Mužský pláč

Společnost lidem odmala vštěpuje, že kluci nepláčou. Na mužský pláč se pak hledí jako na něco nepatřičného, nejedná-li se o vysloveně emotivní situaci, jako je pohřeb. Smutek je pak nahrazován reakcemi, které mohou ostatním ubližovat.

Čekala jsem na tramvaj. Poblíž mě stáli tři lidé, zřejmě rodina, dva dospělí a dítě v kočárku. Dítě bylo ve věku, kdy se člověk snaží artikulovat, ale ještě v tom není zběhlý. Dítě se dalo do křiku. Muž, zřejmě otec, se k němu obrátil se slovy „neječ, nejsi holčička“.

Společnost dětem odmala vštěpuje, že kluci nepláčou. Na mužský pláč se pak hledí jako na něco nepatřičného, nejedná-li se o vysloveně emotivní situaci, jako je pohřeb. Ženy se přitom s podobnou odezvou nesetkávají. Na jednu stranu to někdo může považovat za výhodu, na druhou stranu to ani ženy nemají jednoduché, jelikož se pak má za to, že příliš podléhají svým emocím.

Od mužů se často očekává, aby pláč nahradili lhostejností nebo agresí. Muž po rozchodu by se měl tvářit „nad věcí“, popřípadě se jít na něčem či na někom vyřádit.

A nemusíme zůstávat jen u osobních vztahů. Proč tolik fotbalových fanoušků demoluje stadiony, když jejich tým prohraje?

Pláč některým lidem prostě chybí. A na jeho místo mohou bohužel nastoupit emoce, které porůznu ubližují druhým.

Potlačovat v sobě potřebu plakat neprospívá tělu ani psychice. V životě jsem měla období, kdy jsem se pláči vyhýbala. Odnesla jsem si z toho akorát bolavé oči a skončila v naprosté apatii.

Na mužský pláč se hledí jako na něco nepatřičného, nejedná-li se o vysloveně emotivní situaci, jako je pohřeb. Foto goodmenproject.com

Vše zkrátka nasvědčuje tomu, že je pláč prospěšný, ačkoli jeho přesnou funkci se dosud antropologům nepodařilo objevit. Možná jím voláme o pomoc. Možná jím ze sebe dostáváme negativní pocity. Nebo třeba jen vypínáme, choulíme se do klubka, abychom se izolovali od negativních vlivů z okolí.

Co by se asi stalo, kdyby společnost přestala muže kárat za jejich slzy? Co kdyby společnost začala vnímat pláč a smutek jako neoddělitelné součásti života?

Kdo někdy viděl film V hlavě, jistě mi dá za pravdu, že i ten zatracovaný smutek může být nesmírně důležitý. Ve snímku divák nahlíží do mozku školačky, která se s rodiči přestěhuje do nového města, a její emoce se s touto změnou vypořádávají. Smutek je takový modrý otloukánek, vypadá jako kulatá brýlatá holka, která věčně pláče a tváří se melancholicky. Ačkoli leze ostatním emocím na nervy, nakonec se ukáže jako nepostradatelný.

Film je to povedený. Jenom bych si stále přála i verze s chlapeckým protagonistou.

Netuším, jak dopadl chlapec z mé zastávkové příhody. Nijak jsem nezasahovala. Doufám, že někdo ujistil chlapce i jeho rodiče, že plakat je lidské. A je-li něco lidské, musí to být i mužské.

Snad se i s tím chlapcem dožijeme doby, kdy bude společnost všechny lidi jen povzbuzovat, aby se nebáli projevit své emoce. Bude to doba, kdy si začneme jako společnost vážit mužského smutku i mužských slz.

Měli bychom v sobě změnit dvojí metr. Dokud se tak nestane, zbydou nám akorát oči pro pláč. Tedy, jen polovině lidstva.

A co si myslíte vy? Diskuse (20 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Čtvrtek, 16.Června 2016, 08:27:31

Docela by mě zajímalo, kdy a kde představa, že plakat je nemužné, vznikla.

