Ve společném textu Apoleny Rychlíkové a Ondřeje Slačálka jsme se dočkali apologetiky dnes již legendárního sloupku Erika Taberyho o Andreji Babišovi. V upoutávce na sociální síti jsem se dočetl, že Tabery bude svou obhajobou z revolučně-levicových pozic překvapen.

Tabery snad, pozorný zalarmovaný čtenář si však uvědomí, že Rychlíková se Slačálkem ve skutečnosti ani k jinému závěru dojít nemohli. S Taberym totiž v kauze „antibabiš“ sdílejí ledacos, v prvé řadě však liberální ideologické východisko. Protože demokracie má být diskuse, pokusím se názorové spektrum doplnit o levicová východiska kritiky Babiše.

Střet Dobra a Zla

Myšlenková konstrukce Rychlíkové, Slačálka i Taberyho stojí na předpokladu, že Babišovi kritikové se mýlí, když tvrdí, že Andrej Babiš je absolutně zlý člověk. Pokud není Babiš absolutně zlý, ale dejme tomu zlý jen průměrně, pak se vlastně zase tak moc neliší od ostatních politiků.

A co ti mají co moralizovat! Jen si vezměte diplom Milana Chovance. A když se k babišobijcům přidá Kalousek, je vymalováno. Babišovi tihle protřelí korupčníci a sígři nemají co vyčítat, protože jsou jeden za osmnáct a ministr financí bez dvou za dvacet.

Pokud se tato kritika aplikuje vůči Panu Profesorovi, hrdému dědici brýlí Petra Nečase, je do jisté míry oprávněná. Protože od politické strany, která pětadvacet let prosazuje tezi o tom, že člověk člověku má být pouze vlkem a všechno ostatní je neomarxismus, zní jakékoli moralizování opravdu jalově.

Na příslovečné vidle si tak trochu nabíhají i ti Babišovi kritici, kteří před nástupem ANO horlivě pomáhali budovat hegemonii neoliberálního étosu, podle kterého mají pravdu ti silnější a úspěšnější. Babiš je i jejich dítkem. Pokud však moralizování Rychlíková se Slačálkem vyčítají i levicovým kritikům Babiše, střílejí vedle. Pomyslný šíp broušený kritickou teorií není zapíchnutý v terči, ale v jejich vlastní noze.

↗

Andrej Babiš na Klinice. Přijde kamkoli. Repro DR

Kritika Babiše z levicových pozic, nebo alespoň empirická kritika, kterou pěstujeme v Deníku Referendum, totiž nemoralizuje. Moralizování, přinejmenším v politice, je dle mého soudu příznakem nihilismu, a tomu se zatím odmítám poddat.

Kritické analýze fenoménu Babiše je jedno, jestli je Babiš hodný nebo zlý. Je to úplně jedno. Andrej Babiš se od ostatních politiků liší nikoli tím, jaký je jako osoba, ale tím, jakou roli hraje v rámci ekonomicko-politického systému.

O kom se mluví

Je třeba důsledně rozlišovat mezi individuem a rolemi, jež individuum zastává. Když například řeknu, že americký prezident nosí tupé, tak tím v mnohoznačném každodenním jazyce říkám to, že jedinec, který je právě teď americkým prezidentem, má na hlavě vlnu vyžilého playboye, nikoli že každý, kdo byl prezidentem před ním či bude prezidentem po něm, bude muset mít na hlavě z titulu své funkce tupé taky. Jinak řečeno, jedna věc je úřad (funkce, role), druhá pak individuum, které tu roli zastává.

Když levice kritizuje Babiše, kritizuje jej jako miliardáře vykořisťujícího lidskou práci. A když proti Babišovi mobilizuje, jejím cílem je zabránit vytvoření neformální role (či instituce), která v sobě spojuje obrovskou ekonomickou, mediální i politickou moc a už ze své podstaty se vymyká téměř jakékoli demokratické kontrole. Protože v politice je třeba věci pojmenovat, aby se s nimi mohlo jakkoli nakládat, navrhuji o Babišovi v roli premiéra nadále mluvit jako o superoligarchovi.

A právě existence jakéhokoli superoligarchy stojí v jádru levicové kritiky Babiše. Kdyby se místo něj o pozici premiéra ucházel kdokoli jiný z první pětky našich nejbohatších spoluobčanů, dočkal by se z levicových pozic podobné kritiky, jaké se teď dostává i Babišovi. Ne proto, že to myslí dobře nebo zle, ale protože jakýkoli superoligarcha znamená přinejmenším vážné ohrožení demokracie, pokud ji rovnou nepopírá.

Dobří lidé z Porto Davos

Fenomén Babiš tedy není problémem osobním, nýbrž systémovým. A právě jako systémový problém, jako problém našeho vztahu mezi finančním kapitálem, státem jako reprezentantem veřejnosti a naší demokracií jej Tabery a ostatní vidět odmítají. Popření je to implicitní, ale neoddiskutovatelné.

