Duo Hampl—Konvička ve mně až dosud budilo spíše shovívavý úsměv. V pozorovateli, který jejich politické stand-upy na českých a moravských náměstích sleduje bez dalšího zevrubného studia, skutečně mohou budit zdání dvou hysterických a do sebe zahleděných narcisů, kteří celý život hledají někoho, do koho by mohli projektovat dlouhé roky vytěsňované frustrace a komplexy.

Mám z oběma pány zásadní problém. Ten jejich zájem na obraně evropské kultury se těžko věří. Když někdo opakovaně tvrdí vyvrácené nesmysly o islámu, křesťanství nebo uprchlících, nepůsobí to dvakrát důvěryhodně. Protože si navíc nemyslím, že by Konvička s Hamplem byli hloupí lidé, mám nutkání hledat za vnější fasádou jejich politicky nekorektních a logicky nekonzistentních výkřiků kalkul…

↗

Poslední manifest Naštvaných matek chce v českých a moravských ženách probudit takzvané opravdové ženství. Jeho těžištěm na genderová nerovnost a patriarchální schéma. Repro DR

Jakkoli může jejich vystupování působit nedůvěryhodně, fragmentovaně a zmateně, ve svém jednání jsou vlastně nesmírně důslední. Oči mi otevřel až poslední manifest Naštvaných matek, který se nyní šíří internety...

Jeho cílem je probudit v Češkách a Moravankách opravdové ženství oproštěné od zhoubného vlivu feminismu, genderu a podobných anglických slov. Jeho poselství je jednoduché:

Je potřeba se vrátit k patriarchálnímu modelu rodiny, který se historicky osvědčil jako jediný správný způsob organizace života člověka. Hlavou rodiny je samozřejmě muž. Ten je od přírody lovec a živitel. Starost o „teplo rodinného krbu“ náleží ženě. Muž a žena si podle Naštvaných matek rovni nejsou a pro dobro společnosti a světa ani nikdy být nesmějí.

Zkusme na první pohled absurdní kroky Konvičky a Hampla, kterými se BPI rozešel s Úsvitem, s dobrou vůlí interpretovat jako důslednou aplikací patriarchálního modelu rodiny:

Podle nenáviděného genderového rovnostářského modelu se o vypovězení smlouvy s Úsvitem měli oba pánové poradit i s Janou Volfovou. Ta je totiž třetí členkou výkonného výboru BPI a jednou z osob, které by měly o vypovězení smlouvy rozhodovat. Zvlášť, když je BPI při vypovězení spolupráce vázán ne zrovna zanedbatelnou smluvní pokutou.

Proradný neomarxista by řekl, že Konvička a Hampl jsou pěkní rošťáci, když Volfovou v takhle zásadním rozhodnutí obešli. A že Volfová má právo se proti takovému jednání bránit. Jenže ve správné a modernou nezkažené společnosti je mocenským hegemonem muž. To, že se muži s ženami o důležitých rozhodnutích neradí a nepřipouštějí jakoukoli možnost jejich participace, je normální a přirozený stav.

Jana Volfová tedy sice může mít jakousi oficiální funkci, ale proti našemu duu bude vždy hrát druhé housle, protože je prostě a jednoduše žena. Pokud je jí civilizace milá, měla by se podřídit a místo strašení právníky jít vařit večeři. Až se oba patroni dohodnou a dojedí moučník, výsledek jí jistě oznámí.

Konvička a Hampl svým praktickým jednáním realizují to, za co Jana Volfová nebo naštvaná Eva Hrindová usilovně bojují.

Nezbývá, než jim ze srdce popřát, aby si bojovnice za feminismem nezkažené ženství nově restaurovaný patriarchát vychutnávaly každou jednu zadluženou sekundu.