Rozhovor se Subhím Hadídím: Odporem vůči zvůli

Se syrským literárním kritikem Subhím Hadídím o boji syrského umění s cenzurou, tajném šíření knih a umělecké svobodě v Sýrii připravil a vydal rozhovor časopis Tvar. V DR vychází v rámci spolupráce obou médií.

Petra Šťastná

16.04.2016 17:15

Hadidi_orez_2

Režim nechává některé umělce, aby naznačili praktiky útlaku ze strany bezpečnostních složek, pokud taková kritika ušetří samotného Asada, či ještě lépe vylepší nebo glorifikuje jeho vůdčí schopnosti, říká Hadídí. Foto Tvar. Repro DR

Subhí Hadídí

Subhi001

je literární kritik, politický komentátor a překladatel. Absolvoval Damašskou univerzitu a ve studiu pokračoval na univerzitách ve Francii a Velké Británii. Specializuje se na současnou arabskou poezii. Jeho nejnovější publikace v arabštině zahrnují články „Překračování exilu: Mahmúd Darwíš a lyricko-epická forma“, „Román a archív: Jak je historie lépe vyprávěna?“, „Před posledním místem v postmodernismu“, „Frantz Fanon a postkoloniální období: Může podřízený mluvit?“. V angličtině publikoval například článek „Reading Raymond Williams, After Reading Edward Said“, ve francouzštině vydal knihu Palestine: L’enjeu culturel a esej „Entretien avec Edward Said“. Do arabštiny přeložil několik historických a filosofických děl, textů zabývajících se literární teorií a fikcí, včetně následujících: Montgomery Watt: Islamic Political Thought; Ken Kesey: One Flew Over the Cuckoo’s Nest; Yasunary Kawabata: The Sound of the Mountain; S. H. Hooke: Middle Eastern Mythology; Michel Ziraffa: Myth and the Novel a Edward Said: Afterwards to Orientalism. Dále přeložil vybrané básně těchto autorů: Ezra Pound, W. B. Yeats, Samuel Beckett, Derek Walcott, Seamus Heaney, Ted Hughes, Robert Bly, Toni Harrison, Rita Dove, Charles Simic, Louise Gluck, Michael S. Harper, Galway Kinnell. Žije a pracuje v Paříži. Pravidelně přispívá například do londýnského deníku Al Quds al Arabí.

Jaké změny v tematickém nebo žánrovém směřování (i z hlediska filosofie tvorby) přinesla politicko-společenská situace v Sýrii, tamní válečný stav, syrským spisovatelům a básníkům? Předpokládám, že tito autoři zůstávají buď v Sýrii, anebo emigrují a angažují se v exilu proti režimu. Převažuje otevřené a konkrétní vyjadřování se k aktuálním otázkám bouřlivého světa, anebo únik do lyrických, mytických světů, historie?
Syrská kultura byla po desetiletí pod přísnou kontrolou režimu, ať již přímo prostřednictvím státních úřadů (odboru pro cenzuru na ministerstvu informací) a organizací přidružených k vládnoucí straně Baas, jako jsou Unie spisovatelů a Unie novinářů, anebo nepřímo skrze různé bezpečnostní složky, které vyvíjely ohromný tlak na spisovatele, a to prostřednictvím rozsáhlých sítí informátorů, kteří – občas z pouhé závisti či zášti – pranýřovali své kolegy. Většina kvalitní literatury, především díla kritizující korupci či despotické praktiky režimu, byla publikována v zahraniční a poté propašována do Sýrie.

V některých případech docházelo k surreálným situacím, kdy státní úřad jako Všeobecný zřizovatel kinematografie financoval například film Stars in Broad Daylight (1988) režiséra Usamy Mohammada, který byl promítán na festivalu v Cannes či jinde a měl dobrý ohlas, byl ale v Sýrii samotné zakázán, protože zaujímal kritický postoj k tomu, jak režim využívá chudé třídy v rámci sekty alavitů v pobřežní oblasti Latákie. Zmíněný režisér žije nyní v exilu v Paříži, přesto se mu podařilo natočit skvělý dokumentární film Silvered Water: Syria Self-Portrait (2014), který byl přijat po celém světě jako mistrovské dílo a získal několik mezinárodních ocenění.

Moderní syrská literární a umělecká díla byla sužována historií a politikou v tom smyslu, že země zůstala padesát let v podmínkách výjimečného stavu, z toho šestačtyřicet let pod diktaturou Asadovy dynastie. A tak jsou nejčastějšími tématy sociální strádání, sektářské napětí, utlačování, diskriminace, absence základních politických a občanských práv, naprostá absence svobody projevu, extrémně krutá opatření proti opozici či disentu a podobně. Co se týče svobody tisku, stačí zmínit, že veškeré noviny a časopisy ze všech oborů, včetně sportu, byly vlastněny a redigovány státem.

