Naše těla, naše volba

Filozof Martin Škabraha ve své eseji problematizuje heslo „Moje tělo, moje volba“, které znělo v nedávných protestech proti zpřísňování potratových zákonů v Polsku. Tělo podle něj vlastníme jen z části, stejně jako plod získává část práv.

V návaznosti na protesty proti fundamentalistickým snahám úřadující polské vlády zpřísnit už tak přísné (proti)potratové zákonodárství se ve veřejném prostoru znovu – a jistě ne naposledy – otevřela otázka potratů, přesněji řečeno práva na potrat jako součásti ženských reprodukčních práv. Z debat, které jsem útržkovitě sledoval, mi utkvěl moment, kdy redaktor Českého rozhlasu Dušan Radovanovič označil ve svém facebookovém statusu heslo „Moje tělo, moje volba“ za ne zrovna šťastně zvolené. Dostalo se mu rozhořčených reakcí, z nichž některé dokonce operovaly s argumentem, že muž tohle prostě nemůže pochopit. Přitom Radovanovič právo na potrat nijak nezpochybnil, jen upozornil, že použité heslo (respektive jeho první část) může být zavádějící.

Zmíněná mikrokauza mne zaujala z důvodů, které jsou vedle nebezpečí hrozícího polským ženám poněkud abstraktní a intelektuálské. Pro mne ale mají význam, protože potřebuju vidět konzistenci mezi politickým stanoviskem, které intuitivně zaujímám, a jeho filozofickým zdůvodněním, ke kterému samozřejmě dochází spíše zpětně, reflexí.

A právě z hlediska oné konzistence je pro mne heslo „Moje tělo, moje volba“ výzvou k zamyšlení: politicky s ním (přesněji, s tou stranou sporu, kterou symbolizuje) totiž souzním, filozoficky mi ale skřípe. Důvod je ten, že pokud se citované heslo pokusím domyslet, docházím k přísně individualistickému libertariánskému principu „vlastnictví sebe sama“ (self-ownership). Toto východisko nemohu přijmout, tak jako nemohu přijmout jeho přímý protiklad, nazvěme ho třeba kolektivismus. Vztah mezi jednotlivcem a společností chci jakožto levičák chápat dialekticky…

Potrat jako právo a povinnost
Heslo „Moje tělo, moje volba“ ukazuje pouze jednu stranu rovnice. Připomeňme tu druhou, zdánlivě banální: právo ženy na potrat nutně implikuje něčí povinnost potrat realizovat. V obecné rovině to vyžaduje existenci zdravotnického systému (předpokládejme, že financovaného z veřejných peněz), v konkrétní situaci pak konkrétní osobu, která musí fyzicky provést (a nevyhnutelně i nějak prožít) samotné „ukončení“ plodu.

Představme si, že nějaká křesťanská iniciativa zorganizuje protest spočívající v tom, že lidé s odvoláním na své svědomí odmítnou finančně přispívat na zdravotnictví, v němž se provádí potraty (ponechávám stranou technickou proveditelnost takové iniciativy v systému, kdy zdravotní pojištění platí za řadu lidí automaticky zaměstnavatel). Dále si představme lékaře, který z náboženských důvodů dojde k závěru, že potrat je eticky nepřijatelný a odmítne službu poskytnout.

Jak bychom na podobné akty občanské neposlušnosti měli reagovat? Mohli bychom odpůrcům potratů udělit nějakou výjimku? Pokud jde o onoho lékaře, asi by to nebyl problém, pokud může potrat místo něj provést někdo jiný. Pokud však jde o financování veřejného zdravotnictví, obávám se, že podobná výjimka by byla příliš nebezpečným precedentem, ohrožujícím celý systém. Pokud by se je nepodařilo přesvědčit argumenty, muselo by se tedy proti odpůrcům legálních potratů zasáhnout represivně.

