Na Ukrajině a v Rusku se traduje mýtus o dopise, kterým záporožští kozáci v 17. století údajně odpověděli tureckému sultánovi na jeho výzvu k dobrovolnému podřízení. Je znám v mnoha variantách. Jednu z nich zařadil dokonce Guillaume Apollinaire do nesmrtelné sbírky Alkoholy; populární je také Repinův obraz zachycující rozradostněné kozáky nad rozepsanou stránkou.

Dopis sám je především snůškou umně poskládaných nadávek a má zjevně sebepotvrzující funkci. Kozácká komunita se jeho formulací a odesláním ujišťuje o své identitě, sdílených hodnotách, a dehonestací adresáta řadou smyšlených poklesků především o své nadřazenosti. V evropské kultuře se dopis postupně stal metaforou pro teatrální projev odporu lehce afektovaných rebelů.

Z důvodů, jež si jen domýšlíme (ale moc velkou práci to zas nedá), zaslali koncem května redakci Respektu text podobně kozáckého ducha dva spisovatelé: Petra Hůlová a David Zábranský. Vyšel pod emotivním titulkem „Středověk na ministerstvu“. Jako náměstkyně pro řízení sekce živého umění ministerstva kultury cítím potřebu komentovat alespoň několik smyšlenek, které v něm zazněly.

↗

Na Repinově obraze je pouze David Zábranský, třímá brk. Petra Hůlová stojí mimo kompozici a diktuje. Repro WmC

Předně není pravda, že česká literární prezentace doma i v zahraničí tápe a že Česká republika dosud v této oblasti zaostávala za jinými zeměmi v regionu jen proto, že u nás neexistuje Literární centrum. Kvalita prezentace literatury nestojí a nepadá s existencí jedné instituce. Je jistě dobré mít organizaci s názvem, který bude partnerům na základě analogie s okolními státy srozumitelný. Pokud však tutéž činnost stejně dobře vykonávají instituce již existující, není taková skepse nijak opodstatněná.

Prezentací české literatury na vybraných veletrzích pověřilo MK ČR svou příspěvkovou organizaci — Moravskou zemskou knihovnu. Její připravenost pro takový úkol je samozřejmě možné zpochybnit, ale je to velmi nesnadné. Oba autoři se o to přesto pokoušejí se zápalem, v němž je cosi heroického. Zvláště uvážíme-li, že argumentační nasycenost jejich tvrzení má spíše homeopatické parametry.

Například MZK vytýkají, že centrem české expozice na loňském knižním veletrhu ve Frankfurtu učinila Komenského, přestože v Německu málokdo ví, kdo to Komenský je. Za situace, kdy ústředním tématem ročníku byla uprchlická krize a našeho nejvýraznějšího uprchlíka znají v Německu nejen organizátoři a laureáti zdejší prestižní Ceny Jana Amose Komenského, členové německé Komeniologické společnosti nebo zřizovatelé Nadace Jana Amose Komenského, ale taky každý, kdo tu chodil na střední, je podobné tvrzení mentálním sebevražedným atentátem uprostřed pustiny.

Trestuhodné selhání realizátora české prezentace na veletrhu dokládají také mediálním ohlasem, čítajícím jeden článek na webu. Nejde o „jeden za všechny“, jak by se mohlo (a patrně mělo) zdát. Jeden zde znamená jediný. Ten prezentaci shrnul jako „Středověk ve Frankfurtu“. Komenský sice patří do novověku, ale středověk líp zní. Už jste někdy slyšeli spojení „temný novověk“? Jen hlupák si pokazí pointu pravdou.

Roztomilým detailem celé věci je fakt, že ani jeden z autorů na veletrhu nebyl. Svou kritiku opírají o informace z výše zmíněného článku autora užívajícího pseudonym Petr Fořt. Ani ten neměl příležitost náš stánek osobně vidět, ale popsal Frankfurt tak důvěrně, jako by to byl rodilý Němec.