Z tohoto důvodu vedlo lidové povstání z března 2011 k nárůstu obrovského množství literatury, která sice nebyla tematicky či obsahově zrovna nová, byla však mnohem svobodnější a osvobozená, zvláště díky tomu, že většina děl byla vydávána v exilu a samotní autoři byli ve vyhnanství. Během pěti let povstání režim věznil, mučil a zavraždil několik mužů a žen z kulturní sféry, z nichž většina byli sekulární a progresivní demokraté (mezi nimi: Tamer al-Awwam, úz ze Suvajdy; Basil Shihadeh, křesťan z Homsu, který zanechal svých studií na Syracuse University, aby se připojil k povstání; Ibrahim Khirret, romanopisec z města Dajr az-Zaur; Ibrahim Quashoush, zpěvák z Hamá, kterému režim podřízl hrdlo; Mohammad Walid al-Masry, básník z Homsu…).

Obecně lze říci, že současné literatuře dominují tato témata: brutální praktiky různých aktérů v syrské tragédii, režim, Írán, Hizballáh, Rusko, ISIS a další džihádistické skupiny; vyhnání z domova, ať již z jedné oblasti v Sýrii do druhé, anebo mimo zemi, prakticky do celého světa; neuvěřitelné a téměř permanentní znovuzrození a oživení občanské společnosti, ať již je pod kontrolou režimu anebo ISIS; a konečně také to, jak všechny těžkosti plodí nové a nevídané způsoby odporu a životní síly.

Mladí syrští divadelníci pracují s amatérskými herci z uprchlických táborů. Kromě jiného nacvičili také hru Trójanky: obyčejné ženy, syrské uprchlice, zahrály v divadle v Ammánu hru, jež měla obrovský úspěch. Foto charterforcompassion.org

Je třeba si povšimnout, že umělecká úroveň děl vytvořených během pěti let povstání je vyšší, jako by to znamenalo, že větší svoboda vyjadřování znamená větší závazek psát lépe. Ti, kdo již byli v exilu a nějakým způsobem se distancovali od břemene syrské politiky a historie, našli v psaní o současné situaci nové rozměry, stali se odhodlanějšími, dokonce transformovali své vlastní styly tak, aby porozuměli tomu, co situace vyžaduje.

Například ti, kdo psali abstraktní, formalistickou, symbolickou, surreálnou, anebo dokonce metafyzickou poezii, se obrátili k realistické, angažované a elegické poezii. Těch pár lidí, kteří v Sýrii stále píší (s výjimkou osob loajálních k režimu, pro které je vše při starém), se nadále snaží tvořit umění, jehož poselství je skryté či alegorické bez konfrontování s režimem.

Jak vidíte stav syrské literární kritiky? Je politizovaná, nebo v esteticky orientovaném „odboji“ vůči režimu? Je možné říci, že se profiluje nějaká kritická „škola“, a pokud ano, v jakém historickém kontextu? Existuje nějaká vládou posvěcená doktrína, dle které má být psáno o knihách? Dá se hovořit o konkrétní ideologické základně v souvislosti s literárním životem v Sýrii?
Literární kritika, ať již publikovaná ve státem vydávaných časopisech či provozovaná na univerzitách, byla také pod přísnou kontrolou. Většina seriózních kritických příspěvků byla vydávána v zahraničí, v Ammánu, Káhiře či Bejrútu. Režim měl své lidi dobře rozmístěné v Unii spisovatelů a téměř ve všech periodikách – v denících, týdenících či časopisech – a princip býval zcela jednoduchý: pokud nejste s námi (režimem a vládnoucí stranou Baas), máte jen dvě možnosti: mlčet, anebo psát o abstraktních, vágních a prázdných tématech, která nemohou být nikdy interpretována jako škodlivá pro režim.

Jako vedlejší alternativu režim toleroval, anebo dokonce podporoval některé slavné syrské myslitele či kritiky (takové, jakými je například básník Adonis), jež státní úřady v Sýrii pobízely ke kritice arabské či islámské kultury, kteří však nikdy nemohli zmínit téma týkající se přímo či nepřímo režimu. Další variantou této alternativy bylo nechat některé spisovatele a herce jako Duraida Lahhama, aby kritizovali korupci a sociální nespravedlnost, anebo dokonce naznačili praktiky útlaku ze strany bezpečnostních složek, pokud taková kritika ušetří samotného Asada, či ještě lépe vylepší nebo glorifikuje jeho vůdčí schopnosti.

Avšak vzhledem k tomu, že kultura, včetně literární kritiky a kritického myšlení, je v syrské intelektuální historii dobře zavedenou tradicí, podařilo se několika kritikům navázat na diskusi nejen o literatuře a umění, ale také o filosofii, náboženství, modernitě a tradici vůbec. Jen před několika dny zemřel v Paříži jeden z největších syrských literárních kritiků, George Tarabishi, který zde žil téměř půl století a jehož práce zahrnovaly vynikající překlady Marxe, Hegela, Freuda, Sartra a Marcuseho.