Heslo „Moje tělo, moje volba“ je výzvou k zamyšlení: politicky s ním
lze souznit, filozoficky ale skřípe. Foto Martin Dokupil Škabraha


Legální potrat zkrátka musí být institucionalizován, což si vyžaduje nějakou míru celospolečenského konsensu a vynucenou solidaritu těch, kdo se ke konsensu odmítají připojit. A toto platí dokonce i v případě, že by potraty byly legální jen na ryze soukromé bázi (tedy mimo veřejné zdravotnictví) – transakce, které by mezi nabízející a poptávající stranou probíhaly, by musely požívat státní (veřejně financované) ochrany jako každá jiná tržní transakce. (Nemusím snad ale dodávat, že jakmile se shodneme na legálnosti potratu, je třeba trvat na tom, aby byl součástí veřejného zdravotnictví, poskytujícího služby všem bez ohledu na ekonomický status).

Rozhodnutí pro jeden konkrétní potrat je rozhodnutím jedné konkrétní ženy. Ale samotná možnost legálního institucionalizovaného potratu je rozhodnutím celé společnosti. „Moje volba“ tedy předpokládá „naši volbu“.

Mít, či být
Všichni považujeme za samozřejmé, že máme tělo. Tak banální skutečnost může problematizovat snad jen filozof. Položme si proto otázku, která je snad méně triviální: má tělo i nenarozený lidský potomek? Pokud ano, jak to víme?

Jedna z mnoha teoretických potíží s tělem je ta, že je nelze uspokojivě pojmout z čistě objektivního hlediska (zvnějšku prokazatelná a měřitelná existence hlavy, trupu, údů a vnitřních orgánů, atd.). Tělo se totiž – na rozdíl od tělesa – vyznačuje tím, že je někým „zevnitř“, tedy subjektivně prožíváno. Jak ale ukázala početná filozofická zkoumání zejména 20. století, není subjektivity bez intersubjektivity. Řečeno méně odbornou hantýrkou: vědomí, že existujeme a že jsme sami sebou, je podmíněno výměnou pohledů, doteků a dalších informací s jinými podobnými bytostmi.

Právě utváření toho nejindividuálnějšího – osobnosti a jejího vnitřního života – je nejvíce a nejkřehčeji závislé na recipročních vztazích s druhými. Tělo je neodmyslitelné od toho, že je zakoušeno zevnitř jako něco autonomního, kdybychom ho ale měli zakoušet jenom zevnitř, nezakoušeli bychom je, a už vůbec ne jaké své tělo. K tomu potřebujeme, aby je právě jako naše (nám „patřící“) zakoušela i nějaká jiná tělesná bytost, kterou sami vnímáme a zároveň si uvědomujeme, že i ona zakouší a vnímá. Naše „já“ je pouze jednou stranou mince, jejíž druhou stranou je „ty“, které dostáváme od druhých jako dar.

V debatách o potratech občas zazní argument, že ten, kdo nemá osobní zkušenost s těhotenstvím, nemůže pochopit, že plod je „moje tělo“. To by bylo možné chápat jako metaforu mateřského pouta, pokud by to ale mělo znamenat, že plod je nejen v těle matky (a na tomto těle závislý), nýbrž že je doslova částí matčina těla (tedy že nemá vlastní tělo), pak je takové tvrzení v rozporu s tím, jak je běžně očekávání potomka prožíváno – lidé si například prohlížejí „fotky“ z ultrazvuku, kde se doslova snaží odlišit figuru od pozadí, ženy nechávají své partnery dotýkat se břicha a cítit „kopance“ budoucího člena rodiny, přičemž kouzlo těchto kopanců spočívá v tom, že mají dokládat něco jako autonomní projevy života, určitou svéhlavost maličkého subjektu.

Podobné rodinné kratochvíle jsou jakýmisi akty společenského ustavování těla (budoucího) novorozence. Vytváří se intersubjektivní rámec, v němž se po narození bude naplno rozvíjet jeho subjektivita a tedy i prožívání vlastního těla. K tomu patří často dlouho dopředu realizované vymýšlení jména, tedy symbolického vyjádření osobnosti, s níž si každé tělo spojujeme. Celý tento intersubjektivní rámec přitom nemůže vznikat bez předpokladu alespoň minimální autonomie plodu vůči matce, včetně autonomie fyzické (která se nevylučuje s dočasnou závislostí na vyživujícím matčině těle).

