Listopadové řeky

Protesty proti demokraticky zvoleným politikům jsou legitimní, ale mohou se zvrhnout v bezmoc a frustraci nebo dokonce pomoci těm, proti nimž se obracejí. Energii protestů by bylo nejlepší přetavit v kritický přístup a politickou angažovanost.

Letošní demonstrace 17. listopadu v Praze na Albertově a především na Václavském náměstí, soudě podle svědectví účastníků, něčím připomínaly listopadové dny před sedmadvaceti lety. Odpor proti současným držitelům moci, atmosféra souznění, emotivní projevy mluvící o základních hodnotách, o směřování státu, o potřebě „pevného národa v pevné zemi“ (Tomáš Halík na Václavském náměstí). Podobala se symbolika, jen místo klíčů tentokrát nastoupily budíky.

Přes tyto a další podobnosti je mezi listopadem letošním a tím v roce 1989 jeden zásadní rozdíl. Tehdy směřoval odpor proti nevoleným představitelům oligarchie jedné strany, dnes proti reprezentaci vzešlé ze svobodných voleb. Miloš Zeman, Andrej Babiš i oněch čtyřiašedesát poslanců různých stran, kteří navrhli (podle mne hloupý a zbytečný) zákon o hanobení prezidenta, disponují nezpochybnitelným demokratickým mandátem.

To je rozdíl zcela zásadní. Pokud se české listopadové demonstrace něčemu podobaly, pak to byly téměř souběžné protesty ve velkých amerických městech proti vítězství Donalda Trumpa. Takové protesty jsou zcela legitimní, pokud ovšem nedochází k násilí, což se právě ve Spojených státech ve formě pálení aut a rozbíjení výloh bohužel stalo. Protesty legitimní, ale zároveň vyjadřující jistou bezmoc. Pramenící z toho, že ani den co den, rok co rok se opakující demonstrace nezmění na výsledku voleb zhola nic. A z takové bezmoci se po čase může stát frustrace.

Přetavit naštvání v politickou aktivitu
Jediným způsobem (když pomineme nepravděpodobné možnosti jako je dobrovolné odstoupení), jak se zbavit nechtěného či nenáviděného představitele demokraticky zvolené moci, je pro české i americké demonstranty přetavit své odhodlání, svou energii do politické roviny, nebo lépe řečeno do politické aktivity. Tím prvním je jít volit a přesvědčit co nejvíce lidí, aby volili tak, jak považuji za správné. To není nic jednoduchého. Celkem snadno si lze představit, že úporný politický věrozvěst přesvědčený o naprosté správnosti vlastního pohledu může od té „správné“ volby někdy spíš odradit.

Ale volit samo o sobě opravdu nestačí. Stejně důležité je stát se tím, kdo je volen a především kdo je zvolen. Vstoupit do politiky, ať již v jedné z existujících stran, jako nezávisle kandidující, nebo třeba se pokusit založit stranu novou. Pokud to bude pokus vážně učiněný, úsilí při něm vynaložené se neztratí. Výborným vyústěním veškerého nadšení a protestu by bylo, kdyby se co nejvíc účastníků namočilo do politiky. Na jakékoli úrovni.

Bylo poněkud zvláštní slyšet Tomáše Halíka mluvit o tom, že lidé kolem prezidenta, osoby „bez mandátu voličů“, obracejí kormidlo naší země nežádoucím směrem. Právě Halík by měl být na podobnou kritiku citlivý, vždyť si dost užil označování za „nikým nevolené elity“, zejména z úst Václava Klause a jeho spolupracovníků. K tomu, aby vyjadřoval své názory veřejně, třeba na náměstí, samozřejmě Tomáš Halík ani nikdo jiný žádný mandát od voličů nepotřebuje.

