Už zase tu je krocení žalobců

Lukáš Jelínek

Snahy poslanců vedoucí k legislativní úpravě práce státního zastupitelství by mohla oslabit systém veřejné žaloby. Mohli bychom se tak navrátit před Pospíšilovu éru, do doby krotké justice.

Ačkoli v řadě oblastí odvedla Sobotkova vláda velmi slušnou práci, kterou předčila své předchůdkyně, v opečovávání právního státu zůstala za očekáváními. Optimisté doufali, že ve srovnání s Nečasovou — prý konzervativní — vládou, která si boj s korupcí vetkla do štítu a pak padla kvůli korupčním a klientelistickým sítím, bude méně ukecaná a více výkonná. Nesplnilo se.

Svůj díl viny na tom nesou vůdčí postavy resortu spravedlnosti, obě ze stáje ANO. První patřila Heleně Válkové, druhá Robertu Pelikánovi. Za oběma zbude divná pachuť. Gesta, přísliby — a nakonec nic moc. Na mysli mám především novelu zákona o státním zastupitelství, která je netrpělivě očekávána od okamžiku, kdy se za žalobce postavil občanskodemokratický ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil tak silně, že ani jeho stejnobarevný nástupce Pavel Blažek nemohl couvnout.

S Pospíšilovým jménem se pojí posílené sebevědomí státních zástupců a také zdravě paličatá trojice jejich náčelníků — Pavel Zeman, Lenka Bradáčová a Ivo Ištvan. Jistě, je to poněkud přestřelené a patetické, ovšem opravdu tenkrát přišla doba, kdy policisté a žalobci získali intenzivní pocit, že jejich práce má smysl a že jim nikdo nebude házet klacky pod nohy.

Určitou pojistkou měla být právě novela zákona posilující formální nezávislost žalobců a reorganizující jejich řady, mimo jiné ustavením takzvaného protikorupčního speciálu.

Není ambicí tohoto textu popisovat všechny peripetie. Ne ve všem se shodli vrchní státní zástupci a ne ve všem se shodli měnící se ministři spravedlnosti. Válková se tvářila vstřícně a s ní i její tehdejší náměstek Pelikán. Coby ministr se ale Pelikán stále častěji dostával s vedením žalobců do sporů. Nepřičítal bych to něčí zlé vůli, spíš odlišným představám motivovaným odborně.

Jedno ale nelze pominout: změnu atmosféry ve společnosti a v politických kruzích obzvlášť. Dvě největší kauzy posledních let — Rath a Nagyová/Nečas/zpravodajci/lobbisté — se děsně vlečou. Je vedlejší, že podstatný díl viny na tom mají soudci. Veřejné mínění různé části justičního soukolí nerozlišuje. Bohužel nerozlišují ani politici. Tudíž se traduje, že někdejší zátah na Úřadu vlády byl ze strany Ištvanových žalobců zpackaný a že ani tým Bradáčové na kauze Rath nepodal stoprocentní výkon. Rozčarování občanů může růst i s vývojem „bulvárních“ kauz Marešová či Kramný.

Prostě nadšení z policie a žalobců opadlo. Aby bylo ještě hůř, politici se s nimi pustili do války. Možná se jich bojí, možná jim nedůvěřují, možná se jim chtějí mstít. Každopádně se k nim stavějí jako k součásti politické scény, byť jí nejsou. Nedosti na tom: „politicky“ se začali chovat i někteří žalobci, zejména na pozadí spěšné reorganizace policie v minulém roce.

Ministr Pelikán není tím, kdo by měl nést vinu za rozmetání prací na novele zákona o státních zástupcích. Foto archiv DR

Rozvracení systému veřejné žaloby

V takové vřavě je nakonec i Robert Pelikán za kladného hrdinu. A s ním také poslanci ANO, i když patrně jen kvůli loajalitě k Andreji Babišovi. Těžko říct, nakolik vážně myslel předvolební sliby o potírání korupce, ovšem tato rétorika jej svedla se státními zástupci na jednu loď, na níž jsou do značné míry dodnes. Zato ostatní z ní prchli. Nezřídka i proto, že nechtějí stát po boku Babiše. Je to zapeklité. Sotva věřit, že by zrovna šéf ANO byl vzorem čistoty. Ale ať už jeho pohnutky byly jakékoli, v kauze policejních změn i v relativní podpoře žalobců stál na straně, která mi připadá sympatičtější. Přinejmenším proto, že je příslibem šetření nepravostí „padni, komu padni“.

Proto ani ministr Pelikán není tím, kdo by to měl schytávat za rozmetání prací na novele zákona o státních zástupcích. Mnohem větší odpovědnost nesou jeho koaliční partneři z ČSSD a KDU-ČSL.