Jistým znakem této autonomie je paradoxně možnost potratu. Ačkoliv odmítám označovat potrat za vraždu, nemohu na druhou stranu popřít, že je usmrcením něčeho živého. Vlastní tělo matky přitom (jde-li vše hladce) samozřejmě usmrceno není a po potratu se o tomto tělu ani nedá říci, že by bylo nějak neúplné nebo handicapované (na rozdíl třeba od stavu po amputaci). Plod může umřít a matka zůstat naživu a relativně zdráva právě proto, že plod je dostatečně autonomní alespoň na to, aby umřel „jenom“ on.

Ontologicky vzato je autonomie plodu dána především vývojovým charakterem jeho existence. Ne náhodou jsou otázky na těhotenství (a koneckonců i na možnost potratu) téměř totožné s otázkami na časové určení – v kolikátém týdnu, trimestru a podobně. Plod není tím, čím právě je, ale tím, čím bude. Jakákoliv úvaha o něm (a jakékoliv rozhodování o něm) se týká především toho, čím se plod stává a stane. Vývoj je přitom de facto zákonitý, jaksi „naprogramovaný“, a nutnost zajištění tohoto vývoje proměňuje tělo nastávající matky způsobem, který v základních biologických koordinátách nemůže zásadně ovlivnit, může s nimi „pouze“ počítat – a případně celý proces přerušit násilným zákrokem zvnějšku.

Přivlastňovací zájmeno ve výše citovaném hesle svádí k výkladu, že moje tělo patří právě jenom mně. Zpochybnění takové premisy může vyvolat rozhořčenou otázku – a komu by tedy mělo patřit? Je možno odpovědět jinou otázkou či otázkami: a musí někomu patřit? Vystihuje formulace, že moje tělo mi patří, dostatečně zkušenost, kterou s tělem mám? Neplatí minimálně ve stejné míře to, že já patřím svému tělu? Nebo jinak: je tělo něco, co máme, nebo spíš něco, čím jsme (přičemž bytí je vždy spolubytím, bytím s druhými)? To by snad bylo výstižnějším vyjádřením pro zkušenost těhotenství, ale i pro popis toho, čím je plod: neptejme se, komu patří, ale čím je, respektive čím by – a za jakých podmínek – mohl být.

Rozhodnutí a rozhodování
Teď ale přicházíme k nejtěžšímu bodu celého problému. Odpůrci (legálních) potratů argumentují tím, že vedle práv ženy existují práva nenarozeného života a že ten je už od samotného početí životem plnohodnotně lidským. Toto je podle mého názoru bod, v kterém je cena za zjednodušení hesla „Moje tělo, moje volba“ největší: práva nenarozeného života jsou v něm zakryta, ačkoliv cílem protestu není jejich popření, ale spíš jejich jiná interpretace.

Má-li být potrat společensky přijatelný, musí být ospravedlnitelný z hlediska základních práv, a to včetně práv těch nenarozených. Musí jít zjevně o nějaký kompromis na škále vymezené dvěma extrémy: absolutizací práva nenarozeného dítěte, a absolutizací práva ženy na „její tělo“, kdy by rozhodování o plodu bylo zcela a výhradně v moci matky po celou dobu, kdy dítě zůstává v jejím těle.

Proti té či oné absolutizaci je třeba postavit relativizaci, což v tomto případě znamená odmítnutí esencialismu – odmítnutí představy, že od početí až do smrti má v sobě jednotlivec jednu a tu samou esenci, která jej definuje a která mu byla vtištěna stvořitelem a ve své podstatě je nezávislá na interakcích se společností. Je třeba pojímat lidství i osobnost jako něco, co je jednotlivci připisováno a co dále sám utváří (a tím zase ovlivňuje představy ostatních, které zpětně znovu ovlivní jeho).

To, že plod má potenciál stát se v budoucnu plně rozvinutou osobností, v sobě nevyhnutelně nese také to, že jí ještě není. Není to tak, že by něčím buď byl, nebo nebyl (že by tedy buď měl, nebo neměl nějakou esenci), spíš v dané chvíli něčím je více nebo méně. Je to otázka škály, nikoliv otázka nezpochybnitelné hranice. Vždyť i schopnost plodu přežít mimo tělo matky v umělém prostředí je závislá na dosaženém stupni vývoje medicínské technologie a je tedy historicky relativní.

