Chci přispět X

Opice v nás z lidské perspektivy

Už ve škole jsme se učili o našem opičím původu. Napříč rasistickým teoriím mají geneticky k neandrtálcům blíže Evropané než Afričané. Rozdíly ve způsobu života ovšem určuje kultura, která nás spojuje na vývojové dráze všelidské civilizace.

Už ve škole jsme se učili o našem opičím původu. Nechci otvírat starý ideologický spor evolucionistů a kreacionistů, který si dovolím označit za jalový (víra nepodléhá dokazování). Ani lechtat představivost milovníků tajemství exkursem do kryptozoologie, která hledá spekulativní můstek mezi opicí a člověkem ve zprávách o záhadném bigfootovi, yetim, sasquatschovi či jiných neprokázaných reliktních druzích primátů.

Jde mi o pohled na napětí mezi naší opičí podstatou a perspektivou všelidské společnosti v časech, kdy mnohé atavismy a pseudoteorie pod tlakem zvýšeného civilizačního chaosu narůstají.

Vyjděme z toho, že pro Darwinovu teorii (jeho kniha „On the Origin of Species“, 1859) snesly různé vědecké obory dostatek důkazů a že se mapa antropozoika (éry člověka) už jen zpřesňuje. A že si můžeme dnes udělat jasnější představu jakými cestami se ubíral hominizační proces od našich opičích předků k dnešnímu člověku. Přes jaké křižovatky projížděl evoluční vlak a co za „opičí“ vlastnosti si můžeme ještě dnes z těch předchozích etap nést s sebou dodnes.

Člověk je tím, čím se stává
Studie chování primátů ukazují, že opice (zejména šimpanz bonobo) mají často podobné vlastnosti jako člověk. Neznamená to, že jsou polidšťovány, ale naopak, že s sebou neseme mnoho z biologického vývojového základu a to někdy mnohem více, než bychom si byli ochotni připustit. I opice se museli nějak vyvinout – jejich prapředky byli drobní třetihorní hmyzožravci Ani evoluce člověka nekončí, ale zřetězení postupných změn a vývojových skoků je dlouhodobá záležitost (pokud nebude použita metoda genetických manipulací). Uvědomme si že většina dějin rodu Homo probíhala v době kamenné.

V 19. století měli vědci jediné, srovnávání morfologie kosterních pozůstatků, popřípadě vývoje nástrojů, které dávní hominidé už používali. Klíčové bylo datování paleoantropologických nálezů, kde cenným pomocníkem později byly metody pracující s rozpadem izotopů (například radiokarbonová).

Dnes přináší největší posun analýza lidského genomu. Zhruba pětina šimpanzího geonomu funguje trochu jinak než u člověka. Přesto jsou si primáti velmi podobní a na mapě jejich hominizace zaplňujeme další bílá místa. Jsou na ní i slepé vývojové větve, jejichž zástupci prohráli v evoluční soutěži a skončili v nebytí.

Část neandertálců žije dál v našich genech, v nichž podle posledních odhadů činí něco okolo dvou až čtyřech procent u jednotlivého člověka. Foto yorku.ca

Od antropogenních opic z konce třetihor nás před několika miliony let dělí jako zásadní mezník změna způsobu života, která se projevila ve změně stavby dolních končetin, redukce chrupu a zvětšení mozkovny a v neposlední řadě i adaptace ruky na jemnější úkony. Vývojové změny nejen umožnili vyluzovat pestrou škálu zvuků, ale sdělovat jimi jak bezprostřední emoce, tak i deskriptivní informace a nakonec i abstraktní pojmy. Vývoj řeči a myšlení šly ruku v ruce.

Evoluce ale rozhodně není jednorozměrná věc. Například gen pro zvětšení mozku růstem neuronů měli primáti už před sedmi miliony let, projevil se však až když došlo k redukci žvýkacích svalů. Veliký mozek vyžaduje přísun vydatné potravy. Před více jak milionem let v diluviálním období (paleontologové používají označení pleistocén) už pak přichází na scénu rod Homo. A jeho objem mozku se postupně zdvojnásobil.

