Čechy v Číně nechceme

Sestry Pospíchalovy si v Číně zkusily roli nežádoucí osoby. Každý se může jednou octnout v roli onoho cizího. Pokud si však uchová víru v lidskost, osud ho svede dohromady s podobnými lidmi, kteří mu nabídnou pomoc kdekoli na světě.

Pos

Anežka Pospíchalová

26.08.2016 08:00


Spoluautor: Kateřina Pospíchalová

Cestování na vlastní pěst může často přinášet nečekané zvraty a komplikace, i ty ovšem můžou člověka obohatit nejrůznějšími zážitky, které by na svých cestách neočekával. A cestování na vlastní pěst po Číně může být pro cizince často velmi nevlídné. Většina Číňanů nemluví anglicky. Především mimo Peking a Šanghaj je domluva s místními velmi složitá. Čína se nicméně v posledních letech otevírá a s nástupem veškerých vymožeností internetových technologií se dá většina situací zvládnout, pokud je váš čínský protějšek jen trochu ochotný se s vámi domluvit.

Pro mnoho místních je setkání s cizincem, především pak s bělochem či černochem, velký zážitek a i přes jazykovou bariéru se s ním snaží komunikovat. Právě díky rozvoji sociálních sítí potom tyto zážitky sdílí se svými přáteli - proto se vám, jakožto turistovi, mnohokrát za den stane, že vás zastaví skupinka Číňanů (přičemž na věku v tomto případě opravdu nezáleží) a vyfotí si s vámi selfie.

Jeden z doposud nejsilnějších zážitků naší cesty se nám stal v desetimilionovém ZhengZhou, jednom z osmi historických hlavních měst Číny. Navzdory jeho velikosti bylo těžké najít ve městě kohokoliv, kdo mluví anglicky. Ještě těžší se ovšem ukázalo najít hotel, který jsme měli zarezervovaný…

Online mapy hotel najít nedokázaly, přestože se nacházel v centru města, telefonní spojení s hotelem nefungovalo a nikdo z lidí, které jsme oslovili, nám nedokázal poradit, jak se do hotelu dostat. Bloumali jsme po ulicích města asi hodinu, když nám svou pomoc nabídly tři studentky, z nichž jedna přeci jen mluvila alespoň krkolomnou angličtinou. Přestože nevěděly, kde se hotel nachází, rozhodly se spojit s námi síly a hotel najít.

Po další hodině hledání, tisíci otázek na náhodné kolemjdoucí a nošení zavazadel, jsme společně hotel našli. Nacházel se v 16. patře jednoho z „paneláků“ za obchodním centrem. Slečny trvaly na tom, že s námi budou absolvovat i proces ubytovávání, aby se ujistily, že je vše v pořádku. Nebylo. V hotelu nám bylo řečeno, že cizince neubytují, důvodu jsme se však nedočkali.

Podobný scénář nás čekal i v několika dalších hotelech, přičemž v některých s námi dokonce zaměstnanci odmítali jakkoliv komunikovat a chovali se velmi nepřátelsky.

Nakonec jsme se usadili v nedalekém fastfoodu a společně jsme začali vymýšlet další strategii pro shánění noclehu. Dívky se shodly na tom, že není šance, aby nás v některém z hotelů ubytovali. Jedním z důvodů pro odmítání cizinců jsou prý i pravidla, která si město nastavuje.

Lily, Cathy a Ashley jsou jejich anglické přezdívky. Foto Anežka Pospíchalová

Jedinou zbývající možností bylo ubytování ve velmi drahém a luxusním hotelu, od toho nás ovšem naše nové kamarádky odrazovaly a místo toho nám ale nabídly ubytování v bytě jedné z nich. Její domov se prý nachází blízko jedné ze stanic metra a ony by nám rády uvařily večeři a strávily s námi večer. Neodmítli jsme.

Po krátké cestě „domů“ a ubytování jsme se vydaly s naší hostitelkou na nákup potravin, ze kterých nám později naše nové kamarádky uvařily výbornou večeři. Večer jsme trávili povídáním, ve kterém nám pomáhaly technické vymoženosti chytrých telefonů, pojídáním skvělého místního jídla, ale také focením spousty selfies, čili zábavy čínské mládeže. Brzy ráno nás Lily, Cathy a Ashley (anglické pseudonymy dívek, které užívají) doprovodily na vlakové nádraží a popřály nám hezký zbytek cesty.

Během děkování jsme dívkám řekli svůj příběh a zmínili jsme současnou situaci v Evropě a naší snahu alespoň minimálně pomoci nejen působením v Iniciativě Hlavák a návštěvami detencí, ale také právě příležitostným ubytováváním uprchlíků. Odpověděly, že pro ně byla pomoc naprostou samozřejmostí, stejně tak jako vnímáme my jako samozřejmost pomoc lidem v nesnázích, v poslední době uprchlíkům.

Naše historka snad nese jedno velké ponaučení: pokud se snažíte pomoci lidem v nesnázích a nemáte vůči ostatním předsudky, osud vás svede dohromady s těmi, kteří se umí zachovat stejně, ať už jste kdekoliv ve světě. Nikdy nevíte, kdy právě vy budete těmi odlišnými, „nepřizpůsobivými“ nebo nevítanými. Můžete si ale vždy být jistí tím, že všude existují dobří, otevření a solidární lidé, kteří nebudou váhat nad tím, jestli vám mají pomoci, ale budou konat. Můžete počítat s jejich pomocí, pokud se i vy snažíte, byť jen nepatrným způsobem, přispět ke štěstí druhých a pomáhat.

Proto je důležité věřit v lidskost, neztrácet otevřenost vůči jiným lidem a kulturám a především se nebát. Život každému z nás připraví nesnáze, ale s nimi také řešení, které nás mohou obohatit nejen o zážitky, ale také nová přátelství. Solidarita je všudypřítomná.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 26.Srpna 2016, 13:13:51

"....pokud se snažíte pomoci lidem v nesnázích a nemáte vůči ostatním předsudky, osud vás svede dohromady s těmi, kteří se umí zachovat stejně, ať už jste kdekoliv ve světě...."
A proč osud? Proč ne třeba Bůh?
Je víra v osud ateističtější?

Lenka Vytlačilová - metrolog

Fascinující logika Sobota, 27.Srpna 2016, 14:42:44

Před dávnými lety jsem šla z práce domů. Byl listopad a nevlídno a zakopla jsem o nějakou bezprizorní Japonku. Dorazila o města na blind a myslela si, že se ubytuje jinde než pod mostem. Vzala jsem jí rovnou domů. Netuším jak jsme se tehdy domluvily. Předpokládám nějaké posunky a mých několik slov angličtiny.
První člověk, který si kdy myslel, že náš malý byt je veliký.

Včera jsem narazila na rozhovor s B. TIbi, vyprávěl jak
potkal uprchlíky, členy muslimského bratrstva, kteří chtějí zavést v Německu teokracii.
Řekl jsem jim. "Musíte být vděční, za to že jste tady. Nesmíte svoji ideologii vnucovat Německu"
Zeptali se mne: "Jsi muslim?"
Řekl jsem jim, že ano.
Řekli mi: "Země náleží Bohu. Německo patří Alláhovi. Alláh nám dal Německo. A my zde zavedeme boží zákony."

Z logiky autorky vyplývá, že protože jsem ochotna občas pomoci člověku v nouzi, musím vítat kolonizaci, islamizaci a těším se postavení občana druhého řádu.

Fascinující logika

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.