Volnomyšlenkáři a maloměšťáci

Alena Zemančíková

Dva lidé, kteří spolu žijí nebo mají vztah, aniž by byli manželé, dnes nejsou pronásledováni falešnou morálkou. Přesto by však měli zachovávat některá pravidla.

Moji rodiče byli v něčem ohromně konzervativní a v něčem zase vůbec ne. Na jedné straně se u nás o učitelích, příbuzných, kolezích mluvilo i jednalo s respektem a slušně, večeřelo se pravidelně v sedm a chodilo se na nedělní procházku, na druhé straně se žilo podle vlastních pravidel. Matka byla dvakrát rozvedená a můj nevlastní otec naopak rozvedený nebyl, jeho manželka žila daleko na druhém konci republiky, nerozvedli se až do jeho smrti, ale také se až do jeho smrti neviděli.

Tito moji rodiče — mohu to takhle říci? — ovšem spolu neměli děti. Přesto když matka postoupila na jakési výše postavené místo na odboru školství a kultury okresního města, kde jsme bydleli, nevlastní otec, který mu šéfoval, se vrátil zpátky do školy učit. Nechtěl být matčiným nadřízeným a ani ona to nechtěla, vyřešili to po vzájemné dohodě podle svých různých perspektiv. Záleželo jim na vztahu, ale i na respektu okolí.

Když jsem čekala své první dítě, ani mě nenapadlo, že bych se kvůli tomu měla vdávat, ale moje nekonformní matka mě překvapila kategorickým požadavkem, aby se tak stalo. Neměla to dělat, ušetřila bych si rozvod, a dnes si to její konzervativní trvání vykládám tak, že se svým stavem asi celá léta nebyla spokojená. Na mém dětství ani na její důstojnosti se to ale neprojevilo.

Pro citové zmatky a změnu partnerů mám odjakživa pochopení. V rodině, v níž jsem vyrostla, nešlo o přelétavost, spíš jsem viděla, jak s člověkem život zamává a zatočí, vrhne ho někam, kam ani nechtěl, a strhne s tím i jeho city. Soužití může ztratit perspektivu a člověk není povinen žít ve vztahu, který nemá smysl. Proto mi principiálně nevadí rozvody veřejných představitelů ani jejich nové vztahy, biedermeierovská morálka patří biedermeieru, před ním se, třeba ve šlechtických kruzích, zdaleka nepěstovala. Podívejme se třeba na Metternicha.

K morálce citové a vztahové svobody ovšem patří slušné chování k partnerovi i k veřejnosti — a to je právě moment, který veřejní činitelé nezvládají. V regionálním rozhlasovém studiu, kde jsem pracovala, měli spolu dítě ředitel rozhlasu a vedoucí jedné redakce. Nebyli manželé, což nikomu nevadilo.

Vadilo ale, že vedoucí redakce měla mnohem méně povinností než ostatní redaktoři, že se chovala, jako by byla osamělá matka, a vymáhala všechny úlevy, které otec jejího dítěte a ředitel matkám skutečně osamělým upíral, že redakci v ničem nevedla, takže jsme měli dost důvodů si myslet, že je hlavně na redakční porady nasazena jako ředitelův informátor.

Oběma to pokrytectví zhoršovalo vztahy se zbytkem personálu a nakonec to vedlo k ředitelovu pádu. Přitom kdyby byli manželé, žena by podle pravidel o střetu zájmů nemohla být ve veřejnoprávní instituci vedoucí redakce nebo by muž by musel přestat být ředitelem. Ti dva tedy žili volně, ale na pozicích trvali vašnostovsky.

Podobně tomu bylo s Martinem Bursíkem a Kateřinou Jacques. Kdyby byli manželé, nemohli by zastávat dvě nejvyšší pozice v politické straně. A tak se v politice chovali, jako by spolu neměli nic společného, ačkoliv spolu mají dítě a celý národ věděl, že spolu jako manželé žijí.

Lucie Talmanová poté, co si začala s Mirkem Topolánkem, neměla setrvávat v Parlamentu — vždyť jako manželé by se tam nikdy za jednu politickou stranu oba nedostali! Měla se nechat nahradit a jít normálně na mateřskou. Netvářit se jako osamělá matka, která musí svoje dítě sama uživit na jedné straně a na druhé straně vystavovat chlapečka Nicolase jako politické princátko.

Michael Kocáb si může chodit, s kým chce, jeho ženu Marshu to možná ani netrápí, možná i ona si chodí, s kým chce. Ale ve chvíli, kdy začal chodit s Leilou Abbasovou, měla přestat být mluvčí jeho ministerstva. Což je to tak těžké pochopit a zařídit se podle toho? V oblasti lidských práv by přece Leila Abbasová našla bezpočet příležitostí. To spolu vážně musí být na stejném pracovišti?

Všechny ty aféry demonstrují rozpad a znejistění konzervativních norem. To, že tahle celkem srozumitelná pravidla nechápou a nerespektují nejvyšší veřejní představitelé, vypovídá o tom, že se cítí být nadřazení, ve svých funkcích nepostradatelní, a nakonec, romanticky vzato, že pro svůj nový cit nechtějí ani nic obětovat. Tedy nic, kromě původního partnera.

Rodina dnes už není závislá na oddacím listu a může fungovat docela dobře, nikdo nemá právo nesezdané partnery ani jejich děti odsuzovat. V tom případě je ale morálně závazné se skutečně jako rodina chovat — tedy respektovat nejen výhody (společenský respekt, plnoprávné potomstvo), ale i nevýhody konzervativního svazku (střet zájmů). Nelze se chovat volnomyšlenkářsky a maloměšťácky současně.