Obdobná relativizace ovšem musí platit i z druhé strany. Nikdo z nás nemá plně v rukou svoji identitu, svoji osobnost, své tělo, ba ani svou mysl. „Vlastnictví sebe sama“ je ontologická iluze. Dalo by se říct, že zatímco v předchozím případě jde o odmítnutí druhové esence, tady jde o odmítnutí esence individuální. Jde znovu o pohyb na určité škále (která ani nemusí být lineární).

Pokud se jedná o samotný akt rozhodnutí, ten samozřejmě musí učinit jednotlivec. Pokud se ale jedná o proces rozhodování (tedy cesty k onomu rozhodnutí), může a v některých případech musí vstupovat řada dalších hlasů. Kvalita aktu je přímo úměrná kvalitě procesu.

Dožadovat se jistých práv znamená klást na společnost určité nároky. Aby byly vytvořeny podmínky pro splnění oněch nároků, musí ale společnost klást recipročně určité nároky na nás jako jednotlivce. Konkrétní míra naplňování práv i povinností přitom nejde určit s nějakou uspokojivou metafyzickou jistotou, ale jen neuspokojivě – spory, konvencemi a zákony.

Nikdy mi nešlo přijmout myšlenku přirozených práv. Nechápu, jak by jakékoliv právo mohlo být přirozené. Práva si připisujeme navzájem v reakci na zkušenosti, které jako společnost (nebo lidstvo) proděláváme. Maximalizace osobní svobody slučitelné se stejnou mírou svobody pro ostatní je princip, který podle našich historických zkušeností pomáhá vytvářet lepší společnost, s lepšími rozhodovacími procesy – a lidská práva jsou nástrojem budování takové společnosti. Tyto nástroje jsou ale nepoužitelné, pokud práva chápeme jako jakési vlastnictví jednotlivců a ne jako něco, co je zakořeněné ve vzájemnosti a tedy ve schopnosti vcítit se do druhého a chápat jeho touhu po co nejlepším životě.

Nikdo z nás, včetně těch, co se rozhodnou pro potrat, by tu nebyl, kdyby naši rodiče neměli respekt k nenarozenému životu. Samotný nenarozený život se přitom našich rozhodnutí přímo účastnit nemůže – nemůže se hlásit o svá práva obvyklými prostředky. Musíme hovořit za něj, vcítit se do kůže, kterou možná bude nosit. A jakkoliv je na té myšlence něco zneklidňujícího, lze říci, že pro potrat se lze rozhodnout právě i s ohledem na práva člověka, který se díky tomu potratu nenarodí.

Právě proto, že lidství nespatřujeme v nějaké věčné, metafyzické, bohem vtištěné esenci, a právě proto, že vnímáme jeho společenskou podmíněnost, můžeme zcela eticky odmítnout přivést člověka do světa, kde by určité podmínky nebyly splněny. Cílem nemůže být „pouhý“ život, cílem musí být dobrý život.

A co si myslíte vy? Diskuse (16 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Petr Hlávka - učitel, Rokycany

Pane Škabraho, díky, Neděle, 16.Října 2016, 22:51:15

ačkoliv nejsem odpůrcem potratů, je mi líto nenarozených dětí. A vy jste všechna pro i proti hezky vyjádřil a nechal konec otevřený.
Vaše úvaha mi připomněla, že mě zaráží, když (i my) automaticky říkáme "naše dítě." I když to asi nemyslíme vždy vlastnicky, měli bychom možná vynechávat ono přivlastňovací zájmeno.