Genetický potenciál se kombinuje s vlivem prostředí. A to bylo právě v pleistocénu velmi proměnlivé. Zhruba před půl milionem let v středním pleistocénu se už můžeme bavit o počátcích druhu Homo sapiens. Informací o variační šíři tohoto druhu, které vznikaly a také zanikaly v různých místech světa, není dostatek. Rozpoznáván je tehdejší člověk podle kamenné industrie, proto se mluví o starší době kamenné. Šlo o tak zvané předproduktivní stadium vývoje člověka, protože člověk exploatoval své prostředí především sběrem a lovem.

Již v  roce 1856 byl v údolí Neandertal objeven (Johannem Carlem Fuhlrottem) jako starší, primitivnější forma Homo sapiens neandertalis. Tento poddruh nám byl vývojově příbuzný a nejdříve se objevil podle některých názorů především v Asii (Střední Asie, jižní Sibiř). Do Evropy přichází asi před čtvrt milionem let (u nás žili v jeskyních Moravského krasu).

Neandertálská linie byla pokládána za samostatnou, žijící odděleně od našich přímých předků, odvozujících původ od Homo erectus. Zajímavé je, že rozdíl v některých genetických informacích mezi šimpanzem a člověkem je menší, než mezi šimpanzem a neadertálcem.

Recentní populace hominidů patří k poddruhu Homo sapiens sapiens a objevuje se ve své fosilní podobě v mladším paleolitu (přibližně čtyřicet tisíc let). Tady už dochází k domestikaci planých obilovin a divokých zvířat. Tato vyspělejší forma z jihu přichází do Evropy a potkává se zde s malou populací přežívajících neandrtálců.

Ti žili jen v malých tlupách a měli méně dětí. Nový člověk je začal postupně vypuzovat, až původní neandertálci zhruba před třiceti tisíci lety zcela vymizeli. Poslední přežívali v oblasti Gibraltaru asi před čtyřiadvaceti tisíci let.

Různé druhy primátů se spolu nemohou dobře rozmnožovat. Oba zmíněné samostatné poddruhy hominidů se ale mohly křížit. Vždyť vedle sebe v Eurasii existovaly více jak deset tisíc let. Existenci takových hybridů potvrzují rozbory našeho geonomu a analýzy DNA vyextrahovaného z kosterních pozůstatků.

Část neandertálců prostě žije dál v našich genech, v nichž podle posledních odhadů činí něco okolo dvou až čtyřech procent u jednotlivého člověka. Různě roztroušeno je v celé lidské populaci na dvacet procent genetické informace neandertálců.

V této souvislosti je zajímavé, že v Eurasii je neandertalských genů více než u africké populace. Přesto lze říci, že genetický základ homo sapiens dnes dává všem stejné civilizační možnosti. Pikantní pro všechny, kteří hrozí invazí z Afriky, je to, že k neandertálcům máme blíže mi, než tmaví Afričané.

Rozdíly mezi způsobem života jsou ale dány jen kulturně, nikoliv biologicky, což je argument vyvracející jakékoliv rasové teorie. A kultura je to, co nás nejen odlišuje od našich předků, ale také spojuje na vývojové dráze všelidské civilizace. A navzdory biologickému dědictví i účelovým sociálním tlakům se na této dráze adaptujeme. Bez odkazů na jakoukoliv věčnou přirozenost, protože člověk je tím, čím se stává.

A co si myslíte vy? Diskuse (9 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Aleš Morbicer - Ostrava

Čtvrtek, 21.Července 2016, 15:47:44

Opice jsou vskutku pozoruhodní a úžasní tvorové.

Před pár lety proběhl v Amazonii zajímavý výzkum.
Jak jistě mnozí ví, deštný prales je členěný nejen horizontálně, ale i vertikálně. Je rozčleněný na jakési "patra". V místech s nejvyššími stromy vědci nalezli až sedm opičích druhů nad sebou, od velkých opic, žijících na nejnižším patře a potravu většinou hledajících na zemi, po maličké opičky v samotných korunách majestátných stromů. Většinou je ale ten pořčet tři nebo čtyři druhy.
((( To neznamená, že opice v deštném pralese žijí jako v paneláku ---- žijí v tlupách, které se potulují po svém teritoriu, takže často přestupují pomyslné výškové hranice. Nicméně když třeba nějaký strom začne dávat plody po celé své výšce a přiláká k hostině všechny opice v oblasti, seřadí se jednotlivé druhy od zdola nahoru VŽDY stejně )))

