Doba je Zlámalová

Petr Bittner

Lenka Zlámalová přijímá neonacistickou konspirační teorii o neomarxistickém spiknutí. Její uvažování je symptomem kulturního a novinářského úpadku celého projektu Echo24.

„Mladá fronta a Lidovky mají totožnou titulní stranu. Koupil jsem si oba výtisky, abych mohl jednou svým dětem ukázat, jak to tady vypadalo před revolucí,“ prohlásil kdysi kamarád. Bylo to krátce potom, co Babiš koupil Mafru.

Dneska na tu dobu vzpomínám jako na optimistickou. Byly to v časy, kdy jsem se necítil jako lovná zvěř — jediní, kdo si mě vedl na svých výhružných seznamech (konkrétně v sekci Neomarxisté), byli pofidérní a okrajoví rasisté ze serveru White Media.

Časy se změnily k horšímu. Teorie takzvaného neomarxistického spiknutí se usídlila v médiích, která jsou mnohými považována za hlavní proud…

Před občanskou válkou

Mám doma starou komodu. Ukládám si do ní převážně výtisky týdeníků Reflex a Echo, abych mohl jednou ukázat svým dětem, jak to tady vypadalo před občanskou válkou.

V posledním čísle druhého jmenovaného periodika se Lenka Zlámalová úspěšně posunula až na úroveň neonacistických teorií o spiknutí kulturních neomarxistů, kteří se pokoušejí nastolit nový světový řád likvidující tradiční rodinu a pořádající nezřízené homosexuální orgie s dětmi.

Pojem „neomarxisté“ nahrazuje Zlámalová termínem „progresivisté“, pak už následuje paranoidní schéma dobře známé všem, kdo se stali trnem v oku fašistům: elitářští levičáci jsou proti lidu, proto by nebyli nikdy zvoleni, a tak se pokoušejí chopit moci plíživější strategií obsazování klíčových postů, z nichž svou zvrácenou ideologii aplikují na většinu shora a proti její vůli.

„Působení neomarxistů je prozatím limitované tlakem národa,“ píše libovolný z pofidérních editorů rasistického webu White Media. „Agendu, kterou prosazují, drtivá většina společnosti odmítá,“ píše pro změnu o stejných lidech Zlámalová.

A pokračuje: „Do těch klíčových institucí na důležitá místa zároveň stahují své mentální a ideové souputníky, čímž z nich dělají státem financovaná epicentra pro prosazování těchto menšinových názorů. Když připočteme nejrůznější neziskové (z evropských dotací žijící) spolky, vzniká tady nový, velmi silný progresivistický průmysl s obrovskou mocí prosazovat svou agendu, kterou většina společnosti odmítá.“

Pro demokratickou vládu s levicovým premiérem pracují ve větší míře levicově ladění zaměstnanci. Aby mohla Lenka Zlámalová označit takový jev za problematický, musí si pomáhat neuvěřitelně úpadkovou konspirační teorií z dílny deklarovaných fašistů. Bez konspirační zápletky, ve které spolu všichni levičáci vzorně spolupracují na svém ďábelském plánu, by se musela koukat, jak jí politicky ujel vlak.

Chtěla by být hlasem apolitického rozumu, svou ochotou podílet se na pronásledování veřejně činných více či méně levicových intelektuálů si však svou stranu vybrala. A ta strana není ani modrá, ani rudá, nýbrž hnědá.

Hon na lidská práva

Zlámalová umí ve světě fungujícím podle kréda „Náhoda? Nemyslím si“ očividně našlapovat jistými kroky. Když cituje oxfordskou studii Jacoba Cornidese o antidiskriminační agendě, pozastavuje se spolu s autorem nad „zajímavou“ kauzalitou: největší procento lidí zažilo diskriminaci v zemích s nejbujnější lidskoprávní mašinérií (Švédsko, Rakousko).

Zlámalová naznačuje, že v Evropě („kde je rovnost před zákonem základním ústavním principem“) si lidé vymýšlí, protože je to „učí“ lidskoprávní aktivisté, kteří tak sami získají novou práci.

