Není co řešit

Jan Šícha

Karel Srp se nemohl a nemůže stát členem komise, která mu zamítla odvolání, neboť nebyl uznán za člena protikomunistického odboje či odporu. Proč se hádáme, když je to jasné?

Ti, kdo dostanou osvědčení, že se zúčastnili odboje nebo odporu proti komunismu, mají nárok na odznak a sto tisíc korun. Osvědčení vydává Ministerstvo obrany. Etická komise působící pod Úřadem vlády je odvolacím orgánem pro ty, kdo se žádostí na Ministerstvu obrany neuspěli.

Odvolání bylo dosud kladně vyřízeno v pětačtyřiceti případech. Uznaných odbojářek a odborářů je kolem devíti set. Působnost Etické komise upravuje zákon o účastnících odboje a odporu proti komunismu z roku 2011.

Etická komise pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu se skládá z devíti členů. Po dvou členech volí a odvolává Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, Senát Parlamentu ČR, Vláda ČR a Rada Ústavu pro studium totalitních režimů, jednoho člena jmenuje a odvolává prezident republiky. Předsedu Etické komise volí a odvolává vláda z členek a členů volených vládou.

Karel Srp navržený prezidentem republiky si požádal o osvědčení na Ministerstvu obrany a nedostal ho. Odvolal se k Etické komisi a osvědčení nedostal znovu.

V zákoně o účastnících odboje a odporu proti komunismu jsou vypsány překážky přiznání postavení účastníka odboje a odporu proti komunismu. Uznanou odbojářkou či odbojářem není ten, kdo byl evidován v materiálech bezpečnostních složek jako jejich spolupracovník nebo tajný spolupracovník, byl členem Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti, pomocníkem Pohraniční stráže nebo informátorem zpravodajského aparátu Komunistické strany Československa nebo jinak obdobně spolupracoval s bezpečnostními složkami či Komunistickou stranou Československa.

O protikomunistickém zákoně se svého času vedly velké polemiky, v aféře kolem Karla Srpa má ale hlavní platnost prostý fakt, že platí.

Řeč paragrafů samozřejmě redukuje lidské osudy. Ještě víc je redukují materiály, které nasbírala zločinecká organizace StB. Karel Srp ale vzhledem k tomu, co se o něm v archivech dochovalo, nutně osvědčení nedostal. O tom, co je v archivech pravda, lze vést další diskuse. Od devadesátých let však víme, že materiály StB obsahují informace, že Karel Srp donášel.

Nominovat Karla Srpa do orgánu, který mu zamítl odvolání, je v lepším případě hloupost. Premiéru Sobotkovi se vláda nerozsypala mimo jiné proto, že je neuvěřitelně pracovitý suchar s důrazem na proceduru. Na pódiích to nevypadá dobře, ale profituje z toho celá země. Sobotka nemohl udělat nic jiného než kandidaturu Karla Srpa odmítnout. Není co řešit. Premiér se nikomu nechtěl zavděčit. Prostě vládne.

Karel Srp si v osmdesáti zasloužil klid

Rovina věcná je tedy jasná. Pojďme si trochu užít roviny nevěcné. Na závěr bych pak rád zavzpomínal a poděkoval.

Po nominaci Karla Srpa se strhla malá estébákiáda, přetřásal se ÚSTR, skloňoval antikomunismus a metalo se morálkou. Ani jedno mě dávno nebaví. Zajímá mě láska. Myslím, že pan prezident jmenoval svého přítele Karla Srpa, protože jeho láska má bolet. Podobně to má lord Voldemort v Harrym Potterovi.

Proč to Karel Srp bral? Ví přece, že znalost archivu bezpečnostních složek se zlepšuje. Ze stop v jiných spisech se rekonstruují ty zničené. Vždyť se v podobných případech kromě pachuti pokaždé vnucuje otázka, zda by to lidé dělali, kdyby je někdo pořád neřídil. Každá takováto aféra zbytečně zvedne kal.

Prezident jednal chybně, premiér správně a Karel Srp si v osmdesáti zasloužil klid. Foto Facebook Karla Srpa.

Jazzová sekce, kterou Karel Srp vedl, byla jedním z rozhodujících faktorů mého gymnaziálního kulturního dospívání. Knihy o Living Theatre, konceptuálním a minimálním umění, kniha Tělo, věc a skutečnost v moderním umění nebo Hlava Medusy či Stylistická cvičení. Všechno to byly otevírače očí. Stránky výpisek, zatímco ve škole nebylo co si zapisovat. Hledání dalších knih, o kterých tam byla zmínka.

Ivan Martin Jirous napsal: „Za jeden z největších zločinů současného establishmentu považuji informační blokádu, kterou obklopuje mladé lidi v tomto nejdůležitějším věku 16—19 let.“ Jazzová sekce informační blokádu úspěšně prolamovala. Její časopis, který mimo jiné obsahoval překlad textů Zdi od Pink Floyd, byl prezenčně k dostání i v knihovně v Ústí a Labem.

Jazzová sekce představovala jeden ze zdrojů. Dále pak samizdat, exil, západní rozhlas. Sluší se poděkovat, protože Jirousem označený nejdůležitější věk uplyne všem rychle.

Proto cítím nad obnažováním Karla Srpa lítost. Jazzová sekce znamenala kapitolu natolik pozitivní, že současný kal je zbytečný. Zvláště když na kauze samé opravdu není co řešit. Pan prezident jednal chybně, pan premiér správně a pan Srp si v osmdesáti zasloužil klid.