Není-li to to, co to má být, co to tedy reálně je?

Někteří politici říkají, že stát tu není od toho, aby vychovával. Stačí nastavit systém a lidé budou sami vědět, co mají dělat. Proč se tomu tak v dnešním demokratickém režimu neděje?

V jistém období svého života jsem byla socka. Do té situace jsem se nedostala vlastním rozhodnutím, byť přičiněním asi ano. To přičinění bylo zcela počestné a v pozdějších časech, za změněného režimu, se začalo dokonce pokládat za zásluhu. Do té chvíle, než jsem s prvním dítětem odešla na mateřskou dovolenou, pracovala jsem za nejnižší možný plat jednoho tisíce korun. Nevím, jestli se v 70. letech 20. století pracovalo s kategorií existenční minimum, a mám silné podezření, že moje příjmy byly pod její hranicí. Přitom – alespoň zpočátku – šlo o práci laborantky nebo sekretářky na plný úvazek.

Když jsme se odstěhovali z Prahy, můj manžel byl s plnou kvalifikací zaměstnán jako hajný s platem jen o málo větším – v roce 1978 to bylo šestnáct set – ale to už jsme měli služební byt v hájovně a možnost něco si vypěstoval na zahradě a chovat na dvoře. Se třemi malými dětmi jsme neměli v podstatě na nic kromě holého živobytí – dodnes nerada vzpomínám, jak jsem zůstávala viset na cestě z nákupu nebo od lékaře s dětmi v autě bez benzínu, protože jsme tankovali po pěti litrech. Plnou nádrž náš od rodičů darovaný wartburg v našem vlastnictví nepoznal. Když se měla zaplatit školka (platilo se jen stravování dětí, ale stejně), strávili jsme několik dní na stromech v našem sadu, abychom mohli ve výkupu prodat jablka nebo třešně.

Bushel-of-applesNikdy jsem nepracovala tolik jako v době, kdy jsme před výplatou často měli opravdu jen jablka ve sklepě a marmelády ve spíži. To byla reálná praxe tehdejšího pseudosocialismu. A dnes? Foto publicdomainpictures.net

V lecčem nám pomohla rodina, kterou jsme na oplátku zásobovali ovocem a produkty z našich chovů, ale nedostávalo se nám prostě peněz. Jet třeba na víkend na hory nebo o prázdninách na dovolenou nebylo možné. Ještě že přátelé a příbuzní jezdili k nám. U tehdejších státních lesů, viděno zpětně, vedly nízké platy k neoficiálně povolenému přikrádání, s kterým počítalo celé venkovské okolí a my jsme asi platili za jelimánky v lepším případě a za vyděrače, kteří si předstíranou nechápavostí říkají o víc, v horším, když jsme dlouho nerozuměli náznakům a nabídkám.

Když jsme jim začali rozumět, zhoršilo se naše postavení v obci, protože můj muž načerno prodávat dřevo nechtěl. Měl k tomu nejen morální důvody, ale také správně tušil, že buď budeme žít podle svých pravidel a zůstaneme tak v kontaktu se světem, který máme rádi, anebo se prostřednictvím drobných zlodějin včleníme do místního společenství, k jehož pravidlům patří i to, že se krade. Dohromady to nešlo a skončili jsme v pozici vyloučených (a posléze i vyhozených).Od té doby vím, že za mnohou spořádaností lze najít činnost, která společnosti neprospívá, jen je za tou spořádaností dobře schovaná.

Nikdy jsem nepracovala tolik jako v době, kdy jsme před výplatou často měli opravdu jen jablka ve sklepě a marmelády ve spíži. Nejen že jsem se starala o tři děti, ale také o zvířata na dvoře a zahradu a sad a dřevo a seno – až tomu nemohu uvěřit. Člověk na sebe nevidí, takže nedokážu odhadnout, jak mě viděly instituce a lidé ve vsi, s nimiž jsem přicházela do styku. Sama jsem se svojí hmotnou chudobou nijak vyřazená ze společnosti necítila. Nepřiznávala jsem ji v plném rozsahu ani sobě. Nejbližší okolí nám nabízelo (no, spíše mému muži, jak je na venkově zvykem), co jsme neuměli ani rozpoznat, natož ocenit, za cenu, že nás bude mít pod kontrolou a v moci. Něco za něco. To byla ta reálná praxe tehdejšího pseudosocialismu.

Vychovávat, či nevychovávat?
Něco z  té povahy ale společnosti zůstalo i po změně režimu. Ovšem nová dikce nových pořádků si dávala záležet, aby povzbudila ty činorodé a schopné a zamlčela či odsoudila ty, kteří jsou jiní a ideály soukromého vlastnictví a podnikání nesdílejí: lépe řečeno nepodílejí se na nich. Z těch postupně vytvořila socky. Demokratická společnost má ovšem myslet na všechny, i na ty jiné. Počítat s nimi, brát je za svoji součást. A nemluvím o nezaměstnaných a nevzdělaných, jak by se zdálo, ale třeba o učitelích.