„Vždycky jsem byl přesvědčen,“ píše Cornides v pasáži, kterou si autorka vybrala, „že skandinávské země jsou vzory otevřené, tolerantní a inkluzivní společnosti. Jak je možné, že se tady cítí nejvíce lidí diskriminováno? A nejméně jich je naopak v Turecku, Chorvatsku (19 procent), Rumunsku (15 procent) a Litvě (14 procent). Je tam vidět společný trend.“

Zlámalová tak nabízí vzorec, který bychom mohli nazvat třeba „koeficient Z“. Pokud by jej zkoušela aplikovat všude možně po světě, aby tak našla svůj ideální stát, zcela očištěný od lidskoprávních výmyslů a zblblé občanské společnosti, objevila by ho nejspíš někde v subsaharské Africe: státy, které nejsou zmítané progresivisty, jsou sice možná zmítané občanskými válkami, beznadějí, hladem a chudobou, podle koeficientu Z tu však není diskriminován zhola nikdo.

Kdyby se Lenka Zlámalová místo nezřízeného konspirování radši nadechla a zamyslela, mohlo by ji napadnout, že ta kauzalita funguje přesně obráceně: v lidskoprávně nejvyspělejších zemích jsou lidé citlivější vůči diskriminaci prostě proto, že svá práva lépe znají — a neváhají se o ně přihlásit prostě proto, že jim systém umí vyjít vstříc. V takovém světě sice možná roste složka s případy diskriminace, současně s ní ale roste i prostor praktického osvobození od těchto diskriminací.

Je evidentní, že co Zlámalová vnímá ve svém podivném uvažování jako zvrácené spiknutí nabídky a poptávky mezi elitářskými progresivisty a zhýčkanou masou, je ve skutečnosti jen důslednějším naplňováním demokratického ideálu, než na jaké jsme zvyklí směrem na východ.

Je to stejné, jako když se rostoucí procento nahlášených znásilnění ve Švédsku svádělo na migranty. Procento násilníků mezi migranty přitom nepřevyšovalo procento násilníků ve zbytku populace. Logičtějším vysvětlením byl úspěch kampaně motivující švédské ženy, aby svou násilnou zkušenost nahlašovaly. Asi bychom se nestačili divit, kdyby podobná kampaň zabrala u nás...

A jak je vůbec možné, že zatímco v českých zemích progresivní agendu „drtivá většina společnosti odmítá“, ve Švédsku se s jejími protagonisty tatáž drtivá většina spolčila v ubrečené alianci dotací a změkčilosti? Samé otázky…

Spiklenci a bojovníci proti politické korektnosti, jimž dělá Lenka Zlámalová propustku do médií se seriózně vyhlížející hlavičkou, se snaží tvářit apoliticky, hlásají radikální pluralitu pravd a odmítají jakékoli kritérium správnosti, legitimity či koherence. Nemůžou mi tedy z principu bránit v tom, abych si vesele pěstoval svou vlastní konspirační teorii:

Konspirátoři všech zemí se spikli proti nám, obyčejným lidem, a snaží se nám frontální masáží skrze alternativní servery, politicky nekorektní média a diskusní vlákna vnutit lživý obraz o světě, v němž jsou politikové loutkami v rukou tajných zájmových skupin. Tito lidé ve skutečnosti pracují v žoldu ještě tajnějších zájmových skupin, v jejichž rukou jsou tyto obyčejně tajné zájmové skupiny jen loutkami. Démon politické nekorektnosti nám brání v tom, abych mohli mluvit na rovinu o světě takovém, jaký skutečně je.

Doba je zlá. Potřebujeme skutečnou diskusi. Bez příkazů, které nám chce vnutit lid, který se zcela odcizil obyčejným lidem. Bez diktátu politické nekorektnosti…

    Diskuse
    August 5, 2016 v 9.07
    Doba je zmatená.
    Lenku Zlámalovou znám ještě z jejího působení v Hospodářských novinách jako informovanou a přemýšlivou komentátorku. Bittnerův útočný sloupek mne proto překvapil a okamžitě jsem si přečetl kritizovaný článek Zlámalové. Pak jsem oba texty vzájemně porovnal. Zlámalová věcně argumentuje konkrétními domácími případy a odvolává se na odbornou studii právníka a úředníka Evropské komise, Jakoba Cornedise, v uznávaném vědeckém periodiku.

