Než jsme se letos vydali do Paříže, pohodlně jsme si přes internet zjistili, kam je ve které dny vstupné zdarma. Vyděláváme v korunách a ty lístky v eurech spolknou pěkných pár dnů v práci. Jaké bylo překvapení, že všechny francouzské státní galerie a muzea mají vybraný den vstup zdarma. Pak jej mají permanentně zdarma pro registrované nezaměstnané, aby se místo utápění deprese v krabicovém víně raději věnovali umění. Sice neregistrovaných nezaměstnaných je ve Francii daleko více, ale i tak je to od státu pěkné gesto. Pro nezaměstnané vždy a pro veřejnost aspoň někdy zdarma. Chudoba by přece neměla vylučovat z možnosti percepce uměleckých děl. Nadto, umění přece kultivuje.

Tak jsme se tu první neděli v měsíci vydali do Louvru. Že bude bývalé sídlo francouzských králů obklíčeno autokary a vstupní skleněná pyramida na nádvoří bude pohlcovat tisícovky turistů během celého dne, se dalo čekat. Louvre zdarma, to je panečku lákadlo. Výzkumy konzumentů dokazují, že i ti, kdo mají peněz dost, se mohou přetrhnout, když je něco zadarmo. Nicméně, logistici Louvru jsou připravení. Scannery batohů, které mají najít případné bomby, jsou rychlé, informační systémy srozumitelné a ve všech jazycích, místa pro všechny je dost.

Zdá se, že cestám mezi díly výtvarného umění v jednom z největších muzeí na světě nic nebrání. Stačí se postavit před obraz, snažit se do něj v myšlenkách vstoupit, pokoušet se uvědomit si kontext jeho vzniku, nechat na sebe působit barvy a tvary, rozjímat nad osobností malíře, sledovat kontinuitu mezi sousedícími díly a tak. Tak, jak se to v galerii dělává. Jenže najednou se to ozve. „Sorrrrrry. Sorrrrrrrrrry!"

Lekl jsem se, že jsem vkročil do nějaké osobní bubliny obrazu, jemuž tím ode mne hrozí nebezpečí, a přišel si to se mnou vyřídit zřízenec. Ne. Za mnou stála jakási ženština s digitálním fotoaparátem a chtěla mě vystrnadit z kompozice, v níž se nacházel onen obraz. Máchla na mě, ať jako koukám zmizet mimo rám jejího záběru a nekazím jí lov. Odfrkl jsem, že fotografování je zakázáno a naschvál pomalu a neochotně změnil pozici.

Jenže najednou jsem si všiml, že lovců s foťáky je tam dobrá polovina. Technologie lovu je následující: turista pomalu pluje galerií, pouze před obrazem ještě malinko zpomalí, namíří aparát, zazoomuje a cvakne, ještě ke všemu s bleskem. V plynulém pohybu odvrátí paži od obrazu a daným obrazem se kochá v monitůrku fotoaparátu, na originál svým okem ani nepohlédne. Před každým obrazem po cestě se to opakuje, dokud se nevybije baterie.

To se ty reprodukce nedají stáhnout na internetu, navíc bez bílých fleků vypálených bleskem? To je smysluplnost turistovy cesty indikována objemem pořízených fotografií? To chtějí celý Louvre ukrýt do svého aparátu a uchovat jej pro příští generace? Nebo je snad dívání se na věci kolem sebe zajímavější skrze digitální hledáček? Je obraz, který fotograficky pořídím, najednou tak nějak víc můj? Je digitální paměť fotoaparátu pytlem s kořistí digitálního věku? Když si k obrazu zakomponují hlavu své přítelkyně, manželky či koho, dávají jim tím punc podobné nesmrtelnosti, kterou nese umělecké dílo v pozadí? Nebo se mu tím posmívají, stavíce do popředí to pravé umělecké dílo přírody? Co je to probůh za hypertext? Ano, tak jsem se rozčílil.

A pak mi to došlo. Že všechno je naopak. Že ta první neděle v měsíci neslouží k tomu, aby našinec ušetřil hloupé tři stovky za základní vstupné. Ne, existuje proto, aby si návštěvníci skutečně se zajímající o výtvarné umění rádi zaplatili a vyhnuli se špalírům digitálních lovců. Zdarma je to jen pro ty, které obrazy nezajímají ani za mák. A těm je rozhodně lepší se vyhnout. Co jsou proti tomu peníze.

You Tube Art Perception in Digital Age (video Ivo Bystrican)