Ne každá literatura musí být nutně čtenáři naservírována ve skvělé, formálně vybroušené podobě, aby ji vůbec mohli za literaturu považovat. Zatímco někteří autoři záměrně zdokonalují svůj styl, do nějž vkládají veškerou invenci, jiní potřebují pouze zachytit například záblesky ze svého života — primárně jim jde o obsah, přičemž forma vzniká jaksi mimochodem.

Našli bychom mnoho autorů, kteří se chtěli vymanit z toho, co se nazývalo posměšně „literaturou“, kteří nesnášeli váhu velkých slohových fines či žánrových odstínů a chtěli naopak tvořit bez profesionálních deformací. Vzniklo takzvané insitní — anebo naivní — umění.

Josefa Bureše (1930-2004), autora knihy s komplikovaným názvem Jak jsem v devětačtyřicátém utekl hledat svobodu do Sovětského svazu, bychom mohli k autorům insitního umění směle přiřadit. Nepříliš rozsáhlý text je autorovou vzpomínkou na cestu, kterou podnikl, aby našel spravedlivou zemi, solidární s chudými lidmi.

Paradoxně se totiž tehdy velmi mladý rozhodl po druhé světové válce utéci za svobodou a harmonickým soužitím do Sovětského svazu. Nedlouho po ilegálním přechodu hranice byl však zadržen sovětskými vojáky, uvězněn a nakonec odsouzen k vyhnanství na Sibiři. Než se však na Sibiř dostal, absolvoval dlouhý pobyt v sovětském kriminálu.

Zpočátku kniha odpovídá žánru próz z vězeňského prostředí, jak je známe například od Karla Pecky nebo Jiřího Muchy. Autentické vyprávění o nelidském zacházení s lidmi, o hranicích, za něž z našeho úhlu pohledu nemůže člověk zajít nebo o ztrátě vší pokory k živému tvoru se však záhy zlomí — Bureš se jako politický vězeň stává sovětským vyhnancem.

Spolu s jinými vězni staví tábor, učí se lovit ryby a vůbec přežívat v tak nehostinných podmínkách, jimiž neobydlená tajga dozajista je. V přilehlé vesnici se zamiluje do neznámé dívky, s níž se později ožení, sblíží se s velitelem tábora a s jinými vyhnanci. Příběh je to jednoduchý, zaměřený jen na obtížné, anebo naopak příjemné situace, jež se navždy vepíší do paměti toho, kdo je prožil. S Literaturou vskutku nemá mnoho co společného.

Burešovy vzpomínky lze číst minimálně ve dvou úrovních. Jednak nám přibližují život někoho, kdo se nedá zlomit obludným násilím věznice a následně i byrokratického aparátu totalitního zřízení, jednak částečně zprostředkovávají obraz světa, který ještě v polovině dvacátého století připomíná středověk. Vypravěč se postupně ukazuje jako někdo, kdo si sice musí dát pozor na druhé, neboť je politickým vězněm, cizincem — jeho občanský status v podstatě nemá žádnou váhu —, zároveň se však vůči jiným lidem chová velmi citlivě a empaticky.

Proto také obsah Burešova vyprávění tvoří obraz velmi chudého a prostého lidu. Většinu z nich potkal tentýž osud — byli vyhnáni na Sibiř buď v době carského Ruska, nebo stalinského Sovětského svazu. A kdo vyhnán nebyl, ten se narodil jako potomek vyhnanců.

Pokud si k tomu přimyslíme autorův jednoduchý styl, máme před sebou na pouhý záznam okleštěný dokument: „Ten náš známý mužik nás zve dál do domu, zdravíme jeho ženu a předáváme jí trochu cukru a pár konzerv. Je velmi vděčná, ihned odchází něco kutit do přístřešku, kde mají jakousi kuchyňku. (...) Mnoho dětskej drobotiny nás pozoruje okny, vytahuju kornout bombónů a dávám je dětem, s velkou radostí a křikem utíkají do dědiny. Zde pro tento chudý lid jsou velkou vzácností.“

Redaktor Burešovy knihy se rozhodl při přepisu až na nepodstatné výjimky zachovat specifika autorova osobitého jazyka a stylu. Hytlerovci se píší s tvrdým, Sibyř taktéž, počťačka není pošťačka atd. Řekl bych, že takovou volbou knize velmi prospěl. Josef Bureš vskutku nebyl literát a nejspíš by si ani nepřál, aby z něj někdo literáta post mortem činil.

Samotnému textu takové jazykové ozvláštnění nevadí, naopak, dělá jej výrazně autentickým. Navíc autorův styl zaujme nechtěnou poetikou dvou navzájem se prolínajích jazyků. Bureš strávil více než pět let v Sovětském svazu a ruština se proto logicky promítla do jeho vyjadřování. Ruský voják se neptá, odkud jsi, ale říká „kto ty, malčík, ty navěrno nět ot sjůda, kuda jeděš, (...) iďom so mnoj.“

Nehledejme v Burešově textu nic výrazného — jde o záznam, který nebyl pořízen kvůli uměleckým ambicím autora, třebaže ani ty nelze od žádného souvislého lidského projevu oddělit. Při četbě sto dvaceti stran nepříliš hustě sázeného textu ale určitě budete kroutit hlavou, jak se někdo mohl ve svém životě dopustit tak zásadní chyby a jak tato chyba nakonec přinesla leccos dobrého.

Josef Bureš. Jak jsem v devětačtyřicátém utekl hledat svobodu do Sovětského svazu. Prostor. Praha 2010. 134 stran.