Od vydání překladu krátké prózy Maroše Krajňaka nazvané Carpathia už uběhl nějaký čas — dost dlouhá doba na to, aby na něj reagovali čtenáři nebo literární kritika. Dnes už víme, že taková reakce nejspíš nepřijde, Carpathii se ohlas vyvolat nepodařilo.

I při vědomí skutečnosti, že čeští čtenáři dost často slovenské autory přehlížejí, taková ignorance zamrzí; a to nejen nakladatele. Na Slovensku, z jehož východního cípu Krajňak pochází, totiž vzniklo pozoruhodné dílko, které v oce 2013 porotci Anasoft Litery zařadili mezi to nejlepší, co se tehdy v současné slovenské próze objevilo.

Carpathia je prvním dílem volnější trilogie, jejíž další díly vycházely v letech 2013—2015. Není těžké rozpoznat, že velkou inspirací, založenou na poetice odlehlých míst se zvláštní historií, jí byly filmy Andreje Tarkovského. Její hrdina je Stalkerem, průvodcem po Zónách, a to nejen průvodcem v prostoru Zón, ale i v jejich čase.

A Zóny samy? Ty zas očividně vyvstaly z geografie polsko-slovensko-ukrajinského pomezí, onoho kusu země, jehož historie mnohdy cválala v ostrém tempu. Už v tom je dána pozoruhodnost této knihy — Zóny s polorozbořenými vesnicemi a vzpomínkami na divoké doby si vynutily hrdinu-průvodce a vtiskly mu schopnost jisté, a v rámci dnešních próz i dosti neobvyklé imaginace.

Krajňak se v jednom rozhovoru pro žurnál Pravda.sk přiznal k tomu, že svou knihu postavil na skutečných reáliích kraje, ať už jde o jeho dějiny, anebo o postavy, které v něm dnes žijí. To tak nějak vyplývá už i z četby samé — pokud nás vypravěč vede na dvůr ke svému příteli Gocovi, nahlížíme do skutečného venkovského dvora; hospoda ožívá čímsi skutečně hospodským, silnice v příhraničním kraji se hemží lidmi, kteří se v příhraničních oblastech prostě objevit musí.

Jenže tato realistická metoda, jíž předcházela žitá zkušenost slovenského vidieku, rozhodně není celým autorským vkladem. Popisy krajiny a jejich obyvatel se neustále přelévají do různých časových rovin a bobtnají v podivuhodných vizích — takových, které upomínají na divoké texty slovenských naturistů. Což nakonec platí i pro vnímání krajiny; žádná estetika oblých kopečků posetých dřevěnými samotami, žádný kýč starodávného venkova, ale pevné historické sepětí člověka se zemí, do níž byl ukotven, kde se proměňuje ve svých dnech a kde generace střídá generaci následující.

Už jen jedna z úvodních pasáží, ve které leží kraj hluboko pod námi: „Posádka vnímá rudé vlásečnice, které sbírají smíšenou krev. Germánskou, slovanskou, hunskou, semitskou, románskou, tatarskou, různorodou kavkazskou a nejrůznější další. Krev stékající z pahorků Ondavské vrchoviny už několik týdnů. Někde u Stropkova se tyto horké žíly setkávají v jednom místě a potom tato homogenní tekutina začne vsakovat. Vstřebávání do hlubokých zemských útrob potrvá několik století a nakonec spustí mohutné tektonické pohyby (…).“

Obraznost Krajňakovy Carpathie je sycena čímsi surreálným — historické momentky z druhé světové války se překlápí do děsivých fantastických obrazů, mrtvé nohy umrzlého vojáka, oddělené od zbytku těla, na peci dorůstají novým tělem a odchází. To není žádný horor, žádná šaráda zcela volné imaginace — na pozadí lze vytušit spíš jakousi zlidovělou hrůzu, tragickou situaci znovu vylíčenou v pohádkovém žánru. Bylo by ale chybou domnívat se, že Krajňakovým historkám chybí závažnost; třebas chvíle násilné smrti jsou podány s takovou brutalitou, že si ji nelze uvědomit jinak než do morku kosti.

Za pozornost stojí i způsob, jímž autor Carpathii vypráví. Jakkoli je kniha plná postav, chybí dialogy a přímá řeč. Text není nijak významně strukturován, stále jen ubíhá v nekonečném monologu vypravěče. „Je tu. Vidím černou, pokroucenou stavbu na louce bez plotu. Jdu. Jdu, protože nedokážu stát. Přibližuji se k něčemu, s jehož existencí jsem už nepočítal. Moje chodidla se sunou prachem cesty, potom travou. Jsem blízko. Už jen několik desítek metrů. Náhle se zvedá vítr a spouští něco, co jsem nečekal (…).“

Mnohokrát mě nad textem překvapilo, s jakou důsledností je využita ich-perspektiva chodce — ten se skutečně pohybuje neznámým krajem a svým pohledem jej poprvé prozkoumává, uvědomuje si souvislosti, aniž by se potřeboval opírat o jakékoli předběžné zkušenosti. Je v tom cosi ze zážitku prvotního průzkumu.

Abychom si ale uvědomili, jak hluboce takový text může působit, představme si Krajňakova stalkera: vidí napříč celými generacemi, realita se mu často před očima „křiví“ pod náporem přeludů (a samozřejmě i naopak, přeludy ožívají v realitě), a vše se sbíhá do jednoho nečleněného proudu. Kdo si takovou pozvánku k četbě může nechat ujít? Snad jenom česká literární kritika.

V jednom ale Krajňak selhává. Čtenáři, kterého žene tužba po silném prožitku, neunikne, že s postupujícím sledem událostí najednou vypravěči poněkud dochází dech, jeho vidění se obrušuje; původně velkorysý rám, do něhož je Carpathia usazena, se začíná stahovat. Jako by se vytrácela síla onu velkorysost znovu a znovu vytvářet v nových a nových souvislostech.

Počáteční jistota jakéhosi přírodně-historického univerza je postupně destruována krátkými příběhy ze současnosti, s postupujícím dějem dokonce onen původní imaginativní temperament téměř zatuhne v každodenní banalitě. Známe to dobře, nepřekonatelný tektonický zlom mezi tragickými dějinami a všednodenní aktualitou dokáže jen málokdo překlenout tak, aby se oba póly zacelily a na čtenáře už dolehla jenom jedna masa textu — dějin, jež jsou zároveň i člověkem.

Krajňakův pokus překonat takovou naši zkušenost ale téměř vyšel — a nebylo k tomu třeba žádného objemného románu s paráďáckou nakladatelskou anotací na levé chlopni. Doufejme, že Větrné mlýny vydají i zbývající autorovy knihy prózy, jež s Carpathií souvisejí.

Text recenze vyšel původně v knihovnickém zpravodaji.