Petrasek Milan - penzista

Touha po nejlepším životě v době konjunkce přirozených práv Pondělí, 17.Října 2016, 12:44:49

M.Š. ....lidská práva jsou nástrojem budování společnosti. Tyto nástroje jsou ale nepoužitelné, pokud práva chápeme jako jakési vlastnictví jednotlivců a ne jako něco, co je zakořeněné ve vzájemnosti a tedy ve schopnosti vcítit se do druhého a chápat jeho touhu po co nejlepším životě......
Současná konjunkce přirozených práv výrazně pozměňuje relaci mezi generativním pudem a představou o nejlepším životě.
Vnímání novorozence coby uskutečnění výhradně rodičovského objektu lásky potkávám na každém kroku .....bych dodal.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Petr Hlávkovi - přivlastňovacím zájmenům Pondělí, 17.Října 2016, 14:12:2

se říká přivlastňovací, ale to neznamená, že vyjadřují primárně vlastnické vztahy. "Moje boty" jsou asi opravdu můj majetek, u "mého hotelu" už to tak jisté není, "můj otec" mým majetkem zcela jistě není.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Ontologická iluze Pondělí, 17.Října 2016, 17:52:13

Martin Škabraha má pravdu v tom, že vlastnictví sebe sama je ontologická iluze. Je to ovšem iluze (či spíše omyl nebo nesmysl), založený na mylném chápání zájmen "můj" a "náš".

Jde o omyl, který Martin Škabraha nereflektovaně sdílí a bez dostatečné argumentace přisuzuje přisuzuje autorkám hesla"Naše těla, naše volba"



"Moje" není pojem, který by měl určitý obsah a rozsah. Podobně jako "já" nebo "ty" je to výraz, který má deiktický či anaforický význam, na něco ukazuje v konkrétní situaci nebo na něco odkazuje v textu. Mimo konkrétní kontext neznamená nic a vede k nesmyslným otázkám jak je ta, zda já patřím svému tělu nebo mé tělo mně.

"Můj" nemusí znamenat "můj majetek" Například "můj hrnek" může být hrnek, ze kterého zrovna teď piju, Pokud by se z něho napil někdo, kdo ke mně není ve velmi blízkém vztahu, bylo by to určité prolomení mého intimního prostoru bez ohledu na to, kdo je vlastníkem hrnku.

Není vůbec žádný důvod se domnívat, ženy s transparentem "Naše tělo..." se hlásí k jakémusi libertariánskému konceptu "self-ownership", o o kterém většina z nich nejspíš ani nikdy neslyšela.

Spíše tím chtějí říct: "Interrupce jsou naše intimní sféra a nechceme, aby do ní stát zasahoval."

Politická otázka interrupcí je mocenská. Nejde v ní o to, zda jsou potraty správné, ale o to, kdo o nich má rozhodovat.


Pan Škabraha má pravdu v tom, co píše o společenském ustavování (těla) novorozence. K tomu ovšem v rodinách dochází nejen před narozením dítěte, ale často už před jeho početím. Právo nenarozeného dítěte, jistě, ale má stát zastupovat nenarozené děti?

Aleš Morbicer - Ostrava

Pondělí, 17.Října 2016, 21:40:33

Fígl s "esencí" v posledním odstavci je super.
I když tady se evidentně mluví o křesťanské představě nesmrtelné duše člověka, než o esencích jak se ve filozofii běžně chápou.

Šupky dupky, když je nesmrtelná duše fuč, "můžeme ZCELA ETICKY odmítnout přivést člověka do světa, kde by určité podmínky nebyly splněny."
Jó, kdo maže, ten jede..................

Nechci se pouštět do etických diskusí, ale co ten závěr, který už se jeví méně problematicky?
ČR je mírumilovná, poklidná, relativně bohatá a vyspělá středoevropská země --- jsou splněny a překročeny všechny podmínky, nebo ne???
-------------------------------------

Co dále opravdu nechápu je, jak může pan Škabraha nepřijímat myšlenku přirozených práv.
Neříkám, že je jich moc, vlastně je jen jedno jediné přirozené právo, které ovšem nemůže být ničím přebito ani přehlasováno - právo na život.
To je to přirozené právo, od nějž odvozujeme všechna ostatní konkrétní.

Vždyť když neexistují přirozená práva, všechno záleží pouze na dohodě. Jak bez přirozeného práva poznám, jestli je zcela zahalená osoba metr cupitající za svým mužem jen zajímavá kulturní tradice (jak to vidí např. pan Profant), nebo hnusná machistická oprese (jak to vidím já) ?
----------------------------------

Křesťanství, které říká "ne ty jsi dal život, ale Bůh" a "neměj rád hřích, ale miluj hříšníka", dělá svět jednodušším, než ho mají filozofové bez esence.