Pod tíhou břemene vlastních dějin a intenzivního pocitu, že jste neustále pod útlakem, je syrská literární kritika velmi zpolitizovaná. Ideologicky se pohybuje od levicových proudů, volných marxistů, fanonistů, maoistů, trockistů či tradičních komunistů až po nacionalisty, arabské či syrské, liberály a islamisty. Zdá se, že tyto proudy pokračující dnes především v exilu měly své zlaté období v 50. letech 20. století, kdy se Sýrie těšila z jistého stupně parlamentní demokracie, a to navzdory dvěma vojenským státním převratům, a intelektuálové si udrželi svou vlastní nezávislou Ligu syrských spisovatelů.

Kritik, stejně jako autor-spisovatel, počítá s určitým typem čtenářů toho kterého dobového klimatu. Jaký je současný průměrný, většinový čtenář? Jakým žánrům v domácí sféře dává přednost, jaká témata a náměty jsou oblíbené? A co překladová literatura? Je preferován žánr „severské detektivky“, jak je tomu do jisté míry v českém prostředí?
Současný průměrný syrský čtenář je také rozdělen podle toho, kdo mu vládne, ve které oblasti žije, zda se jedná o režim či opozici, islamisty, ISIS anebo směs toho všeho. Jelikož ale Syřané hojně používají internet, také díky paradoxu, že síťový server není ovládán nikým jiným než společností vlastněnou Asadovým bratrancem a korupčním magnátem Ramim Makhloufem, jsou čtenáři ve svém výběru velmi variabilní a mají dobrou příležitost číst, protože lze těžko aplikovat přímou internetovou cenzuru.

Preferovaná témata také záleží na tom, kdo čte co a z jakých důvodů, ale obecně lze říci, že mezi čtenáři různých generací je oblíben román, jednoduše díky tomu, že historie je lépe reflektována v románové formě než v poezii, která sledovala oratorní témata s cílem sloužit poslání odporu a vytrvalosti anebo lyrická a abstraktní témata ztráty a odcizení. Avšak nejserióznější a nejkvalitnější díla literatury a umění jsou tvořena v zahraničí: zaprvé z politických a bezpečnostních důvodů a zadruhé z čistě technických důvodů.


Jen před několika dny zemřel v Paříži jeden z největších syrských literárních kritiků, George Tarabishi, který zde žil téměř půl století a jehož práce zahrnovaly vynikající překlady Marxe, Hegela, Freuda, Sartra a Marcuseho. Foto gilgameshsociety.com

Co se týče překládané literatury, jedná se o nesmírně aktivní oblast, což je také společným arabským trendem. Pro Sýrii je specifické, že je o ní napsáno množství knih v cizích jazycích, ať již jde o politiku, ISIS, džihád, politický islám, náboženské sekty, menšiny anebo jednoduše o cestovní ruch, historii či geografii. Na druhou stranu s tím, jak se svět stále více zajímá o to, co se v Sýrii děje, mají zahraniční editoři a nakladatelé větší odvahu překládat současnou syrskou literaturu, zvláště díla, která popisují politickou situaci a vypráví o různých aspektech humanitárních katastrof.

Za zmínku stojí také to, že několik mladých divadelních režisérů usilovně pracovalo na vytvoření skupin amatérských herců a hereček z uprchlických táborů v Jordánsku, Libanonu a Turecku. Jedním z těchto skvělých počinů byla adaptace Euripídovy hry Trójanky: obyčejné ženy, syrské uprchlice, zahrály v divadle v Ammánu hru, jež měla obrovský úspěch, zvláště když vezmeme v potaz, že některé herečky byly zcela negramotné. Další tvůrčí iniciativou je pořádání různých kreativních dílen pro děti, kde se mohou učit psát, kreslit, malovat anebo si hrát.

Jak je to v Sýrii s vydáváním slovesných děl, respektive s cenzurou? Jsou nakladatelství nějak centralizovaná, nebo v zemi živoří vydavatelské enklávy? Nebo snad jen zuří boje a někde mezi intelektuály se šíří samizdatové texty?
Před rokem 2011, dokonce i za výjimečného stavu a s tím, jak prorežimní zkorumpovaná vyšší třída potřebovala legislativně podpořit investice, existovalo mnoho soukromých nakladatelství, která vydávala téměř vše: od překládané literatury až po univerzitní příručky a učebnice, od dětských knih až po knihy o islámu a šaríi. Přestože byl jako místo vydání uveden Damašek, Aleppo nebo Latákie, bylo ve skutečnosti v Sýrii publikováno pouze malé množství z těchto titulů.

Nyní je situace samozřejmě horší. Většina nakladatelství závisí na knižních veletrzích po celém arabském světě, kde mohou prodat pár kopií svých knih jak pro širokou veřejnost, tak pro vládní instituce zemí hostících veletrhy.

Na druhou stranu je pašování zakázaných knih do Sýrie odvěkou tradicí díky stejně odvěké historii drastických cenzurních opatření. Čtenáři v Sýrii tak paradoxně mají možnost číst více vydávané protirežimní literatury společně s tím, co již v hojné míře nabízí internet. Dá se předpokládat, že režim bitvu o domestikaci kultury již prohrál, na rozdíl od lidového povstání, které získalo mnoho.

PETRA ŠŤASTNÁ


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.