Pan poslanec a ambiciózní iniciátor nového politického subjektu Petr Gazdík říká v souvislosti s politickým programem svého in spe politického sdružení, že stát nemá lidi vychovávat. Asi tím chce říci, že lidé sami vědí, co mají dělat. Ano, jen to není vždycky to, co by státu prospívalo. (Já vím, on tím narážel na protikuřácký zákon, který v tu dobu hýbal sdělovacími prostředky.)

Ale když už to říká, myslí si pan poslanec opravdu, že stát má jen prostřednictvím zákonů nařizovat a na druhé straně trestat, že má jen přikazovat a zakazovat, vymezovat a stanovovat, a nic jiného? Že by jako nejvyšší instituce neměl i vychovávat, třeba k tomu, že jeho obyvatelstvo tvoří lidé různého druhu i postavení, kteří si zaslouží respekt? Že by současný stát skutečně neměl předkládat hodnoty, na kterých bychom se mohli dohodnout a podle nich spravovat veřejné prostředí? Například to, že je třeba pomáhat slabším nejen dozorem, ale i péčí?

Opravdu po těch letech věří pan předseda Gazdík tomu, že stačí „nastavit systém“? Že není třeba také nastolit způsob, jakým se o tom budeme bavit? To se v době informačního zmatku a přehlcení skutečně má stát zříci formulování toho, proč tu vůbec je?

Jak se reálně jmenuje to, v čem žijeme?

A co si myslíte vy? Diskuse (26 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Reálná demokracie Pondělí, 6.Února 2017, 12:07:34

S tou "reálností" jste to možná trefila naprosto přesně, paní Zemančíková.

Jak je všeobecně známo, ten minulý režim si ke svému druhovému označení "socialismus" časem ještě přidal predikát "reálný". Byla to svého druhu obranná taktika; ale ve skutečnosti to bylo to, čemu se v německém politickém žargonu říká "Offenbarungseid", přísežné vyhlášení vlastního bankrotu. Když tedy dotyčný fakticky dá najevo, že už nemá naprosto nic v ruce. A přesně tak to bylo i s tím "reálným socialismem": on tím fakticky doznával, že s tím původním socialismem, tím ideálním, jehož cílem byla všeobecná a hluboká emancipace lidské bytosti, už nemá naprosto nic společného. A že se mu jedná už jenom o to udržet sám sebe nějakým způsobem v chodu, než se to celé jednoho krásného dne sesype.

A přesně to se dá říci i o současné "reálné demokracii". Ta také začínala s velkými, idealistickými hesly o "svobodě, volnosti, bratrství..." Ovšem, především to třetí heslo, to "bratrství", to opravdu nepřijde jen tak samo od sebe, k tomu je skutečně nutno společnost nějakým způsobem vychovat. Fakticky ten postulát "bratrství" stojí v zásadním konfliktu s tím postulátem "volnosti" - kdo chce pěstovat skutečné bratrství, skutečně vstřícný a solidární vztah k druhým lidem, ten se nevyhnutelně musí vzdát alespoň části své volnosti. Tedy toho postoje, že "já si mohu dělat jenom co mně se zlíbí, a nikdo mi do toho nesmí mluvit".

Liberálně-demokratická společnost se v tomto konfliktu hodnot rozhodla pro tu - neomezenou a nespoutanou - volnost; a za tuto svou nespoutanost obětovala bratrství.

A tak tu máme přesně tu současnou "reálnou demokracii", která už vůbec nechce být poměřována svými původními ideály, ale která se chce už jenom udržet v chodu, než se to celé jednoho krásného dne všechno sesype.

Josef Poláček - Manuální pracovník

K čemu je stát? Pondělí, 6.Února 2017, 12:14:39

Mimochodem, paní Zemančíková, pokud kladete otázku, "k čemu je tady vlastně stát", pak možná v dané souvislosti vůbec neuškodí připomenout si, že pro takového Aristotela konečným účelem státu bylo š t ě s t í všech jeho občanů!

Tento stát tedy nezůstával jenom u toho alibistického liberalistického "nočního hlídače", který jenom vytvoří ten nejzákladnější rámec pro existenci svých občanů, tím že eliminuje to nejzjevnější násilí - nýbrž tento aristotelský stát sám přebírá o d p o v ě d n o s t za to, že život jeho občanů bude naplněn humánním obsahem a smyslem.

Ovšem, to se samozřejmě nedá nic dělat - už tehdy nevyhnutelně existoval ten výše zmíněný konflikt mezi vyššími hodnotami na straně jedné, a mezi postulátem absolutní volnosti na straně druhé. Ten stát, který si klade vyšší cíle nežli být jenom tím "nočním hlídačem" - tak ten také musí mít právo požadovat od svých občanů, aby se chovali v souladu s těmito univerzálními hodnotami.

