Máme dva měsíce před volbami a český volič se začíná podobat rabínovi z jedné podařené židovské anekdoty. Ten na otázku, co je to antisemitismus odpovídá, že se jedná o učení, podle nějž se má židům ubližovat víc, nežli je nezbytně nutné. Obdobně smýšlejí dnes mnozí z nás o demokracii a volí strany, o nichž se domnívají, že nám nebudou škodit víc, než se musí.

O žalostném stavu současné české demokracie opravdu nevypovídá nic tolik jako nálada, s jakou lidé vyhlížejí nadcházející volby. Podle politické teorie si máme během voleb, onoho svátku demokracie, zvolit reprezentaci, která povede naši republiku směrem, pro nějž se většina z nás vysloví.

Volební výsledek by tak měl být momentem splněných tužeb, či naopak zklamání z toho, že převážil směr člověku protivný. V ideálním případě dokonce i volební vítězství sil, které člověk sám neupřednostňuje, není žádnou věcí k velkému prožívání: prostě se budou poměry zvelebovat trochu odlišným způsobem.

Vzdálenost současných českých zemí od takového ideálního stavu jistě může být ještě větší, ale v rámci politického systému demokracie už asi ne o mnoho. Relativní bezvýchodnost současné situace se dobře ilustruje debatami, koho volit, které vedou idealisté nejen na stránkách Deníku Referendum.

Někdo doporučuje preferenčními hlasy posouvat vpřed ženy, jiní emfaticky radí volit Stranu zelených, která v tomto volebním období ve sněmovně selhala ve všech myslitelných kritériích a poté změnila své vedení asi tak radikálně jako Ladislav Adamec svou vládu v listopadu 1989, další ponoukají k volbě stran, které buďto neskýtají žádnou odůvodněnou naději na zlepšení veřejných poměrů, anebo se do sněmovny ani nemohou dostat, takže jejich volba je sice ve větší či menší míře sympatickým, ale povýtce osobním gestem.

Tím nemá být řečeno, že učinit osobní gesto nakonec nemůže být tím nejlepším, co člověku zbude, v pravý čas se tomu budeme věnovat i s podrobnostmi, ale rozhodně není rozumné vydávat osobní gesta za nejvhodnější opatření k nápravě české demokracie. Ve skutečnosti to není víc než jeden z druhů aplikace oné židovské anekdoty. Určitá bezvýchodnost, kterou mnozí pociťují, tak pramení zřejmě především z toho, že před nadcházejícími volbami tu není politická síla, která by věrohodně stála za plánem zlepšení kvality české demokracie.

O politických stranách rovněž platí ono biblické „po ovoci poznáte je“. Až bude chtít Strana zelených vědět, proč jí ani Václav Havel s Janem Rumlem nepomohli k lepšímu výsledku, než s jakým se s českou politikou loučila Unie svobody, odpověď najdou už u svatého Matouše. Ona podpora tak bohužel spíše než k volbě Strany zelených povede k dalšímu podemletí reputace těch, kteří ji vyslovili.

Podstatná část, ba přesněji řečeno většina, zelených voličů už nenajde důvod volit stranu přátel George W. Bushe a jeho radaru, stranu koaličních partnerů Tomáše Julínka, Jiřího Čunka či Ivana Langera, navzdory tomu, že její zmlazenou zelenost nyní garantuje ekologický aktivista Jan Ruml osobně.

Potíž není v tom, že se Strana zelených vrací do svou politickou prací vysloužené bezvýznamnosti, potíž je v tom, že s diskreditací této instituce utrpěly i zájmy, jimiž se — vzhledem ke své praktické činnosti tak pokrytecky — zaštiťovala: od ochrany přírody, přes péči o kvalitu vzdělávání až po úroveň politické kultury.

Bohužel ne zcela zanedbatelná část voličů, pro něž jsou tyto zájmy voličskou prioritou, ke Straně zelených dosud lne, což ovšem blokuje jejich potenciál pro podporu jiných realistických politických strategií. Přitom takto orientovaní voliči se tu zase nevyskytují v marnivě hojném počtu, takže jsou-li nyní rozprsklí mezi množství menšinových plánů, nemělo by udivovat, že je před volbami vlastně nikdo vlivný ani nereprezentuje, ani nebere příliš vážně.

Pokud se ale k ekologickým, kulturním, vzdělávacím či jiným občanským politickým prioritám chovají ostatní strany, které by k nim mohly mít blízko, dnes vcelku apaticky, nelze jejich počínání bohužel sledovat zcela bez porozumění. Proč se brát za zájmy voličů, z nichž nezanedbatelná tři procenta si počínají s takovou umanutou iracionalitou, že stále trvají na volbě strany, jež v obhajobě těchto zájmů tak výmluvně selhala, a ani z toho pro sebe nevyvodila žádné důsledky?