V klasické literatuře, například Iliadě, Pohádkách tisíce a jedné noci muži pláčbou běžně.

Řekl bych, že se to rozšířilo z viktoriánské Anglie, podobně jako bílé svatební šaty nebo pánský oblek.

V kontinentální Evropě ještě v devatenáctém století muži plakali dost.

Při premiéře Parsifala v Bayreuthu o přestávce mezi druhým a třetím jednaním si Anton Bruckner stěžoval Franzi Lisztovi, že mu při přestávce mezi prvním a druhým jednáním ukradli šrajtofli. Během prvního jednání tak krásně plakal...ale při druhém již nemohl.
Liszt mu dal nějaké peníze a Bruckner zase mohl plakat.

Liszt byl dost špatný skladatel, ale skvělý člověk.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 16.Června 2016, 08:44:34

Já si taky myslím, že dřív to nemohlo vadit, protože plakat je přece křesťanské.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 16.Června 2016, 11:56:35

Ačkoliv, jak se tak dívám do Bible, ve Starém Zákoně je pláč zmíněn ještě častěji než v Novém. Dokonce celá jedna kapitola je o pláči.

Jan Bílek - Husle

Myslím si, Čtvrtek, 16.Června 2016, 12:46:44

že skutečnost, že se do chlapečků vštěpuje, že "muži/kluci nepláčou" velmi úzce souvisí s dominantním postavením mužů v naší společnosti. Jestli někdo má společnosti vládnout, udávat směr a bránit jí, nemůže být přeci slabý. A slzy jsou považovány za projev slabosti. ...A tedy je pro mě spíš otázkou, proč je pláč považován v naší společnosti za slabost. ...Snad proto, že žijeme ve společnosti, které dominuje konkurence nad spoluprácí? ...a jsme u toho ega :)

Martin Profant - Praha 7

Řekl bych, že na tom kluci zase vydělali Čtvrtek, 16.Června 2016, 19:43:35

Zatímco k pláči muže je potřebná odvaha přiznat veřejně své city a všichni chápou výjimečnost a důstojnost situace, když brečí žena, tak jen stvrzuje předsudky o emoční labilnosti slabšího pohlaví (Ty opravdu dobré proto dokážou nebrečet, ony nechávají skanou slzy -- nejlépe do viktoriánské fióly na slzy, kterou pak nosí na ňadrech, aby si ten pohnutý okamžik připomínaly :-)

Jiřímu Kubičkovi
To bude starší než viktoriánská Anglie. Podívejte se do Tyrolských elegií, s jakou samozřejmostí tam Havlíček rozdíl mezi mužskou zdrženlivostí a ženským pláčem používá. To už muselo být zažitější než nějakého sotva čtvrt století.

Petrasek Milan - penzista

Slzy jsou mocným nástrojem v mocenských střetech Čtvrtek, 16.Června 2016, 21:06:56

Mojí oblíbenou zbraní v defenzivní situaci je vyhrůžka: "když na mne ženo má budeš nadále zlá tak se rozpláču".
Řekl bych, že z dobré poloviny jsem se nemusel rozplakat.
Doporučuji........bych vybídl.

Lenka Vytlačilová - metrolog

Pátek, 17.Června 2016, 18:12:4

Že muži nepláčí bude staršího data.

Sokrates podle Platóna napomínal své přátele v okamžik své smrti, že se chovají jako ženy, neb pláčí.

Cicero chválil kohosi za to, že když se tento dozvěděl o smrti syna, sňal pouze ze své hlavy věnec a pokračoval v obřady, který prováděl jako by se nic nestalo.