O Babišovi se sice mluví jako o oligarchovi, ale skutečný obsah tohoto děsivého pojmu se kamsi vytratil. Když Slačálek a Rychlíková říkají „oligarcha“, srovnávají tento termín s kauzou Jany Nagyové. Při vší úctě k paní bývalé ředitelce Úřadu vlády, její kabelková aféra a hraní si na Bond girl nejsou v porovnání s nástupem Babiše ani jiná liga, ale úplně jiný sport.

Jenže připustit si, že Nečasovy časy jsou definitivně pryč a náš politický systém zažívá možná několik posledních měsíců své existence, je mnohem těžší, než spekulovat o tom, jak jsou zkorumpovaní ti ostatní. Ano, možná jsou, ale pořád jsou jenom politiky.

Superoligarcha, to není politik, to je vládce, patron, který z nás to nesnesitelné břímě špinavé politiky jednou provždy snímá. Že nynější situaci jako systémovou krizi nevnímá Tabery, je vcelku pochopitelné. Připustit si, že Babiš je jednak výsledkem současného politického systému a jednak i jeho překonáním by znamenalo říct, že náš politický systém je v některých ohledech špatný a nefunkční a rozhodně není žádným neměnným a věčným vyvrcholení dějin.

Ve světě politického liberalismu existuje jen objektivní a dobrá politická realita, ve které všichni ruku v ruce kráčíme k lepším zítřkům. V jedné řadě jdou s městskými liberály osvícení miliardáři.

Ti, kteří i více než třetinu svého jmění dávají na charitu a globálnímu jihu tak vracejí třicet centů z dolaru, který z něj předtím vytáhli. Slavoj Žižek jim říká dobří lidé z Porto Davos. A najednou na tuto mravnou a úctyhodnou skupinu zpoza stromu vyskočí Trump (nebo třeba Le Penová, Farage či Babiš) a začne jejich společný pochod vedený těmi nejlepšími úmysly ničit.

Liberálové se zmůžou jen na zděšení, levice ale musí nabídnout analýzu, která demaskuje strukturu politickoekonomického systému, která k objevení se Trumpa či Babiše vedla a odhalit jejich skutečný vztah ke kapitálu. Je škoda, že text Rychlíkové a Slačálka si takovou analýzu fenoménu Babiš a jeho důsledků pro tuzemskou politiku za cíl nepoložil a místo toho sám zabředl v moralizování, které klade za vinu jiným.

Sice se dozvíme, že Babiš je produktem porevolučního tržního étosu, jenže jeho nejhorším projevem a zřejmě i viníkem pro Slačálka a Rychlíkovou zůstává Miroslav Kalousek. Babiš pro ně je jen jedním z mnoha hráčů ve hře. Z obrazu se vytrácí to nejpodstatnější, že přitom její pravidla ve skutečnosti sám píše.

Měšťanské DABDA

Ten záhadný termín z názvu mého textu označuje jednotlivé fáze smíření se s vážnou nemocí, které zavedl v roce 1969 model Kübler-Rossové. I když se jedná o psychologický model aplikovaný na psychiku umírajícího člověka, dovolím si jej s jistou drzostí vypůjčit pro popis percepce Babiše v liberálním diskurzu.

Zatímco Taberyho text je skvělou ukázkou fáze popírání, kdy je celé téma „antibabišovství“ redukováno na běžný politický spor, který nevybočuje ze systému liberální demokracie, Rychlíková se Slačálkem již stojí na pomezí druhé fáze. Na straně jedné se ztotožňují s Taberyho chápáním situace, na straně druhé za ni hledají viníky, vůči kterým by nasměrovali svůj hněv.

Příklad třetí fáze — smlouvání — jsme mohli zhlédnout těsně po amerických prezidentských volbách či po vítězství Brexitu. Řada komentátorů mainstreamových médií sebe i nás ujišťovala, že Trump bude nakonec normálním prezidentem. Že mu ústava a americký systém nedovolí dělat žádné extrémní šílenosti. Nebo že Británie nakonec z EU nevystoupí, protože Brexit neschválí parlament, případně že se přece nakonec dospěje ke druhému referendu.

Očekávám, že podobná fáze „polidšťování“ a „demokratizace“ Babiše čeká v příštích měsících i nás. Čistě pro informaci, celý model má ještě dvě fáze: depresi a smíření.

Diagnóza Babiš může být pro náš politický systém skutečně fatální. Náš politický svět se mění k horšímu, zároveň je ale potřeba dodat, že se ještě nezměnil a do celého procesu lze intervenovat. A ať se nám to líbí nebo ne, možná že jedním ze spojenců takové intervence bude i Milan Chovanec, ten „Orbán z Plzně“, kterým se tak krásně a snadno pohrdá, ale kterého lze, na rozdíl od Babišova kapitálu, prostě a jednoduše nezvolit ve volbách.