Možná nejvýznamnější rozdíl mezi listopadem roku 1989 a 2016 je v tom, že dnes o demokracii, v tom dobrém i v tom zlém, víme nesrovnatelně víc než před sedmadvaceti lety. Foto Foto Michal Kalášek, Mediafax

Pokud ale Halík (a kdokoli jiný) kritizuje současnou orientaci vlády a prezidenta na posilování obchodu a obecně vztahů i s Čínou, měl by uznat, že to není aktivita nějakých nikým nevolených stínů v pozadí, ale právě těch, kteří dostali od voličů mandát. Na rozdíl, je třeba dodat, od Tomáše Halíka. A změnit na tom něco mohou pouze volby a úspěch těch, kteří dostanou mandát na základě jiného programu. Proslovy na náměstí, byť by byly sebevýmluvnější, příliš nepomohou.

Být kritičtí sami k sobě
Jak jinak ještě zužitkovat protestní energii k něčemu pozitivnímu? Jeden z dobrých návodů zmínil na Albertově Petr Pithart, když přítomné studenty vyzval, aby byli kritičtí, a to především sami k sobě. Kritické myšlení, kritičnost, a to ne pouze k těm druhým, k politickým protivníkům nebo k lidem, kteří mají jiný pohled na svět, ale k sobě samému, k vlastním názorům a přesvědčením, to je něco velice důležitého. A také něco, čeho se stále nedostává. Obrazně řečeno jde o to, aby si ti, kdo přinesli na náměstí budíky, uvědomovali, že je to budíček v první řadě pro ně samé.

Když volby vyhraje někdo, s kým hluboce nesouhlasím, koho se obávám, mohu se k tomu v zásadě postavit dvojím způsobem. Buď tak, že výsledek volby je chybou, špatným rozhodnutím zaviněným těmi, kteří takto volili (jsou rasističtí, sexističtí, xenofobní, omezení a nevzdělaní, ovládaní strachem, nechali se svést populismem a lživou propagandou a tak dále). Anebo tak, že za výsledek mohu i já (my), moje pasivita, nedostatečné porozumění, podpora kandidátů, kteří si to nezaslouží, nebo naopak nedostatečná podpora těch, kteří by si to zasluhovali.

To platí pro každého občana, ale samozřejmě v mnohem větší míře pro ty, kdo mají v politice aktivní roli. Špičky americké demokratické strany by se teď měly zabývat otázkou, jestli Hillary Clintonová skutečně byla tou správnou kandidátkou a zda jejich strategie sázky na Trumpa jako radikála, který se sám znemožní, a tím jim otevře cestu k vítězství, bylo to pravé. A svou kritiku nového prezidenta, kterou teď mají za úkol, vést co nejvěcněji a také s jistou úctou k těm, kdo volili toho, kdo se jim nelíbí.

Ani v České republice to nepůjde jinak než trpělivou (vnucují se Masarykova slova o drobné práci mravenčí), věcnou kritikou toho, co konkrétně dělá Miloš Zeman, Andrej Babiš, poslanci, média a další špatně. Vlna nesouhlasu, která se zvedla po předložení návrhu zákona o hanobení, vedla k tomu, že svůj podpis pod návrhem začali stahovat jednotliví poslanci i celé strany. Projevy jako byla 28. října veřejně vystavovaná skulptura znázorňující prezidenta Zemana jako exkrement povedou pravděpodobně jen k tomu, že Miloš Zeman bude mít větší šanci vyhrát i příští volby, pokud se rozhodne kandidovat. Je dobře, že akce 17. listopadu se bez takových pomůcek obešly.

Bude záležet na tom, zda se rozladění a zklamání z výsledků voleb promění spíš ve frustraci a rezignaci, nebo v angažovanost, která dokáže spojit ideály s realistickým pohledem. Možná nejvýznamnější rozdíl mezi listopadem roku 1989 a 2016 je v tom, že dnes o demokracii, v tom dobrém i v tom zlém, víme nesrovnatelně víc než před sedmadvaceti lety. Do stejné řeky nelze vstoupit dvakrát. V té dnešní máme, ač se to možná nezdá, šanci doplout dál.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.