Jan Konvalinka - biochemik

Archetyp Pátek, 17.Června 2016, 19:25:55

Souhlasím s paní Vytlačilovou, je to určitě mnohem staršího data. A dovolím si otázku - je opravdu ten "dvojí metr" nějak odsouzeníhodný? Nejsou tyto prastaré archetypy "mužských" a "ženských" vlastností nějak podstatně vryty do našeho vnímání světa? A pokud se je podaří odstranit (nepochybuju o tom, že to jde) a vytvořit zcela symetrický svět, kde se všichni budeme chovat, oblékat a myslet stejně, budeme nějak šťastnější? Jen se ptám.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Protiragumenty zde Pátek, 17.Června 2016, 22:04:1

https://aeon.co/essays/whatever-happened-to-the-noble-art-of-the-manly-weep

Bylo by to spíš na monografii a několik let práce než na komentář k článku.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 18.Června 2016, 08:13:54

Pan Konvalinka se ptá, zda ten "dvojí metr" je nějak odsouzeníhodný.
Možná je tu otázku třeba položit jinak, protože realitu tím dvojím metrem stejně neovlivníme. Dosáhneme akorát toho, že lidé budou ve svém nitru trpět, proč nejsou takoví jací mají podle názoru společnosti být.
Mužské a ženské archetypy možná existují, ale nikde není řečeno, že ženy se musí ztotožňovat s těmi ženskými a muži s těmi mužskými.
Ono to někdy může být naopak.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Příkladů společensky pláče schvalovaného mužů v minulosti Sobota, 18.Června 2016, 09:30:51

lze najít ohromné spousty. Achilles střídavě strašně zuří a hrozně naříká, ale nebojí se nikdy. Pláč nebyl vždy považován za známku slabosti, to spíš strach.Lze jistě najít i protipříklady, někdy je to, jako ve stoické tradici, spojeno s odsuzováním všech vášní a emocí.

V Bibli se pláče hodně, ve středověku plakali rytíři i světci, ještě v 17 století se veřejně plakalo v Brttském parlamentu.

Martin Profant - Praha 7

Jiřímu Kubičkovi Sobota, 18.Června 2016, 10:39:46

Pláč mužů nebyl nikdy zcela vyloučen jako nevhodný, ani v 19. a 20. stol. Spíše byl považován za projev, který se sluší vyhradit pro vzácné příležitosti -- podle doby méně vzácné (např. v romantismu) či zcela výjimečné. Jde-li o věci veřejné, bývá povolen na veřejnosti nejen v britském parlamentu 17. stol.:
O půlnoci roku 1992 jsem byl v docela velké společnosti a dost lidí tam mělo v očích slzy, spíše ta mužská část. Pro něco tak abstraktního jako bylo Československo; nemyslím, že se za ně kdokoli styděl.

Janovi Konvalinkovi

Dnes je ten stereotyp (archetyp to nebyl asi nikdy) vyloženě krutý, protože je znejistěný. Od ženy se očekává, že nebude brečet ještě víc než od muže, nestvrzovalo by to jeí ženství, ale její hysterii. A zároveň se od ni očekává, že bude ženská, jen nikdo pořádně neví jak -- a mnohé genderové vědmy obého pohlaví zapomínají, že gender je společenský, že si stereotypy genderové role nemůže pro sebe budovat každý zvlášť.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

To byste neřekli, co já prolil slz nad tou připitomělou genderologií. Sobota, 18.Června 2016, 13:53:8

A prosím, važte si mého mužského smutku!