V návaznosti na práci vyšetřovací komise k policejní reorganizaci (výsledek: byla zbrklá, ale nikoli namířená proti náčelníku protimafiánského policejního útvaru Šlachtovi) se Poslanecká sněmovna 3. února mimo jiné usnesla, že vláda má zvážit opatření, včetně personálních změn, v souvislosti s činností olomouckého vrchního státního zastupitelství (to pevně stálo za Šlachtou a naopak vzbuzovalo dojem, že se nepravostí dopouští policejní prezident Tuhý).

Vláda by podle poslanců měla posoudit, zda postačuje kárná žaloba, kterou podal nejvyšší státní zástupce Zeman. Další usnesení praví, že by státní zástupci neměli mít právo vyšetřovat trestné činy místo policistů. Státní zástupci by také měli ztratit možnost vybírat si policistu, jenž bude případ vyšetřovat. Sněmovna též požádala vládu, aby do tří měsíců předložila návrh vypustit z trestního řádu pravomoci státních zástupců tak, aby v přípravném řízení nedozorovali vyšetřování trestné činnosti svých kolegů.

Politici zkrátka v hrotícím se předvolebním období sehráli drsný mač, do nějž ale zatáhli i justici. Vždy stoicky klidný Pavel Zeman, proti jehož práci nikdo nemůže říct ani „popel“, poté odmítl úvahy o odvolání Ivo Ištvana a v rozhovoru pro deník Právo dodal, že „všechna ta usnesení, která směřují k nějaké legislativní úpravě práce státního zastupitelství, by kompletně přepsala, překopala, a možná můžu říct i slovo destruovala veřejnou žalobu, jak ji známe v současné podobě. Vedlo by to k oslabení veřejné žaloby. To, co se vyčítalo státnímu zastupitelství před lety, že jsme pošťáci, k tomu bychom se skutečně navrátili.“

Napadá mě paralela. Při pohledu na nekompetentní, úplatné a asociální politiky by šlo volat: Změňme ústavní systém, zrušme strany, smeťme politiky do Vltavy! Byla by to kravina — soudit celek podle jednotlivců. Podstatný je demokratický systém a jeho schopnost regenerace. Stejně tak nelze po pochybení několika státních zástupců rozvrátit systém veřejné žaloby. K tomu ale usnesení Sněmovny opravdu míří.

Ministr Pelikán zvolil vyčkávací taktiku. Dokud na něj nehoukne premiér, nejspíš po cestě nalajnované poslanci nevykročí. Naopak se rozhodl ze Sněmovny stáhnout novelu zákona o státním zastupitelství. Teď již nehrozilo, že by šla žalobcům příliš na ruku. Spíš se jako pravděpodobné jevilo, že by do ní byla propašována svěrací kazajka.

Než špatný zákon, tak raději žádný zákon. Robert Pelikán v tom má pravdu. Ještě horší je ale ona atmosféra kolem. Přestože četnější známky neprofesionality a nevypočitatelnosti nesou rozhodnutí soudů různých stupňů, politická elita si vybíjí vztek na státních zástupcích. Ti žalobci, kteří se hloupě nechali vtáhnout na politické kolbiště, zaslouží za uši. Ostatních bychom se ale měli zastat.

Jednak proto, že úsilí o dodržování zákonů a potírání jejich porušovatelů je jim bližší než pestře sesbíranému sboru politiků. Ale také kvůli absurdnosti představy, že se vrátíme kamsi před Pospíšilovu éru, kdy krotká justice byla na krátkém provazu, na politickém nebi zářili Langer, Kalousek či Gross a v zákulisí se činili Rampula, Dalík, Šlouf, Rittig, Janoušek, Mrázek, Krejčíř a bůhvíkdo další.

    Diskuse
    JP
    February 16, 2017 v 14.45
    "Žalobci, kteří se nechali hloupě vtáhnout na politické kolbiště" - ano, s tímto popisem skutkové podstaty je možno souhlasit, někteří jednotlivci z řad vyšetřovacích orgánů skutečně nechali až příliš zaznívat své emoce, než jak by se na seriózní a objektivní státní orgán slušelo.

    Ale na straně druhé je nutno se ptát, zda jsou v českých podmínkách opravdu dány standardní poměry, které by bylo možno zvládat právě jenom tou standardní prací vyšetřovacích orgánů. A jestli není spíše zapotřebí být alespoň vskrytu duše povděčen těm, kteří své vyšetřování v politicky ožehavých kauzách provádějí s plným zaujetím, místo aby se (a svou případnou pasivitu) schovávali za předstíraným neutralismem.

    Těžko soudit, obzvláště když nejsou známa opravdová interna. Ale upřímně řečeno, v daném případě jsem inklinoval spíše k sympatiím k těm, kteří se "nechali vylákat". A jenom doufám, že za to nezaplatí příliš vysokou cenu; pokud by se opravdu stalo, že orgány vyšetřování budou utaženy na ten "krátký provaz".