Petrasek Milan - penzista

Stát v liberálně demokratického stadiu Pondělí, 6.Února 2017, 16:01:16

přebírá o d p o v ě d n o s t za to, že život jeho občanů bude naplňován humánním obsahem a smyslem - tudíž i pocitem štěstí pro občana biofilního charakteru.
V takovém stadiu stát preferuje prostřednictvím zákonů takové společenské projevy/síly, které usilují o co možná nejzazší oddálení přechodu do nevyhnutelného rozpadu/rozsypání liberálně demokratického režimu.
Po nevyhnutelném rozpadu liberální epochy stát nabízí epochu ve které smysl, obsah a pocit štěstí si mohou vyžít občané nekrofilního založení.
Jak se reálně jmenuje to, v čem žijeme?
Jde o přechodné stadium nekonečné mutace, kdy oddálení rozpadu humanitních ideálů je pro jedny stále úmornější a pro druhé stále více snadnější/osvěžujícnější.
Pro menšinu jde o stále nedostatečně poučný zážitek lidské nepoučitelnosti....bych coby naivní snílek dodal.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Nevyhnutelná degradace polovičatých státních idejí Úterý, 7.Února 2017, 11:43:48

Čili, hlavní úkol liberálně-demokratického státu sestává v tom, pokud možno oddálit svůj vlastní zánik. Tím se ovšem neliší od žádného státu jiného.

Velice správně konstatováno: ten přechod k rozpadu/rozsypání liberálně demokratického režimu je n e v y h n u t e l n ý. A to přesně z toho důvodu proč se nakonec ve svou vlastní negaci převrátil i ten socialismus: protože i to "biofilní" snažení lib-dem státu je nakonec pouze formální. Jenom jakoby. Není zakotveno ve skutečné hloubce společenských procesů, nedosahuje samotného člověka.

A tak - poté co se vyčerpá původní euforie z toho "biofilního" impulsu - nevyhnutelně následuje fáze druhá, fáze rozpadu a rozkladu, kdy navrch začnou nabývat ty tendence destruktivní, neboli "nekrofilní".

Aleš Morbicer - Ostrava

Úterý, 7.Února 2017, 12:29:9

Na rozdíl od reálného socialismu, který vyhnil, to ovšem reálná demokracie s rozběhem napálí hlavou do enviromentální zdi.

Ivo Horák - Praha 3

Naše pravdy a jejich stát Úterý, 7.Února 2017, 12:37:54

Říká se, že názory jsou zajímavé někdy, ale zkušenosti vždycky. S plynoucím časem roste, nejinak než třeba u památek, vzácnost a vypovídací hodnota autotentického svědectví. Myslím, že jednou z velmi důležitých věcí bylo rozhodnutí zaznamenávat výpovědí pamětníků holocaustu a že totéž má cenu činit i v případě novějších a méně tragických dějin.
Sloupek Aleny Zemančíkové přináší jeden ze střípků, které nebývají v mozaice zobrazující dobu režimu KSČ většinou vidět. Za rovnostářskou fasádou nepřestalo platit, že jsou lidé ctižádostiví, kteří si nakonec porozumí a v rámci možností si vyjdou stříc, a že jsou také lidé jiní, celkem divní, dobře však že takoví, kteří se rychlejším nemotají pod nohy... A stát? Dokonce i stát řízený KSČ a tedy silně socialistický, se stará v první řadě a především o ty ctižádostivé. To se měnilo od středověku až dosud méně, než by si jeden chtěl myslet...

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Pan Petrásek napsal, Úterý, 7.Února 2017, 13:58:10

že stát v liberálně demokratického stadiu přebírá odpovědnost za to, že život jeho občanů bude naplňován humánním obsahem a smyslem.
Naopak by se mohlo říci, že projekt liberálně demokratického státu může totálně selhat, pokud tu odpovědnost za humánní obsah a smysl nepřevezmou jeho občané sami.
Rozpad liberální epochy možná není nevyhnutelný tam, kde vůbec nějaká společnost s občanským étosem vznikla. Což se o našem případě nedá s jistotou tvrdit.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Úterý, 7.Února 2017, 14:28:42

Žádný stát nemůže být vyspělejší, než jsou v průměru (nebo v mediánu?) jeho občané. Je vcelku zbytečné říkat, co by občané měli dělat a jak by se měli chovat, pokud toho nejsou schopni.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Stát jako továrna na štěstí Úterý, 7.Února 2017, 22:35:43

U starých Řeků Jacob Burckhardt připomínal jejich heslo z Iliady "Vždy být nejlepší a vynikat nad ostatní".

Je jasné, že tohoto cíle může dosáhnout jen málokdo a žádný Aristoteles nevymyslí stát, který by to zajistil většině.