Vědci nahrávali a analyzovali nejen komunikaci jednotlivých druhů, ale i tu mezidruhovou.
A došli k pozoruhodným závěrům.
Každý druh používá zhruba 1000 slov, z nichž necelých 600 se vztahuje k vnějšímu ohrožení, k šelmám atd.
Nejsou to "slova" tak jak je používají lidé, slova ze kterých se konstruují věty. Takové jedno opičí slovo může například znamenat "pozor! něco jsem zahlédl, ale bylo to moc rychlé, takže nevím, jestli to je nebezpečné, dávejte teď chvíli raději více pozor na okolí."
A v praxi můžete pak skutečně pozorovat, že se opice chvíli mnohem častěji rozhlížejí.

To nejzajímavější ovšem bylo zjištění, že každý druh kromě svého vlastního tisíce slov, zná i slova všech jiných druhů. Ale ne všechna. Jen těch necelých 600 pro nebezpečí.
A navíc -- když třeba malá opička nahoře varuje "pozor, dravý pták", tak se toto varování rozšíří mezi všechny druhy v doslechu a ty ho opakují ve svém "jazyce".
Zkrátka když se na obloze objeví dravý pták, "mluví" se o tom i v dolním patře pralesa, i když to z evolučního hlediska nedává moc smysl, protože ten pták pro opice z dolního patra nepředstavuje žádnou hrozbu.
Všechna ostatní slova, např. pro páření nebo organizaci života tlupy, ostatní druhy opic absolutně nezajímají a jsou čistě otázkou jednotlivých druhů.

Možná proto v dějjinách vždy tak dobře fungovala politika strachu,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,, lidé na ni reagují velmi intenzivně, mají to hluboko, hluboko v sobě.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Zajímavé by bylo také vědět, jak se jeví člověk z opičí perspektivy nebo z morčecí perspektivy Čtvrtek, 21.Července 2016, 23:44:10

S opicemi zkušenost nemám, ale s morčetem ano. Co se našemu morčákovi Mustafovi odehrává v hlavě lze poznat jen omezeně, ale trochu přece. Lidi například považuje za celkem snadno cvičitelné a dokáže je naučit, aby mu na různé signály přinášeli preferovanou potravu i když se jim nechce, buď kvůli jinému zaneprázdnění nebo proto, aby neměl více okurek, lusků, tvrdého chleba atp. než je pro něj vhodné.

Za nejdůležitější součást lidského těla považuje (celkem správně) hlavu a prsty. K hlavě vždy vyšplhá, když si dáte na klín. K ruce položené na zem přijde a prst očichává, olizuje a někdy bere do zubů (ale nikdy nezkousne silou). Lidi nepovažuje za nebezpečné pokud je má pod kontrolou: chytit se nenechá, ale když ho nechytáte, přijde za vámi sám.

Jeho vztah k lidem je vlastně dost podobný jaký mají lidé k velkým a potenciálně nebezpečným zvířatům: má je celkem rád, pokud dodržují jím stanovená pravidla. Hlavně se jim (lidem) nesmí dovolovat prudké pohyby a to aby nám morčatům nečekaně sahali na hlavu seshora. Pokud jsou lidé již dost ochočení, lze jim dovolit drbání pod krkem a pod bradou.

Nároční na chov lidé nejsou, potravu si obstarávají sami a k radosti jim stačí, když občas zapanáčkujete a na hlazení zareagujete pro ně příjemnými zvuky. Přes svou nesmírnou velikost jsou lidé dost prostoduší a dětinští.

Aleš Morbicer - Ostrava

Pátek, 22.Července 2016, 09:48:51

:-))

Josef Poláček - Manuální pracovník

Člověk a zvíře Pátek, 22.Července 2016, 12:22:50

Pane Kubičko, Vaše interpretace pocitů morčete se skutečně velice přesně kryje s údaji z výzkumu chování (či spíše: komunikativního jednání) opic, o kterém jsem četl zrovna nedávno.

Jde o to: je relativně docela snadné naučit opice posunkové řeči. To jest: v zásadě zde skutečně vzniká možnost vzájemné komunikace mezi opicí a člověkem.