Ivo Horák - Praha 3

Plakat, či neplakat? Sobota, 18.Června 2016, 16:25:22

Představme si, že tři děti šly na maliny a ztratily se. Tu začne jedno, nejspíš (ale ne nutně) to nejmladší, nakrabovat. Za chvíli "natahuje" druhé. Tak a teď už zbývá jen to poslední... Nemůžeme prostě brečet všichni.
Samozřejmě, že pláč může mít pozitivní vliv, jak o tom píše Ivana Recmanová, ale leckdy je bezprostředně důležité zachovat si chladnou hlavu, uklidnit okolí i zaimponovat. Lidé, kteří toto dokáží, bývají pověřováni podstatnými úkoly, nebo se jich sami chápou, aniž by mohli být snadno zpochybněni. Nejčastěji se v podobných situacích spoléhalo na muže. (Jsou ovšem také okamžiky, kdy nesmí plakat nikdo.)
Samozřejmě, že mentalita lidí se během věků poněkud mění. Také však býváme "obětí" nadsázek. Jestliže se traduje, že novopečení "sirotci" šli po smrti vojevůdce z pozdějšího Žižkova Pole do Přibyslavi plačky, nevíme nakolik tomu tak skutečně bylo. Nevíme to ostatně ani o pohřebních shromážděních a průvodech nedávnějších. Naopak máme zato, že Alexander Dubček plakal během svého známého projevu, o kterouž představu se přičinil Milan Kundera i další. Tak to zrovna nebylo, ale ke státnickému vystoupení chybělo dost.
Nad těmi, co neplakali, pláčí posléze upřímně druzí. Přípravou pro možnou mužskou roli "toho, kdo nepláče" se stala spousta literatury. Vzpomenu jen Old Shatterhanda a Vinnetoua. Připomenu však také Vernova Michala Strogova, který plakal, domnívaje se, že vidí naposled svou matku, tak vydatně, že si zachránil oči před oslepením. Vydalo by na půl knihy sledovat, jak se mají (a kdy) chovat zajatci a poražení vůbec. Lidé mají dosud leccos z po tisíciletí těžce získávaných zkušeností připravené k použití. Kdy ukázat hrdost a vzdor a kdy naopak pokoru?
Každopádně, abych dal za pravdu článku, neslitovnost velké většiny Němců vůči obětem a ubohým, jak se jí zabýval např. D. Goldhagen, pramenila především ze snahy vyhnout se hanbě, spojované s (domnělou) slabostí. Skoro všichni šli raději "do sebe", nebo, jinak řečeno, "se pochlapili". Obávám se přitom, že se to pochlapení netýkalo jen mužů.

Lenka Vytlačilová - metrolog

Takže jsem se dívala na tu Británii (tímto děkuji panu Kubičkovi, že mne k tomu vyprovokoval) Sobota, 18.Června 2016, 18:12:30

Vyšlo mi následující.
Pláč byl pokládán za spíše ženskou záležitost, ale byl přípustný v menší míře i u mužů. Co se měnilo byl důvod pláče a míra přípustnosti.

Středověk neměl s pláčem problém. Zdrojem slz mohla být náboženská víra, vědomí vlastní hříšnosti, Kristovi oběti ...Pohřby byly hlučné. Čarodějnice se poznala podle své neschopnosti plakat. Plakali i osli, tedy pokud možno věřit legendám o sv. Františku z Assii (na smrtelné posteli poděkoval oslovi, za to, že ho věrně nosil - osel se rozplakal).

Vše se změnilo s nástupem protestantismu, katolické formy pokání a projevu zármutku začaly být pokládány za zženštilé, neuměřené, kacířské. Protestanti zavrhli představu očistce a s ní i myšlenku, že slzy pozůstalých pomáhají duši zemřelého v očistci.

Anglikánská církev změnila formu pohřbu za vlády Eduarda VI.
Původní forma pohřbů přetrvala v Irsku. Angličané ji komentovali negativně jako něco pohanského a barbarského.
Slzy na pohřbu se staly rouháním, ukazovaly na nedostatek víry v boží spravedlnost. Arcibiskup u Canterbury se vyjádřil na pohřbu Marina Brucera, že oplakávat mrtvé ukazuje na nedostatek víry ve vzkříšení, je nevhodné, neslušné,zženštilé, dětinské a zvěrské.
Na druhou stranu pláč kvůli vlastním hříchům byl stále povolen. Oliver Cromwell byl údajně známá plačka.
Asociace mezi slzami a papeženstvím se postupně vytrácela a v 18, století bylo možno dávat citům volný průchod. Pak přišla francouzská revoluce a vše bylo jinak.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 18.Června 2016, 18:52:9

Ono asi bude ze všeho nejhorší, když se projevování citů někomu předepisuje nebo naopak zakazuje.

Janmachacek_bw

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Slzy přicházejí s věkem Neděle, 19.Června 2016, 00:48:44

Nevím jistě, co přesně se žádá od žen, ale muž má povinnost být bojovník. Pláč je projev slabosti, přiznání bezmoci před silami, kterým nedokážeme vzdorovat. To je věc, z jaké má mladý nezkušený bojovník strach. Není si jist svou silou, a také bojuje o postavení, ukázat slabost je pro něj jako krvácet mezi žraloky.