Nanejvýš se vymýslí státní uspořádání, které má zajistit, že to soupeření bude férové a budou rovné šance, což se většinou po čase ukáže jako iluze a habaďůra ve prospěch nějaké privilegované skupiny.

Ale i kdyby stát férovou soutěž zajišťoval, tak ve společnosti, která má štěstí definováno řeckým způsobem, musí být nutně nešťastní skoro všichni.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Středa, 8.Února 2017, 07:17:33

Tak třeba Sparťané žili družným a pospolitým životem, ale žárlili jeden na druhého jako čert. A soupeřili mezi sebou nepřetržitě. Naštěstí pořád válčili s jinými národy, tak měli aspoň důvod být proti nim navzájem semknutí. Žili pod totální kontrolou státu, který se o jejich vyniknutí v boji, tedy o jejich štěstí, postaral. A ti, kteří by mohli být nešťastní z případných neúspěchů (slabí, postižení, nemocní) byli preventivně shazováni do rokle už v novorozeneckém věku.

Petrasek Milan - penzista

Paní Zemanová souhlasím Středa, 8.Února 2017, 10:19:34

..... projekt liberálně demokratického státu může totálně selhat, pokud tu odpovědnost za humánní obsah a smysl nepřevezmou jeho občané sami......a jinými slovy:
Cyklický výskyt fáze uspořádání státu v liberálně demokratickém modu je postaven na přechodné většinové s n a z e občanů o naplnění společenského režimu romantickými ideály osvícenství.
S podivem globálně stále platných a lákavých....bych s údivem dodal.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Středa, 8.Února 2017, 16:34:18

O štěstí občanů se stát věru starat nemusí. Ale o spravedlnost by se starat měl. Ono někdy není dobré, když se o spravedlnost začnou starat přímo sami občané.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Středa, 8.Února 2017, 18:04:18

Je tady ovšem jeden problém. Aby stát mohl tu spravedlnost dobře zajišťovat, musela by mít drtivá většina občanů zhruba stejný náhled na to, jak má spravedlnost vypadat, tedy mít stejný názor na to, co je a co není spravedlivé. Jenže vypadá to tak, že asi nemá.
Samozřejmě, my můžeme říct, že někteří lidé mají o té spravedlnosti nesprávnou představu, zatímco jiní mají tu správnou. Stát by měl občany vychovávat tak, aby měli všichni tu správnou představu, jak si myslí paní Zemančíková. Jenomže v tom je právě háček. Občan, který se domnívá, že stát není spravedlivý, se jen těžko tímto (z jeho hlediska nespravedlivým) státem nechá vychovávat ke spravedlnosti.
Teoreticky tohoto občana s nesprávnou představou o spravedlnosti mohou vychovávat jeho spravedliví spoluobčané. Ovšem, není to vůbec jednoduché.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Středa, 8.Února 2017, 18:40:44

Někdy se pocit nespravedlnosti může změnit v pocit sebelítosti a ukřivděnosti. Nedávno jsem slyšela na jedné duchovní přednášce mluvit o "démonu sebelítosti", který se někdy (pokud se ho neumíme včas a správným způsobem zbavit) nahromadí a pak může nadělat velkou paseku.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 8.Února 2017, 19:31:52

"Démon sebelítosti..." - tak tomuto démonu alespoň podle vzpomínek jeho dvorního architekta Speera nemálo propadl i Hitler, přinejmenším ve svých pozdních létech. To se může zdát být nemálo překvapivé, že právě ten sebevědomý křikloun Hitler by vůbec mohl propadat nějakým pocitům sebelítosti; nicméně se právě tohle jeví docela pravděpodobným, když vyjdeme z toho, že celé to jeho sebevědomé křiklounství byla nakonec jenom vnějšková póza. Je docela dobře možné, že ve skutečnosti trpěl komplexy méněcennosti - které si musel neustálé kompenzovat právě tím, že hrál tu svou roli velkého, všech sebepochybností zbaveného vůdce. Ale jakmile se vrátil do svého soukromí, tato maska neotřesitelného sebevědomí padla, a Hitler se pak utápěl v pocitech že ho nakonec vlastně nikdo nemá rád, nikdo mu nerozumí, a nikomu na něm nezáleží. (V čemž se nakonec fakticky nijak nemýlil; veškerá ta sláva a obdiv lidu, to byla nakonec jenom masová hysterie, která se v nic rozplynula vlastně už s porážkou u Stalingradu.)


(Doufám že mi pan Kubička odpustí že jsem mu svým psychologizováním fušoval do řemesla...)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Hodnoty antického člověka Středa, 8.Února 2017, 19:36:23

V každém případě si u Aristotela nedokážu vzpomenout, že by někdy hlásal heslo "vždy být nejlepší a vynikat nad ostatní". Alespoň v tom bezprostředně se nabízejícím smyslu neustálé vzájemné konkurence, boje o prioritu.