Až si budou občanské iniciativy a intelektuálové po volbách stěžovat na nejrůznější ústrky, jež lze již nyní předvídat, žádná odpověď nebude moci obejít jejich zaslepený vztah ke Straně zelených.

Přitom jaký výsledek nadcházející volby přinesou, je už dobré dva roky v podstatě jasné. Nenastane-li nepředvídatelný zvrat, zvítězí sociální demokracie a její vítězství bude výrazné.

Připomeňme znovu, jak volební situace v roce 2006 nahrávala pravici. Sociální demokracie byla vyčerpaná osmi lety vlády, během nichž vystřídala čtyři premiéry. Již tehdy měla ve svém čele Jiřího Paroubka, který jistě nebyl více oblíbený, nežli je dnes. Pravice tehdy nebyla roztříštěná, a navíc měla k dispozici trojského koně Strany zelených, který Topolánkově koalici přinesl spoustu voličů, jež by žádný jiný potenciální partner přinést nemohl. Přesto komunisté a ČSSD získali polovinu mandátů. Proč by jich dnes měli získat míň?

Po věru otřesné zkušenosti s Topolánkovou vládou by se musel stát zázrak, aby sociální demokraté a komunisté neměli v příští sněmovně pohodlnou většinu. Bude to především důsledek brutálně antisociální politiky ODS a je třeba trvat na tom, že právě a především v tomto ohledu bude předpokládané vítězství levice zlepšením českých poměrů. A to, že se nebude jednat také o všeobecně oslavované vítězství české občanské společnosti, je problémem spíše pro ni, nežli pro sociální demokracii. I když i pro ni to problém je v míře větší, než je nyní ochotna připustit či schopna dohlédnout.

Česká inteligence a občanská společnost si bohužel ve své podstatné části nechaly pravičáckou propagandou vsugerovat, že sociální demokracie je součástí jakéhosi vágního tak zvaného levicového nebezpečí. Skutečnost je ale taková, že sociální hnutí přelomu devatenáctého a dvacátého století jsou přímým předchůdcem nejen sociálně-demokratických stran, ale i následných občanských iniciativ, od hnutí za lidská práva, přes hnutí proti zbrojení až po hnutí ekologické. Na rozdíl od ODS či TOP 09 mají tyto občanské iniciativy se sociálními demokraty stejný rodokmen.

To, co chtějí progresivní občanské iniciativy dnes, chtěli sociální demokraté na jiný způsob už před sto lety, jakkoli na to, jak zde půvabně upozornil Ondřej Vaculík, mnozí z nich zapomněli.

Přesto sociální demokracie navzdory všem svým — a často skutečně monumentálním — vnitřním problémům a navzdory i své často tak nevábné maloměšťácké tváři, jež se naposledy projevila v mrazivě komickém čísle s Michalem Davidem na programové konferenci, představuje v české politice proud, který posud má ze všech parlamentních sil k masarykovskému dědictví humanitní demokracie nejblíže.

Právě proto mezi vlivnými politickými silami sociální demokracie dnes zůstává jediným principiálním politickým protivníkem koncepce zosobňované Václavem Klausem. To, že se jím skutečně stala, je dílem Vladimíra Špidly a Jiřího Paroubka, kteří dokázali stranu odpoutat od zátěže Zemanova bezprincipiálního programového těkání.

Bez tohoto politického výkonu dvou sociálních demokratů bychom se od Klause odpoutat nedokázali, to oni, bohužel nikoli Václav Havel, jemuž bychom to mnozí přáli víc, nad Klausem nakonec zvítězí. Bez silné sociální demokracie bychom neměli naději, že se nám v rozumném čase podaří zasunout do zapomnění ideologický balast, jímž Klaus české myšlení obtěžkal.

Okolnost, že se po vyhraných volbách bude sociální demokracie k občanské společnosti chovat do značné míry macešsky, že bude stavět dálnice, plánovat jaderné elektrárny, chystat prolomení těžebních limitů, že resort kultury svěří Vítězslavu Jandákovi a že vzor si bude brát spíše z Fica nežli z Masaryka či Stoltenberga nebo Moralese, nelze vidět bez kontextu: bude to přímý důsledek toho, že se občanská společnost tak dlouho zaslepeně macešsky chovala k ní.

To by mohl být konec, ale dodatek sem přesto patří: sociální demokracie je starším sourozencem dnešních občanských iniciativ, a proto by měla mít víc rozumu. Pokud opravdu neudělá vůbec nic pro to, aby si hlasy občanských aktivistů zasloužila, samozřejmě jí je nedáme. Ona ví, že vyhraje i bez nás. Ale bude díky tomu lepší?