Slovenský týden

Alena Zemančíková přibližuje výjimečná díla současné slovenské literatury. Zaměřuje se především na ty příběhy, které tématizují soužití národů a identit v proměnlivém středu Evropy.

V literární redakci Českého rozhlasu, stanice Vltava, mám už deset let na starosti dny slovenské literatury. Bývá to kolem 28. října, abychom si připomněli společné dějiny a společnou Československou republiku. Už jsme odvysílali – a stále reprízujeme – texty slovenských disidentských spisovatelů, některé pořady vznikly i po oddělení obou států ve spolupráci se slovenskými kolegy.

Tahle spolupráce se velice ztížila poté, co byl slovenský rozhlas spojen s televizí – přestalo být s kým jednat, popřípadě jednání k ničemu nevedla. Několik let byl literární historik Miroslav Zelinský zaměstnán v Českém rozhlase Ostrava. Slovenská literatura je jeho obor, sám také slovenské autory překládá, takže nám v Praze stačilo si z rádia poslechnout, jak to v Ostravě natočili.

Nutno říci, že pěkně, například Knihu o hřbitově Samka Tále, respektive Daniely Kapitáňové, v níž je realita komentována a vyprávěna ústy poněkud mentálně retardovaného hrobníka.

Ale Miroslav Zelinský odešel na univerzitu, dělám na tom tedy z Prahy a musím přiznat, že nebýt tohoto úkolu, asi bych se o slovenskou literaturu příliš nezajímala. Svého času se mi zdálo, že z ní trčí jakési kyberdrátky, kterými se chce mermomocí uchytit v evropském prostoru, že volí divně úsečný styl a vybírá jaksi univerzální témata. Připadalo mi, že chce patřit víc k Vídni než k Praze, čemuž jsem se nedivila, ale moc mě to nebavilo.

Tázání identit

Pak ale vyšla kniha Pavola Rankova s názvem Stalo se 1. září (anebo někdy jindy). Román se čtyřmi hrdiny z města Levice, z nichž jeden je Čech, jeden Slovák, jeden Maďar a ten čtvrtý žid. Všichni plavou na místním koupališti každého 1. září závod na památku dne, kdy se takto chtěli rozsoudit, kdo bude chodit s dívkou Marií.

Ten román je velmi populární, na Slovensku byl uveden i na divadle a rovněž inscenace byla oceněna. Je to příběh o společných dějinách i o tom, co nás v těch dějinách rozdělovalo, příběh politických omylů a lidských odpuštění. Pěkná knížka.

Pak se zjevil Ján Rozner a jeho depresivní tmavošedý román Sedem dní do pohrebu, výpověď o normalizačních poměrech na Slovensku, z níž – a teď ani nemůžu napsat vysvítá, protože v této knize nic nevysvítá, vše je v ní kalné, omšelé, ba olezlé – tedy z níž vystupuje na povrch otrava všech složek života, posilovaná alkoholem.

I tato próza byla dramatizována (jde v ní o pohřeb překladatelky Zory Jesenské, příslušnice buditelského rodu z Martina) a inscenace oceněna. A v mnohem mladší generaci mě bavila Jana Beňová svými příběhy ze sídliště Petržalka a Lucia Piussi poněkud punkovými reflexemi někdejšího bratislavského divadla Stoka. A více než devadesátiletý Pavel Branko, s nímž jsem natáčela v Bratislavě životopisné vyprávění a díky tomu se dozvěděla podrobnosti o peripetiích života slovenského intelektuála po roce 1945, jež se mi později propojily (někdy shodně a někdy kontrastně) s knihou Jána Roznera.

Rankova kniha vypráví o společných dějinách i o tom, co nás v těch dějinách rozdělovalo, je to příběh politických omylů a lidských odpuštění. Foto youtube.com

V tomto roce jsme – upřímně řečeno díky překladatelské neúnavnosti Miroslava Zelinského – sáhli po dvou slovenských autorech střední generace. Peter Pišťanek sice už není mezi živými, ale kdyby byl, bylo by mu šestapadesát let. Jeho novela Muzika se v něčem podobá Třešňákovu Melouchu, taky se týká hudební skupiny, která zkouší v nějaké kuče a musí neustále procházet dobovými „kvalifikačními zkouškami“.

Vyskytuje se v ní i hrabalovský motiv krásky mdlého intelektu, která však zde není postavou nadanou nevinnou svatostí jako kladenská Jarmilka, ale je to socialistická prostitutka, k níž vypravěč propadne zhoubné vášni, jež ho přivede do neštěstí.

Druhá nová knížka, z níž alespoň části jsme natočili, je Carpathia Maroše Krajňaka (narozeného roku 1971), o níž už zde byla řeč v recenzi Jakuba Vaníčka. Je to velmi zvláštní vyprávění o místech, kde se stýká dnešní Slovensko, Ukrajina a Polsko, kde se krvavě bojovalo za císaře pána i v závěru 2. světové války, kde se život odehrává bez perspektivy (jedinou šancí na změnu je emigrace) a tím v bezčasí a z oparu vodky a teplého piva vystupují přízraky minulosti.

Tu a tam se objeví romantik nebo zapálený přírodovědec, zkoumající vegetaci, ale jinak se život protáčí neustále naprázdno a nastane-li změna, je to většinou k horšímu (jako například když se opraví starý cenný a krásný dřevěný kostel tak, že se na jeho místě postaví nový zděný, bez stylu i smyslu).

V den, kdy to píšu, je třeba vzpomenout propuknutí maďarského povstání v roce 1956. V té souvislosti musím myslet na to, že jsme se dějiny Slovenska po celou dobu mého školního dějepisu učili špatně, nacionalisticky, s popíráním faktu, že slovenské dějiny jsou až do 20. století dějinami Uher a kdyby se byly Uhry v roce 1848 opravdu odtrhly od habsburské monarchie, zůstalo by Slovensko jejich součástí podobně jako rovněž slovanským jazykem hovořící Chorvatsko.

Jaká by to potom byla Evropa? Znova se musím vrátit k tomu, jak přesně a s kým se Masaryk dokázal domluvit na vzniku státu společného se Slováky, když na území toho státu žilo tolik jiných národností, některé z nich, čímž myslím Němce a Maďary, s poměrně „panskou“ identitou.

Když jsem byla nedávno na Slovensku, bylo mi líto, že tam lidé vesměs nadávají. Tak nějak všeobecně se speciálním přihlédnutím k Evropské unii.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.