Středověk ovšemže nevládne jen ve Frankfurtu, ale taky na ministerstvu kultury, kde „se s těmi, jimž by se mělo sloužit, zachází coby s poddanými“. Útisk ponížených se manifestuje především tak, že MK ČR spolufinancuje vydávání jejich knih. V těch je pak coby znamení hanby uvedeno poděkování: „Vyšlo s laskavou podporou ministerstva kultury.“ Formulaci o „laskavé podpoře“ si tam ovšem nakladatelé píší sami, nikde v podmínkách podpory nic takového nestojí a lze se o tom snadno přesvědčit.

Tepány ovšem nejsou jen středověké vrchnostenské móresy ministerstva, ale také jeho konspirační praxe. Pracovní skupina byla například odstavena nejen od rozhodování o tom, jak bude Literární centrum zasazeno do struktur ministerstva, ale dokonce i o jeho personálním obsazení.

Ministerská lóže si to plánuje rozhodnout sama, podle všeho si vybere nejen uklízečku a údržbáře, ale patrně i ředitele. Tak na co potom nezávislé, nepředpojaté a nikomu se nezodpovídající experty má? Mají na to přece právo, vždyť Literární centrum vymysleli. Nebo to alespoň tvrdí. Nelze přitom zcela vyloučit, že někteří tomu i věří — vzdor faktu, že ministerstvo prosazuje centrum už od roku 2010.

Hodně cestují a hodně toho viděli. Jenže ani ten, kdo je často na letišti, není úplně oprávněn tvrdit, že vymyslel dveře na fotobuňku.

V očích zhrzených se tak Nostický palác mění v Zámek, kde se na ně „za zavřenými dveřmi šije bouda“. Roztomilá kombinace diplomatické hantýrky a lidové slovesnosti tak vykresluje stále kafkovštější obraz ministerstva nejen jako nemilosrdného, ale v duchu Procesu také neproniknutelného soudu, který nakonec rozhodne, že česká literární obec bude popravena v kamenolomu ranou do srdce.

Na závěr přichází hrůzyplný výčet všeho, co MZK diskvalifikuje z jakýchkoli úvah o možnosti Literární centrum spravovat. Vedle frankfurtského faux pas s neznámým středověkým učitýlkem je to až několik překlepů v jednom výstavním katalogu. Proto nikdo, „kdo se v dané problematice orientuje“ alespoň tak jako Petra Hůlová a David Zábranský, nechápe, jak by instituce v takovém stádiu rozkladu mohla Literární centrum spravovat.

Ať si v Brně pindí ten svůj mezinárodní bohemistický seminář. Od letošního roku, kdy byla jeho organizací pověřena, se zdvojnásobil počet účastníků, tak se tam snad nudou úplně neukoušou. Vedle Frankfurtu je trochu zabaví i příprava prezentace na veletrzích v Londýně a v Boloni, v Lipsku mimoto dohodli, že Česká republika bude na zdejším veletrhu v roce 2019 hlavní zemí, tak mají další šolich. S podobnými nabídkami se jim hlásí veletrhy dalších evropských měst, úplně bezprizorní tedy nezůstanou.

Petra Hůlová a David Zábranský ale neustrnuli jen u kritiky; nabízejí také řešení. Tím je svěření Literárního centra Institutu umění — Divadelnímu ústavu, pro který pracuje pan David Zábranský jako šéfredaktor portálu o české literatuře. Jeho medailon a přehled úspěchů je zde aktualizován s příkladnou péčí. Institut umění zorganizoval v roce 2013 ve spolupráci s Českými centry v zahraničí plné dva tvůrčí pobyty, v roce 2014 jeden, v roce 2015 žádný a v roce 2016 zatím taky žádný.

Z toho je vidět, že s výjimkou práce na Ceně Susanny Rothové má spoustu času a Literárního centra by se mohl případně ujmout. Když ho jeho zřizovatel pěkně poprosí. Pan Zábranský by nám to tam možná domluvil.