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

Re: Jiří Kubička Pondělí, 17.Října 2016, 22:13:25

Já nemluvím o tom, k čemu se filozoficky hlásí autorky toho hesla, ale o tom, jak si sám pro sebe mohu to heslo filozoficky zdůvodnit (když se k němu politicky přihlásím).

Koncept self-ownership každopádně není zase tak primitivní, aby se dalo říct, že je založen na mylném chápání přisvojovacího zájmena. Je to koncept, kterým lze podložit třeba právě tu větu "Interrupce jsou naše intimní sféra a nechceme, aby do ní stát zasahoval." Bez podobného konceptu nejde dost dobře obhájit ta představa intimity. Z podobné pozice dokonce mluví i Marx, když třeba tvrdí, že dělníkovi je zcizen produkt jeho práce (a tím se mu děje nejen nespravedlnost materiální či ekonomická, ale nastává i jakási existenciální újma). Na určité rovině je to adekvátní vyjádření vztahu člověka k jeho tělu a výsledkům jeho činnosti - ale právě že jen na určité rovině, kterou je třeba dialekticky překonat :-)

Stát samozřejmě do té intimity nějak zasáhnout musí, jestliže má potrat legalizovat a říct od kdy do kdy a za jakých podmínek. A kontrolovat plnění těch podmínek. Koneckonců, není náhoda, že v bojích za reprodukční práva se občas objevují vystoupení, kdy se něco běžně považovaného za intimní demonstrativně vystaví na veřejnosti. S intimitou je to dost ambivalentní...

Ivo Horák - Praha 3

Nestát o "pouhý" život? Kdy dojdeme k takovému pojetí eutanasie? Pondělí, 17.Října 2016, 23:03:33

S článkem Martina Škabrahy souhlasím, až na poslední odstavec.
Ve světě je a může být mnoho zla a nebezpečí, zatímco podstatných podmínek dobrého (důstojného) života se může velmi nedostávat. Stěží kdy si však můžeme být jisti dalším vývojem poměrů a už vůbec ne svou či něčí "šťastnou nebo nešťastnou hvězdou". Nevíme tedy, zda nový život přece jen nebude mít smysl, třeba i pro další lidi a generace. Můžeme rovněž předpokládat, že žijící budou i nadále přes všeliké trápení, ba utrpení skoro vždy lpět na svém já. Což je podle mne důležitý argument, jenž zaznívá v předposledním Škabrahově odstavci. Ostatně ne bez důvodu se říká: Nedělej jinému, co nechceš, aby (bývali) (u)dělali tobě!
Shodou okolností jsem nedávno potřeboval nějakou informaci o Fedoru Gálovi a na internetu narazil na (sumář) jeho vyprávění pro 13. komnatu ČT v roce 2009. No, nevypadalo to na přelomu let 1944 a 1945 v Terezíně na na dobrý život. Ba ani na "pouhý" ne, nýbrž skoro určitě na žádný...

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Martinovi Škabrahovi Úterý, 18.Října 2016, 06:18:5

Ten poslední odstavec Vašeho článku je obhajobou potratu jako takového, nikoliv práva ženy o něm rozhodovat.

K tomu prvnímu se vůbec nechci vyjadřovat, to druhé lze hájit i bez konceptu vlastnictví. Neberu argument, že stát do intimity stejně zasahuje, protože jde o to, kdy a jakým způsobem.


Soukromí je něco co právo hájí a zaroveň stanvuje podmínky, kdy může být porušeno.

Například domovní svoboda: ta vůbec nesouvisí s vlastnictvím. Do mého bytu bez mého souhlasu cizí člověk vstupovat nesmí bez ohledu na to, zda je mým majetkem nebo ne, je to moje soukromá sféra. Výjimkou je například podezření, že je tam páchán trestný čin nebo je-li soudem vydán rozkaz k domovní prohlídce.