"Být nejlepší" - ano, to může i u Aristotela souhlasit; ovšem jenom v tom smyslu, snažit se dosáhnout o s o b n í d o k o n a l o s t i. Nejde tedy o to uspořádat nějaké koňské dostihy o to, kdo bude nejlepší, nejchytřejší, nejslavnější - nýbrž o to, aby se každý především s á m p r o s e b e, ve svém vlastním nitru, snažil dosáhnout onoho antického ideálu osobní, mravní a duševní dokonalosti.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Stát jako garant štěstí Středa, 8.Února 2017, 19:46:49

A přesně v tomto světle musíme vidět a hodnotit i ten Aristotelův postulát, že konečným smyslem a cílem státu je štěstí všech.

Je nutno v prvé řadě si uvědomit, že toto "štěstí" podle Aristotela v žádném případě nesestává jenom v nějakém ryze náhodném či dokonce tělesném pocitu blaženosti. (O té Héraklitově sentenci o štěstí a volech tu už byla řeč.)

Podle Aristotela skutečného štěstí může dosáhnout jenom a jedině ten, kdo - ve výše vylíčeném smyslu - dokáže až k dokonalosti přivést a rozvinout všechny své osobní, mravní a duševní schopnosti. (Znalci a vyznavači marxismu zde asi už vytuší nemalou - a nápadnou - příbuznost s Marxovou známou tézí o tom, jak v osvobozené komunistické společnosti člověk naplno rozvine všechny své bytostné schopnosti a možnosti...)

Čili: ten Aristotelův stát zde skutečně v žádném případě nebyl proto, aby z jakéhosi rohu hojnosti vyléval pocity štěstí na svůj lid; nýbrž jeho role spočívala v tom, vytvářet p o d m í n k y pro to, aby každý jeho občan směřoval právě k této své osobní, mravní a duševní dokonalosti. Neboť jedině tam je možno nalézt skutečné štěstí lidské bytosti jako takové.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Ideje liberálního státu Středa, 8.Února 2017, 19:54:48

Ano, to je naprosto přesné konstatování (paní Zemanová), že stát sám nezmůže nic, pokud určité ideje nejsou neseny samotným lidem.

Svým způsobem toto konstatování neříká nic jiného nežli základní Marxovo konstatování, že stát nikdy není nějakou autonomní, nezávislou entitou, nýbrž že vždycky jenom odráží reálné společenské (materiální) vztahy. (Jsou jenom určité situace, kdy stát si na takovéhoto zdánlivě nezávislého, neutrálního aktéra hraje; ale ve skutečnosti nikdy nemá nezávislou vlastní existenci.)

A právě tohle je kámen úrazu všech těch hypotetických "liberálních hodnot": nejvlastnějším reálným (materiálním) základem liberalismu totiž není nic jiného, nežli docela obyčejný kapitalismus. A - jaké hodnoty asi může tak zastávat průměrný účastník tohoto kapitalismu, když v jeho r e á l n ý c h životních poměrech a vztazích je každý člověk principiálně jeho konkurentem? Konkurentem v obchodním boji, ale stejně tak i konkurentem v boji o pracovní místa, o lepší pozice, atd.atd...

Celý ten liberální stát - i s jeho "liberálními hodnotami" tedy nakonec není ničím jiným, nežli jenom fíkovým listem docela profánního (a velice málo idealistického) kapitalismu.

Anebo opačně nazíráno, kapitalismus není ničím jiným nežli reálnou podobou a reálnou tváří té liberalistické ideovosti.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Panu Poláčkovi Čtvrtek, 9.Února 2017, 08:43:38

Vy srovnáváte "Aristotelův stát", tedy ideu, s realitou skutečně existujících liberálních států. Aristoteles navrhuje ideální podobu řecké polis, tedy státní formy, jejíž dominance v jeho době končila a a nastupovala imperia jako to Alexandrovo.

Řekové vytvořili velkolepou civilizaci, ale nedokázali se politcky integrovat do širšího rámce než je městský stát. Jejich ohromná soupeřivost asi byla jednou z příčin, proč řeckou kulturu do světa nerozšířili oni, ale Makedonci a Římané, kteří poražené nepřátele integrovali. Aristoteles byl Alexandrovým učitelem, ale toho, že řecké polis končí si nevšiml.

Liberální stát ostatně má také svou idealizovanou podobu, například v americké Deklaraci nezávislosti. "Life, liberty and pursuit of happinnes".

Josef Poláček - Manuální pracovník

Antické a liberalistické pojetí štěstí Čtvrtek, 9.Února 2017, 12:35:28

To americko-liberální "nezadatelné právo každého člověka hledat si sám své štěstí" se od toho antického směřování ke šťastnému životu ovšem velice zásadně odlišuje: je totiž vyhraněně individualistické.

