Už ve škole jsme se učili o našem opičím původu. Nechci otvírat starý ideologický spor evolucionistů a kreacionistů, který si dovolím označit za jalový (víra nepodléhá dokazování). Ani lechtat představivost milovníků tajemství exkursem do kryptozoologie, která hledá spekulativní můstek mezi opicí a člověkem ve zprávách o záhadném bigfootovi, yetim, sasquatschovi či jiných neprokázaných reliktních druzích primátů.

Jde mi o pohled na napětí mezi naší opičí podstatou a perspektivou všelidské společnosti v časech, kdy mnohé atavismy a pseudoteorie pod tlakem zvýšeného civilizačního chaosu narůstají.

Vyjděme z toho, že pro Darwinovu teorii (jeho kniha „On the Origin of Species“, 1859) snesly různé vědecké obory dostatek důkazů a že se mapa antropozoika (éry člověka) už jen zpřesňuje. A že si můžeme dnes udělat jasnější představu jakými cestami se ubíral hominizační proces od našich opičích předků k dnešnímu člověku. Přes jaké křižovatky projížděl evoluční vlak a co za „opičí“ vlastnosti si můžeme ještě dnes z těch předchozích etap nést s sebou dodnes.

Člověk je tím, čím se stává

Studie chování primátů ukazují, že opice (zejména šimpanz bonobo) mají často podobné vlastnosti jako člověk. Neznamená to, že jsou polidšťovány, ale naopak, že s sebou neseme mnoho z biologického vývojového základu a to někdy mnohem více, než bychom si byli ochotni připustit. I opice se museli nějak vyvinout — jejich prapředky byli drobní třetihorní hmyzožravci Ani evoluce člověka nekončí, ale zřetězení postupných změn a vývojových skoků je dlouhodobá záležitost (pokud nebude použita metoda genetických manipulací). Uvědomme si že většina dějin rodu Homo probíhala v době kamenné.

V 19. století měli vědci jediné, srovnávání morfologie kosterních pozůstatků, popřípadě vývoje nástrojů, které dávní hominidé už používali. Klíčové bylo datování paleoantropologických nálezů, kde cenným pomocníkem později byly metody pracující s rozpadem izotopů (například radiokarbonová).

Dnes přináší největší posun analýza lidského genomu. Zhruba pětina šimpanzího geonomu funguje trochu jinak než u člověka. Přesto jsou si primáti velmi podobní a na mapě jejich hominizace zaplňujeme další bílá místa. Jsou na ní i slepé vývojové větve, jejichž zástupci prohráli v evoluční soutěži a skončili v nebytí.

↗

Část neandertálců žije dál v našich genech, v nichž podle posledních odhadů činí něco okolo dvou až čtyřech procent u jednotlivého člověka. Foto yorku.ca

Od antropogenních opic z konce třetihor nás před několika miliony let dělí jako zásadní mezník změna způsobu života, která se projevila ve změně stavby dolních končetin, redukce chrupu a zvětšení mozkovny a v neposlední řadě i adaptace ruky na jemnější úkony. Vývojové změny nejen umožnili vyluzovat pestrou škálu zvuků, ale sdělovat jimi jak bezprostřední emoce, tak i deskriptivní informace a nakonec i abstraktní pojmy. Vývoj řeči a myšlení šly ruku v ruce.

Evoluce ale rozhodně není jednorozměrná věc. Například gen pro zvětšení mozku růstem neuronů měli primáti už před sedmi miliony let, projevil se však až když došlo k redukci žvýkacích svalů. Veliký mozek vyžaduje přísun vydatné potravy. Před více jak milionem let v diluviálním období (paleontologové používají označení pleistocén) už pak přichází na scénu rod Homo. A jeho objem mozku se postupně zdvojnásobil.

Genetický potenciál se kombinuje s vlivem prostředí. A to bylo právě v pleistocénu velmi proměnlivé. Zhruba před půl milionem let v středním pleistocénu se už můžeme bavit o počátcích druhu Homo sapiens. Informací o variační šíři tohoto druhu, které vznikaly a také zanikaly v různých místech světa, není dostatek. Rozpoznáván je tehdejší člověk podle kamenné industrie, proto se mluví o starší době kamenné. Šlo o tak zvané předproduktivní stadium vývoje člověka, protože člověk exploatoval své prostředí především sběrem a lovem.

Již v  roce 1856 byl v údolí Neandertal objeven (Johannem Carlem Fuhlrottem) jako starší, primitivnější forma Homo sapiens neandertalis. Tento poddruh nám byl vývojově příbuzný a nejdříve se objevil podle některých názorů především v Asii (Střední Asie, jižní Sibiř). Do Evropy přichází asi před čtvrt milionem let (u nás žili v jeskyních Moravského krasu).

Neandertálská linie byla pokládána za samostatnou, žijící odděleně od našich přímých předků, odvozujících původ od Homo erectus. Zajímavé je, že rozdíl v některých genetických informacích mezi šimpanzem a člověkem je menší, než mezi šimpanzem a neadertálcem.

Recentní populace hominidů patří k poddruhu Homo sapiens sapiens a objevuje se ve své fosilní podobě v mladším paleolitu (přibližně čtyřicet tisíc let). Tady už dochází k domestikaci planých obilovin a divokých zvířat. Tato vyspělejší forma z jihu přichází do Evropy a potkává se zde s malou populací přežívajících neandrtálců.

Ti žili jen v malých tlupách a měli méně dětí. Nový člověk je začal postupně vypuzovat, až původní neandertálci zhruba před třiceti tisíci lety zcela vymizeli. Poslední přežívali v oblasti Gibraltaru asi před čtyřiadvaceti tisíci let.

Různé druhy primátů se spolu nemohou dobře rozmnožovat. Oba zmíněné samostatné poddruhy hominidů se ale mohly křížit. Vždyť vedle sebe v Eurasii existovaly více jak deset tisíc let. Existenci takových hybridů potvrzují rozbory našeho geonomu a analýzy DNA vyextrahovaného z kosterních pozůstatků.

Část neandertálců prostě žije dál v našich genech, v nichž podle posledních odhadů činí něco okolo dvou až čtyřech procent u jednotlivého člověka. Různě roztroušeno je v celé lidské populaci na dvacet procent genetické informace neandertálců.

V této souvislosti je zajímavé, že v Eurasii je neandertalských genů více než u africké populace. Přesto lze říci, že genetický základ homo sapiens dnes dává všem stejné civilizační možnosti. Pikantní pro všechny, kteří hrozí invazí z Afriky, je to, že k neandertálcům máme blíže mi, než tmaví Afričané.

Rozdíly mezi způsobem života jsou ale dány jen kulturně, nikoliv biologicky, což je argument vyvracející jakékoliv rasové teorie. A kultura je to, co nás nejen odlišuje od našich předků, ale také spojuje na vývojové dráze všelidské civilizace. A navzdory biologickému dědictví i účelovým sociálním tlakům se na této dráze adaptujeme. Bez odkazů na jakoukoliv věčnou přirozenost, protože člověk je tím, čím se stává.