Mladý bojovník se musí stále držet na nohou, stále být připraven k boji, stále vítězit. Vždycky musí být vtipný, za každou cenu, a musí mít poslední slovo v každé internetové diskusi.

S věkem to člověka přejde. Někteří z nás zmoudří, pochopí, jak hloupé je nikdy neodkládat masku válečníka, jak zbytečné je chodit věčně všude ve zbroji. Ostatní se prostě unaví a přestane je bavit vláčet pořád na sobě ten krám. Někteří si potvrdí svou sílu, poznají její meze a otevřeně je přiznávají s jistotou, že stydět se za ně doopravdy nemusí. Ostatní aspoň přijdou na to, že o jejich slabosti už stejně všichni dávno vědí a žádné předstírání nás silnějšími neudělá, jenom nás zbytečně vyčerpává.

Starý bojovník už nebojuje, pokud to není nezbytně nutné. Co může, řeší bez boje a boje, které se obejdou bez jeho účasti, přenechává mladším. Na horlivé mladé bojovníky, kteří ještě věří, že musí být vždy silní, vždy ve střehu, vždy vtipní, shlíží tu s pochopením, tu s pobavením, někdy s pohrdáním. Ví, že si může dovolit být slabý, ví, že si může dovolit i plakat.

Pokud ve svém věku ještě najde něco, co mu stojí za slzy.

Janmachacek_bw

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Hovoří k vám automat Neděle, 19.Června 2016, 01:19:22

Slzy jsou projev citů. Není proč plakat, pokud na mé city není nikdo zvědavý.

Stará fešácká prognóza říká, že lidé se nakonec, podle původní předpovědi už do roku 2000) úplně přestanou spolu bavit, a povídat si budou jenom automaty:
https://www.youtube.com/watch?v=zVcI8Gi-tx0

Žijeme podle zásady, že společnost neexistuje, a proto ztrácíme schopnost společenského chování. Přestáváme si navzájem rozumět, vlastně se přestáváme i snažit porozumět si, druzí nás nezajímají, jsou nám jen konkurencí na trhu. Přestáváme se mít rádi.

V Japonsku už se rozhodli zajistit péči o staré lidi pomocí robotů a zahájili vývoj robotů schopných vnímat lidské city a reagovat na ně. Roboti nám porozumějí a budou nás milovat za nás.

V USA pro změnu zahájili vývoj autonomně naváděných zbraňových systémů.Říkám si, jestlipak usoudí, že by se jejich bojovým robotům mohla hodit japonská technologie rozpoznávání lidských citů. Líbí se mi představa, jak na Golgotě ukřižujeme terminátora.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 19.Června 2016, 08:16:41

V té první větě posledního příspěvku vlastně pan Macháček naznačuje důvod, proč se asi bral pláč jako nežádoucí - tedy domnění, že pláč je určen někomu, že člověk pláče záměrně, aby to bylo vidět, aby vzbudil zájem o svou osobu, aby vzbudil lítost.
Možná takhle pláčou některé děti. Nebo hysterici.
Skutečný pláč je projevem silného pohnutí mysli. V takovém případě jsou lidé obojího pohlaví raději, když je nikdo nevidí. Nicméně někdy je pohnutí natolik silné, že se slzy nedají udržet a pak je jedno, jestli to někdo vidí.
Pokud je zoufalý člověk schopen plakat o samotě, navrací se tím k sobě. Nebo možná k Bohu, pokud o něm něco ví. Tedy pláče bud sám před sebou nebo před Bohem.
Takový pláč může být očistný.

Petrasek Milan - penzista

Úspěšný starý bojovník spočívá pane Macháčku na vyvýšenině Pondělí, 20.Června 2016, 11:16:11

a přihlíží jím zorganizovanému masakru mezi mladými bojovníky.
Neúspěšný starý bojovník si ale rád nad sebou zaslzý .......bych se coby protřelý stařec domníval.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.