Jenže - mezi oběma těmito živočišnými druhy i nadále přetrvává zcela zásadní rozdíl. Člověk je tvor principiálně komunikativní - většinou pociťuje neustálou potřebu se svým protějškem vést rozhovory na všechna možná témata, přetřásat a hodnotit to či ono.

Zatímco opice - i když jsou vybaveny tou možností mezidruhové komunikace - se omezují ve svém zájmu o člověka v podstatě na jediné: "Já chci to a to, a ty jsi ten, kdo mi v tom může být nápomocen." - Čili, skutečně naprosto stejná (a stejně omezená) motivace jako u toho morčete. Něco navíc - nějaká vzájemná výměna pocitů či názorů - jdoucí nad tyto čistě materiální potřeby opici prostě nezajímá.

------------------------------------------------

Mimochodem, ještě Marx považoval za základní rozlišovací znak mezi člověkem a zvířetem to, že - jak zní jeho svého času velmi známá definice - "i ten nejhorší stavitel se i od té nejlepší včely liší tím, že ještě než začne své dílo, má ve své hlavě už předem hotový jeho plán".

Jak je známo z moderních výzkumů, takto striktní linie mezi kognitivními schopnostmi člověka a ostatních živočichů prostě neexistuje; jsou zvířata a ptáci, která/kteří naprosto jednají podle vlastního posouzení situace, nikoli jenom podle slepých instinktů.

Takže, možná že by tím základním rozlišovacím znakem mezi člověkem a zvířetem mohl být právě tento intenzivní zájem člověka i o věci, které se ho bezprostředně netýkají?...

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

civilizovaný rozhovor s opicí v nás Sobota, 23.Července 2016, 10:20:22

1) platí prost obojí - člověk vystoupil z říše přírody ale je i její součástí, nad miliony let biologické evoluce je tenká, jen pár tisíc let čítající kulturní slupka.
2) právě to nás činí jinými, kvalita lidství jak tento rozporný vztah zvládáme, rasismu a sociální darwinismu vězí v té animální podstatě a sráží zpět
3) všelidská perspektiva, noosféra, je završení onoho antropozoika na vyšším stupni - o neznamená že jsme se od biologie odtrhii, že žijeme v uělém matrixu

To znamená že s opicí v sobě umíme pracovat tak abychom šli vpřed a ne vzad. A pokud nezohledníme eugenický koncept, tak nejde o vrozené geny, ale o schopnost civilizační, která místo diverzity genů pracuje s diverzitou kulturní.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Sobota, 23.Července 2016, 10:57:30

Ale ano, pane Dolejši, to jsou celkem nesporné záležitosti.

Rozhodující problém je ale v tom, kde a jak vzít to zcela konkrétní instrumentárium, které v lidském rodu (a právě v této době a v dané lokalitě) dokáže aktivovat a upevňovat tu "schopnost civilizační". Když se spíše - alespoň opticky - zdá, jako by v současné době převládal trend spíše opačný. Že po periodě víry v civilizační nosnost liberální demokracie jako by docházelo k obecnému - a vysloveně globálnímu - protipohybu směrem k národovectví, nacionalismu a k renesanci vysloveně vůdcovského principu.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

JP Neděle, 24.Července 2016, 17:59:58

jednoduchá pomoc - platí princip "člověče přičiň se a historické zákonitosti ti pomohou"
tak se stává člověk objektem i subjektem dějin současně - pochopitelně bez záruky
pokrok nikdy nebyl a nebude automaticky zajištěn - i civilizační sebevražda je možný scénář
ale rozhodně nepomůže se chovat jak opice, jen vybavená zbraněmi hromadného ničení

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 25.Července 2016, 12:40:46

Ježe, ta otázka zní: co dělat, když se právě naopak lidé chovají jako ty opice? (Přinejmenším jejich velká část.)

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

věčná spirála Pátek, 5.Srpna 2016, 11:32:48

svár s opicí v nás je věčný - nechtějme ho vyhrát, stačí když ten civilizační azimut budeme brát jako důležitý - všechny ty abstrakce o noosféře nestojí na ničem jiném, než že se to v šroubovici vývoje posune o další level

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.