Učme se bourat zdi

Situace v Rakousku ukázala, že je třeba hledat společné jmenovatele proti nedemokratické politice. Jakmile se mezi sebou naučí bavit demokraté a shodnou se na společném základě, posílí svoji šanci přesvědčit i spoluobčany.

Rakousko už si tím prošlo, nás to teprve čeká: okamžik sblížení demokratů, ba humanistů (byť to už je dnes skoro nadávka) z levé i pravé části spektra. Přece tolerantní lidé vážící si svobody a odmítající autoritářské manýry jsou k nalezení od komunistů po občanské demokraty. Jen dosud neměli důvod se spolu bavit, natož táhnout za jeden provaz.

U jižních sousedů tyto proudy spojil Alexander Van der Bellen. Ne tím, jak je úžasný. Jedni v něm mohou vidět poblázněného zeleného, druzí stárnoucího akademika s nulovou zkušeností ze špičky mocenské pyramidy.

Jenže stejně jako jeho sok Hofer odčerpal spoustu dosavadních voličů sociálním demokratům a lidovcům, dokázal být Van der Bellen přijatelný pro tu druhou - nepatrně větší - část Rakušanů, kteří si za žádných okolností nechtějí zadat s krajní pravicí.

Tolerance v rámci póz
Úplně bych proto nehovořil o dvou tvářích Rakouska. Předpokládám, že ti, co jdou za Hoferem, mu drží palce, protože je podle nich nejlepší. Van den Bellen pro své voliče být nejlepší nemusí. Stačí, že se nejmenuje Hofer a nemá Haiderovu školu.

Jakub Patočka má pravdu, když píše, že je nejvyšší čas dát dohromady progresivní levici. Stejně tak je ale potřebné přimět v určitých okamžicích progresivní levici i konzervativce nestrojící se do hnědé ke spolupráci – tam, kde existuje reálný průnik zájmů.

Zatím k tomu máme daleko. Lakmusovým papírkem je spor o pražskou Kliniku. Dokud například pravičáci, kteří ve všech jiných situacích správně brojí proti nesnášenlivosti, budou vykřikovat cosi o neomarxistech nerespektujících osobní vlastnictví, místo toho, aby se zašli do Kliniky podívat a zjistili, že se tam nová VŘSR nechystá, budou ve veřejném mínění vítězit demagogové typu Miloše Zemana.

Hofer odčerpal spoustu dosavadních voličů sociálním demokratům a lidovcům, dokázal být Van der Bellen přijatelný pro tu druhou - nepatrně větší - část Rakušanů, kteří si za žádných okolností nechtějí zadat s krajní pravicí. Repro DR

Vlastnické právo je významný, ale nikoli jediný prvek, který je nutno brát v potaz. Copak nelze vést seriózní debatu o odpovědném vlastnictví a rozumném využití veřejného prostoru? Pastýř nesmí zanedbat svoje stádo, lesník zaplevelit les a vlastník nemovitosti ji nechat jen tak zřítit.

A i kdyby mohl, tak ne za potlesku okolí, jemuž dosud nedochází, že otevřená občanská společnost potřebuje místa, kde budou lidé bydlet, sdružovat se, vyvíjet pestré integrační aktivity. Točit se na jediném bodě a strašit ostatní obyvatele, že příště máničky zaberou jejich obývák, nahání víc hlasů neonacistům než konzervativcům, kteří jsou tolerantní jen v rámci nacvičených póz.

Jistě, ta část pravice, která mává tibetskou vlajkou jenom proto, že v tom vidí módu, ale reálná krize Tibetu a řady dalších lokalit planety ji nezajímá, takže ani nestojí o přednášky, natožpak diskuse, do žádného komunitního centra nezavítá. Ještě by si musela zvykat na to, že klíčová lidská práva se týkají práce, bydlení, pomoci v nouzi. Tím vším mimo jiné Klinika žije.

V tom případě ale počítejme s pelotonem prezidentských kandidátů, kde bude hlava na hlavě, individualita na individualitě. A všem vypálí rybník na lidového si hrající Zeman. Hlasy mu nasypou ti, co se mají špatně, ale víc je děsí představa, že by museli pomoci těm, co se mají ještě hůř.

Výběr nájemníka Hofburgu nás učí, že rozhodnout může pár hlasů. Kdyby každý rakouský volič pitval, co se mu na Van der Bellenovi nelíbí, byl by výsledek opačný. Smysl tudíž má hledat nejmenšího společného jmenovatele těch, co nestojí o repete dvacátých a třicátých let minulého století v Německu. To se v České republice bůhvíproč těžko chápe. Nebo snad jde o syndrom malého českého človíčka, který v tichosti a bez reptání přečká protektorát i normalizaci? Doufejme, že ne.

Jakmile se mezi sebou naučí bavit demokraté a shodnou se na úzkém, ale pevném společném základě, posílí svoji šanci přesvědčit i spoluobčany, kteří ve své většině nejsou xenofobní či nacionalističtí. Oni jen hledají záchytný bod, jistotu, že s nimi nebude v těžkých dobách zameteno. Za různými Kroměřížskými výzvami nevidí elity, ale jen rozumující jedince, kteří žijí v diametrálně odlišném prostředí s diametrálně odlišnými (každopádně ne existenčními) starostmi.

Až se naučíme bourat zdi mezi sebou, třeba pak dokážeme zrekonstruovat celou společnost.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.