Tento americký liberalismus na první pohled vyhlíží - nu ano, naprosto liberálně, lidskou bytost zdánlivě vybavuje naprostou a ničím neomezenou svobodou: člověče, jsi volný, a máš před sebou otevřeny všechny možnosti hledat cesty ke svému štěstí!

Ve skutečnosti ale tento (americký) liberalismus člověka neoslovuje j a k o člověka, jako autenticky humánní bytost, nýbrž právě jenom jako pouhé individuum. Fakticky tento liberalismus člověku tu cestu ke - skutečnému - štěstí uzavírá v tom samém okamžiku, kdy mu jí poskytuje. Neboť: jakého štěstí může vlastně dosáhnout tento do sebe samého uzavřený Robinson individualistického liberalismu?

Pokud takovéto pojetí "štěstí" srovnáme s tím antickým, pak se nám tu okamžitě ukáže jeden zásadní rozdíl: to antické štěstí bylo koncipováno zásadně jakožto

- nerozlučně, bytostně spjato s k u l t u r o u (a tedy i s vlastní kulturností daného jedince)

- záležitost nikoli individualistická, nýbrž pospolitá; neboť za prvé ona kultura či kulturnost samozřejmě žije jenom jako společné dílo, a za druhé, dalším konstitutivním prvkem tohoto antického štěstí je přítomnost prvku p ř á t e l s t v í mezi lidmi, mezi příslušníky společné obce.

Oproti tomu ten (americký) liberalismus nemá naprosto nic společného ani s kulturou (ta cesta k takovémuto individuálnímu "štěstí" je otevřena i naprostému primitivovi), ani se vzájemným přátelstvím mezi lidmi (jak řečeno to liberalistické pojetí je vyhraněně individualistické).

Takže, opravdu nemůžeme zaměňovat to antické pojetí štěstí, které má vždy zcela konkrétní obsah, s tím liberalistickým pojetím, které je ve své podstatě jenom ryze negativistické - neznamená nic více nežli ochranu jednotlivce před státními zásahy do jeho soukromí.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Konsens o spravedlnosti Čtvrtek, 9.Února 2017, 13:29:26

Tohle je krajně důležitá věc, jak to zmínila paní Hájková. Jak dosáhnout toho, aby všichni (nebo alespoň většina) měli stejné představy o tom, co je a co není spravedlivé?

Nutno přiznat, že v tomto ohledu měla antika nemalou výhodu v tom, že (alespoň v teorii) zde takovýto konsensus existoval; především v klasickém Řecku byla tedy společnost relativně homogenní, ohledně společně sdílených hodnot.

Tato hodnotová homogenita byla způsobena především dvěma hlavními faktory:

- neustálou hrozbou válečného nebezpečí, respektive hrozbou vůbec zániku vlastního státu ve vojenském konfliktu;

- pocitem kulturní a civilizační výjimečnosti.

Připomeňme si, že čtyři hlavní ("kardinální") antické ctnosti zněly:

Statečnost, spravedlnost, rozmyslnost (zdrženlivost), moudrost.

Ta statečnost stála na prvním místě a z výše uvedeného vyplývá proč: za okolností kdy jedna jediná prohraná bitva mohla znamenat zánik vlastního státu, smrt nebo otroctví, byla statečnost v boji nejdůležitější vlastností každého svobodného občana.

Z této čistě militaristické potřebnosti se pak ovšem odvíjel další moment s mnohem univerzálnějším významem: že totiž pro blaho státu je životně důležitý o s o b n í c h a r a k t e r každého jednotlivce.

Zřejmě právě z tohoto základu pak vyplývalo to přesvědčení (či poznání), že nejenom ta statečnost, ale právě i ty další, mravně-intelektuální vlastnosti každého jednotlivce ve svém souhrnu nakonec rozhodují o tom, jakou kvalitu bude mít samotný stát, celé společenství.

Takže, v tomto smyslu tedy skutečně panoval zásadní konsens: vědomí toho, že stát může prospívat jenom tehdy, když každý jednotlivec mu odevzdá to nejlepší, co v něm je.

Tolik tedy k základnímu hodnotovému systému. Na straně druhé, reálná životní/sociální praxe byla ovšem nemálo odlišná; a především, tady už panoval podstatně nižší stupeň homogenity. Už tehdy byla - ovšem! - společnost rozdělena respektive přímo rozpolcena třídně: na bohaté a chudé, což pak v politické rovině představovalo konflikt mezi oligarchií a demokracií. (Což je v zásadě základ dnešního protikladu mezi pravicí a levicí.)

V důsledku toho pak ovšem už tehdy nemohl existovat - v dané oblasti - plný konsens o tom, co je a co není spravedlivé: je spravedlivé, aby schopnější a výkonnější měli větší majetek? Anebo je naopak spravedlivé, aby všichni - svobodní, a tedy politicky sobě rovní - občané měli také všichni stejně velký přístup k materiálním zdrojům?