    Bittner nálepkuje, viz příklad: autorka se "posunula až na úroveň neonacistických teorií o spiknutí kulturních neomarxistů, kteří se pokoušejí nastolit nový světový řád likvidující tradiční rodinu a pořádající nezřízené homosexuální orgie s dětmi" a autorku obviňuje z "nezřízeného konspirování". Podotýkám, že v článku Zlámalové se slovo 'spiknutí' nevyskytuje a o tradičních rodinách nepíše. Bittner se věcné argumentaci vyhýbá, pouze interpretuje Cornedisovy empirické údaje opačně než autor; asi ví lépe. Svůj souhrn a závěr dává hned na začátek a to, že "uvažování (autorky) je symptomem kulturního a novinářského úpadku celého projektu Echo24".

    Můj závěr je jiný, co do profesionální úrovně novinařiny bych řadil článek Lenky Zlámalové nejméně o třídu výše než Bittnerův sloupek; jeho kvalitu bych viděl jako hodně nízkou. Mám jej považovat za symptom kulturního a novinářského úpadku DR?

    Jsem milosrdnější a považuji jej spíše za symptom obecného ideového zmatku naší doby, kdy levice je v ideologické krizi a ztratila kontakt s tou částí společnosti, kterou dříve reprezentovala.

    V posledním, postbrexitovém vydání črvrtletníku britské Fabiánské společnosti (Summer 2016) se řada autorů zamýšlí nad tím, proč Labouristé ztratili dělnickou třídu, nejdříve ve Skotsku a poté v Anglii ve volbách 2015 a nyní v referendu, proč je strana v existenciální krizi a jak stranu oživit. Debatu je možné sledovat na .

    V britském systému jednomandátových volebních obvodů se poslanec přímo odpovídá svým voličům a nezbytně musí rozumět jejich názorům a náladám. U nás je volební problematika odlišná a překrývá ji nedůvěra tradičním politickým stranám, ale ideová krize je podobná té západní.
    August 5, 2016 v 9.36
    Koordinace vládnutí mimo dohled voličů.
    Na rozdíl od Bittnera bych nevylučoval, že 'progresivistická agenda' antidiskriminace, genderu a multikulturalismu se odtrhla od společenské reality. Třenice, které vyvolává, vhodně zaclání naléhavější demografickou, ekologickou a zvláště pokrizovou (post-2008) sociální problematiku.

    Usilí, které se snaží společnost ovlivnit a posunout ji určitým směrem, může být výsledkem přímé dohody aktérů, nebo jejich ideologické spřízněnosti - pak rozhoduje kvalita ideologie. Nástrojem vlivu může být státní moc nebo peníze, 'točící se dveře' mezi světem politiky a kapitálového trhu, tvorba zákonů a soudní moc, nebo mediální propaganda a manipulace. Konec konců je rozhodující, jak silná je vazba mezi politickou mocí a výsledkem voleb a zda se o politickém a společenském dění rozhoduje veřejně a pod dohledem voličů.

    Motiv spiknutí se pravidelně v mediích vynořuje, nejen od neofašistů, ale i ve vážnější publicistice. Není nezbytné mluvit o 'spiknutí', je ale možné se zajímat o každoroční (od roku 1954), soukromá, neveřejná (před novináři přísně střežená policií) setkání atlantických mocenských elit ('in private capacity). Zhruba 150 bankéřů, průmyslníků, bývalých i současných členů vlád, majitelů novin a televizí se setkává, debatuje a 'hledá konsensus' ohledně strategie dalšího vývoje západní společnosti, kterou pak může ze své mocenské pozice prosazovat. Sekretářka vydá stručné tiskové prohlášení, účastníci o jednáních nemluví. Hugh Wilford (níže) setkání charakterizuje jako "neformální koncily transatlantických elit".

    Odkázal bych především na dva zdroje, mnoho dalších lze nalézt na internetu pod heslem 'Bilderberg'.

    Gerhard Wisnewski 2010 překlad 2015 "Bilderberg: Kdo tahá za nitky moci. Spiknutí špiček z byznysu, politiky a médií", Keltner Publishing

    Hugh Wilford 2003 "Origins of the Bilderberg Group: CIA Plot, Socialist Conspiracy, or New World Order?", Diplomacy & Statecraft, Vol.14, No.3, September (volně na internetu)
    August 7, 2016 v 0.10
    Dodatek k odkazům pro Bilderberg:
    v současnosti již existuje oficiální webová stránka