Váš článek na otázku, kdo má o potratu rozhodovat, vůbec neodpovídá. Kdo jsme to "my", kteří " můžeme zcela eticky odmítnout přívést člověka do světa..." ? Právo ženy na volbu lze hájit aniž bychom potraty obhajovali a ovšem také bez filosoficky nesmyslného konceptu, že člověk je majitelem sebe sama.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 18.Října 2016, 06:26:47

Ano, samozřejmě lze rozvíjet myšlenku a etický postoj, že jakýkoliv (i mizerný) život je lepší, než smrt. Ale nelze to nikomu vnucovat zákonem. Ten etický postoj koneckonců vychází z náboženství, které je dnes osobní záležitostí.
Počet interrupcí naštěstí stále klesá, ale ne díky zákonu, který by je zakazoval, nýbrž diky antikoncepci.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 18.Října 2016, 07:21:30

Ještě mě zaujala věta: "Plod není tím, čím právě je, ale tím, čím bude".
Dalo by se to vztáhnout i na člověka v kterékoliv fázi jeho života? Tedy, že není tím, čím je, nýbrž tím, čím bude?
Nakonec bychom museli nevyhnutelně dojít k tomu, že všichni jsme jenom prach (neboť jím zcela jistě budeme).
A už jsme zase u toho náboženství.

Aleš Morbicer - Ostrava

Úterý, 18.Října 2016, 09:19:14

Z mého pohledu je nejlepší ten systém, který nejlíp funguje.
Polská cesta nefunguje - kolem celých hranic Polska by jen posílil potratový průmysl, který už beztak existuje i teď. Svět se zmenšil, kdekoliv z Polska je možno se na otočku dostat za hranice.

V ČR počet potratů stabilně klesá, letos zase o něco. A situace třeba s 80. léty je nesrovnatelně lepší. A jestli se nepletu, počet umělých přerušení těhotenství se blíží počtu přirozených potratů.

Takže českou cestu vidím dobře -- legální potraty, pokud možno co nejdříve po splynutí vajíčka a spermie. A místo represe spíš ještě víc osvěty a zmírňování tlaku na ženy v této situaci.

-----------------------------

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Napadlo mě, zda samotný vznik toho nechtěného potracovaného plodu nemůže třeba nějak souviset se sexem? Úterý, 18.Října 2016, 09:47:35

Možná je to docela nový objev - v článcích na podporu interrupcí možnost takovéto souvislosti nikde zmiňována není. Pokud by se však tato souvislost prokázala, pak bychom na jedné straně vah měli tu rekreační funkci sexu, na druhé straně vah pak usmrcení jiné lidské bytosti, které si filozofickými konstrukcemi snažíme nějak ospravedlnit.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Domnívám se, že interrupce by neměla být kriminalizována, měla by být legální, Úterý, 18.Října 2016, 09:48:53

nikoliv ovšem proto, že by se jednalo o jakési "právo na interrupci", ale jen proto, aby se předešlo zlu ještě většímu. Není možné interrupci považovat za nějaké pokrokové vydobyté právo, je ji možné považovat za legalizované zlo, které si každý musí vyřídit se svým svědomím a které z praktických důvodů nejde omezit zákonem.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"...jakýkoliv (i mizerný) život je lepší, než smrt. Ale nelze to nikomu vnucovat zákonem." Úterý, 18.Října 2016, 11:23:45

Záleží na tom, z jakého pohledu se na to díváte, zda z pohledu té ženy, nebo z pohledu toho nenarozeného člověka. Tomu nenarozenému člověku ten etický postoj (že jakýkoliv život je lepší než smrt) přece nijak nevnucujete.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

To samé mě napadá při čtení této věty: Úterý, 18.Října 2016, 11:31:3

"Právo nenarozeného dítěte, jistě, ale má stát zastupovat nenarozené děti?"

Ano, myslím si, že interrupce má být legální možností (jako menší zlo než to, co by přinesl jejich zákaz). Ale ta věta mi zní hrozně.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 18.Října 2016, 12:25:53

Tak jsem chtěla něco o potratu najít v on-line Bibli, ale bohužel. Po zadání slova do vyhledávače se mi objevil pouze následující úryvek:
Job 3,16
"Proč jsem jak potrat nebyl zahrabán,
jako nemluvně, jež světlo nevídá?"

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.