Například Platón - vědom si substanciální nezbytnosti sociální homogenity pro svůj ideální stát - ve svých "Zákonech" ustanovuje, že v takovémto státě ta nejbohatší vrstva nesmí mít více nežli čtyřnásobný(!!) majetek ve srovnání s tou vrstvou nejchudší! Lze si asi snadno (či naopak spíše nesnadno) představit, jak by to zamávalo se světem novodobého kapitalismu, kdyby v něm měl zavládnout takovýto princip!

A přitom - v tomto ohledu má Platón i paní Hájková naprostou pravdu - sjednocení názorů na to, co je a co není spravedlivé, je podmíněno právě takovouto sociálně-majetkovou homogenitou celé společnosti.

Tento fakt nás staví před téměř neřešitelné problémy, pokud uvažujeme o tom, jak dosáhnout shody o tom, co je a co není spravedlivé.

V každém případě je zřejmě možno vycházet z toho, že takovýto obecný konsens o tom, co je a co není spravedlivé, je principiálně neslučitelný s existencí kapitalismu. Neboť dokud bude společnost rozpolcena na vrstvu bohatých a na vrstvu chudých, na třídu vlastníků a třídu nevlastnících, pak nikdy není možno docílit konečné shody o tom, co je a co není spravedlivé.

Takovéto shody je tedy zřejmě skutečně možno dosáhnout až tehdy, až (pokud) se kapitalismus plně přežije: ekonomicky, sociálně, ale i hodnotově-mravně.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Když už byla řeč Čtvrtek, 9.Února 2017, 14:03:8

o tom, co stát může zvládnout, myslím, že by nebylo marné, kdyby se ve škole děti a studenti zabývali ústavou, hlavně Listinou, a kdyby je učitelé dokázali dovést k přemýšlení o možných praktických dopadech na život a o možnostech, jaké má každý člověk při obraně své integrity a svých práv. Včetně kolektivních postupů.
Mám totiž pocit, že tohle téma většinu lidí totálně minulo.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Občanská výchova a reálný kapitalismus Sobota, 11.Února 2017, 18:50:36

Právě před chvílí jsem napsal mail Karlu Dolejšímu z Britských listů, kde jsem reagoval na jeho text tamtéž o "masifikaci vzdělání". K. Dolejš zde konstatuje degeneraci racionálního diskursu za podmínek kapitalismu, a požaduje, aby stát proti tomuto trendu zasáhl svým vzdělávacím působením.

O sobě bezpochyby oprávněný požadavek; jenže já jsem K. Dolejšímu oponoval s tím, že jestliže skutečně samotný kapitalismus tento trend k vyslovenému zhloupnutí společnosti, veřejného diskurzu generuje, pak je zcela naivní očekávat od státu, že se proti tomuto trendu dokáže postavit.

Neboť tento - napohled demokratický - stát je ve skutečnosti nakonec stále ještě státem právě tohoto k a p i t a l i s m u; a není tedy v žádném případě možno očekávat, že by měl sílu, respektive vůbec závažný úmysl, se proti tomuto kapitalismu postavit v otevřeném boji.

Na samý závěrem jsem K. Dolejšímu napsal, že pokud je vůbec možno dosáhnout v dané věci nějaké pozitivní změny, pak nikoli nějakými apely na stát a jeho výchovné/vzdělávací působení, nýbrž

1. zásadní proměnou samotné s p o l e č n o s t i, tj. způsobu její existence, jejích hodnot a jejího způsobu myšlení; a

2. ne-li vůbec odstraněním, pak přinejmenším zásadní modifikací samotného kapitalismu.

Petrasek Milan - penzista

Kultivace agresivity kapitalismu a civilizační proces Neděle, 12.Února 2017, 11:50:54

Dynamiku kapitalismu významně ovlivňuje lidská náchylnost k agresivitě - ta spadla z nebe a nikoliv kapitalismus.
Způsob výchovy jakým stát ovlivňuje/zasahuje do procesu vzdělávání, významně ovlivňuje psychické dispozice podporující schopnost kontroly/zmírnění pudových vzruchů/agresivity.
Historie masové kultivace intelektu státem (hlavního zdroje schopnosti ovládání pudového vnímání lidské existence) je dokladem, že lze náchylnost k agresivitě se všemi jak kladnými tak nebezpečnými následky diferencovaně posuzovat a ovlivňovat.
Jaký psychický postoj občanská většina zaujme, zda nejen intelektuální ale i afektivní odpor k násilnostem které dynamika kapitalismu přináší, je zrcadlem zájmu státu o kultivaci etických a estetických ideálů ..........bych mínil coby absolvent Stalinovy školy v Pha 10.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Dosáhnout změny Neděle, 12.Února 2017, 13:51:26

zásadní proměnou samotné společnosti, tj. způsobu její existence, jejích hodnot a jejího způsobu myšlení?
Odhlédnuto od podobných tautologií, jeví se mi očekávání spontánní proměny dnešní flegmatické společnosti směrem k vyznávání zásadně odlišných hodnot poněkud nerealistické.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Ďábelský kruh tautologie Pondělí, 13.Února 2017, 12:08:6

Ano, o tom není sporu - jsme polapeni v tom ďábelském kruhu tautologie, kdy se snažíme docílit nějaké změny (poměrů o kterých cítíme že nejsou důstojné humánní podstaty lidské bytosti) - ale přitom pro tuto změnu nemáme k dispozici bezprostředně nic více, nežli právě jenom naši vlastní touhu po změně. A je skutečně krajně obtížné v tomto do sebe uzavřeném kruhu právě jsoucího bytí (respektive - kapitalistického - systému) nalézt nějaký archimédovský "pevný bod", s jehož pomocí by bylo možno pohnout světem.

Takže, co s tím? Kde se alespoň pokusit tento pevný bod nalézt? Počněme tím postulátem pana Petraska o "lidské náchylnosti k agresivitě" (z nebe spadlé).

Pan Petrasek spatřuje východisko v umravňujícím působení státu.

Tady se ovšem bezprostředně vynořuje jeden zásadní problém: pokud bychom své naděje skutečně chtěli vkládat do tohoto působení státu, pak bychom tento stát museli postulovat jako nějakou naprosto nezávisle jsoucí a působící entitu. Jako nějakého "ducha vznášejícího se nad vodami", který je zcela autonomní, a není vystaven vlivu a působení jsoucností jiných.

V každém případě Marx vytvořil schéma zcela opačné: že rozhodující je vždy r e á l n á existence společnosti (tj. především její činnost materiálně-produkční) - a že stát je nakonec jenom jakýmsi "přívěskem" této reálně jsoucí společnosti, jenom jejím institucionálním výrazem.

Právě proto Marx neustále hovoří o "postavení věcí na hlavu": nám se při povrchním pohledu zdá být prvotní entitou stát (protože ten se na nás obrací svými institucemi, s ním se musíme potýkat, a jemu musíme platit své daně) - ale ve skutečnosti tento stát nevede vlastní existenci, nýbrž je pouze proměnnou veličinou, v odvislosti od ono reálného (materiálního) žití společnosti.

Za druhé: jak je to vlastně s tím "sklonem k agresivitě"? Opravdu nám (a na nás) jen tak nějak "spadl s nebe"? Nebude tomu spíše tak, že tento sklon k agresivitě byl prostě produktem evoluce? S tím že určitá míra agresivity je nutná, aby tento podivný tvor jménem homo sapiens vůbec dokázal přežít v drsném a nebezpečném okolí?

A jestliže je tomu tak - jestliže tedy agresivita je reakcí člověka na jeho prostředí - není pak myslitelné či vysloveně pravděpodobné, že m í r a této agresivity se bude měnit právě spolu se změněnými reálnými životními podmínkami? A že tedy to - určité - umravnění lidské bytosti v současné době a v našem regionu není ani tak důsledkem blahodárného působení státu, jako důsledkem změn v tom r e á l n é m (materiálním) žití společnosti? A že ten stát své umravňující působení počal až poté, co samotná ta reálná životní sféra společnosti začala vyžadovat méně agresivity, ale více racionality a spolehlivosti? Jestliže v dobách pastevců a prvních zemědělců bylo hmatatelným ziskem prostě přepadnout a vyrabovat svého souseda, za podmínek nekonečně vzájemně provázané mezinárodní produkce by jakýkoli takovýto akt agresivity byl nakonec i na úkor jejího vlastního původce.

Takže, o co se jedná: jestli dnes vůbec můžeme reálně uvažovat o možnostech zásadní proměny společnosti, způsobu její existence a jejích hodnot, pak jenom a jedině proto, že s v ě t s á m se pohnul, vyvinul někam dále. A že - řečeno s Marxem - v lůně společnosti staré se už rodí společnost nová.

Pokud bychom v takovýto o b j e k t i v n í vývoj nemohli doufat, pak by nám skutečně nezbývalo nic více, nežli jenom naříkat nad stavem současným; a nanejvýš se pro nás samé, jakož i pro naše nejbližší okolí pokoušet vytvářet alespoň malé oázy života a světa lepšího.

Takže závěrem to celé znovu krátce: ten "ďábelský kruh tautologie" můžeme prorazit jenom za dvou okolností:

1. sám objektivní vývoj směřuje za horizont právě panujícího systému;

2. že my sami budeme aktivně "urychlovat porod" toho světa lepšího - ovšem za plného vědomí toho, že nestačí jenom nějaké ušlechtilé mravní apely, nýbrž že nakonec je nutno změnit právě celý ten komplex životního způsobu, jakož i životních hodnot stávající společnosti.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.