Můj život v no-go zónách

Termín „no-go zóna“ nedává smysl. Slouží jen jako zjednodušující nálepka, která dehumanizuje místní obyvatele. Používají ho zpravidla ti, kteří to které místo nikdy nenavštívili.

Chtěla jsem to napsat už hezkých pár let, prakticky od té doby, co jsem se v Granadě dozvěděla, že bydlím v problémové čtvrti. Dozvěděla jsem se to až nějaký čas potom, co jsem se nastěhovala. Stejně jako v předchozím bydlišti, i tady se opakoval podobný scénář.

Nemám ráda termín „no-go zóna“, protože i do no-go zóny se musí chodit, tím spíš, pokud tam žijete. Jde o velmi relativní nálepku, která vlastně dehumanizuje všechny její obyvatele.

Parque Nueva Granada je asi nejzapadlejší čtvrtí ve městě. Není tam prakticky nic zajímavého pro turisty. Když jsem tam bydlela, obyvatelstvo se skládalo samozřejmě ze Španělů, potom Arabů, Rumunů a mě.

Národností složení ale neposkytuje záruku, že se z dané čtvrti stane no-go zóna. Třeba centrální čtvrť Albaycín si ještě zachovala arabskou kulturu, aniž se stala jakkoli zavrhovanou.

Když jsem šla v noci pěšky z autobusového nádraží domů, protože v pátek večer nejezdí MHD (chce se mi sem připsat deset otazníků a vykřičníků), míjela jsem opuštěný a nefunkční stadion v naší čtvrti. Ozývaly se odtamtud rány jako z petardy a něčí hlasy. Lekla jsem se, přešla na druhou stranu a rychle doběhla domů.

Překvapilo mě to. Tou trasou jsem chodila ve dne, ale nikdy jsem tam petardy ani lidské hlasy nezaslechla.

Prezident Zeman říká, že každá obec má svého místního blázna. Parque Nueva Granada jich měla víc. Hned první den v Granadě jsem potkala paní, která si na cestu autobusem vždy brala hromadu léků v pytlíku. V průběhu jízdy je pak zuřivě házela kolem sebe.

Dalším takovým člověkem byl jakýsi kytarista, který jezdíval vpodvečer a hrál nám u toho písničky. Zatímco v České republice jsme byli s biologickým kroužkem za totéž chování málem vyhozeni z vlaku, tady to nikomu nevadilo.

Nesmím taky zapomenout na pána, který každé páteční poledne dorazil před náš dům se svým malým nákladním vozem naloženým plechy, do kterých pak asi půl hodiny bušil, a ještě u toho křičel. Bylo to otravné, ale kupodivu rytmické a repertoár se nikdy nezměnil – ten rituál se nakonec stal mojí dočasnou životní jistotou.

Když koncem školního roku rozkopali silnici okolo fakulty a na autobusy se muselo nastupovat v obou směrech z té samé zastávky, řidiči mi odmítali otevírat dveře (nebo automaticky předpokládali, že jedu do centra, ačkoliv měli vepředu jasně napsáno, že jedou do naší čtvrti). Možná jim erasmačka nezapadala do místního koloritu.

Termín „no-go zóna“ slouží jako zjednodušující nálepka, která dehumanizuje místní obyvatele. Foto messynessychic.com

Kdybych se ale od dvou spolužaček, které se mnou v té čtvrti žily, nedozvěděla, že se jedná o oblast, kam se každý bojí chodit, určitě bych o ní nikdy takhle neuvažovala. Kriminalitu a melancholické lidské osudy jsem totiž zažila už mnohem dřív.

Dubí, tam jsou lidi blbí
Většinu svého života jsem strávila v kladenské čtvrti jménem Dubí. Velká část obyvatel Kladna o ní nemá valné mínění. Spolužákovo „Dubí – tam jsou lidi blbí“ je asi to nejvstřícnější, čím bývá Dubí častováno.

Jednou se jedna vyučující zmínila v kabinetu, že se v Dubí žít nedá, a to navzdory opravdu pěkným domům. Když jsem jí oponovala, řekla mi něco v tom smyslu, že lidé z Kladna to vědí nejlépe. Asi si myslela, že jsem odněkud z daleké vesnice.

Další kantorka s námi debatovala o jedné dubské budově spadající do vyloučené lokality, která se ve skutečnosti nacházela ve vedlejší čtvrti. Ačkoli jsem o hodině pořád dokola opakovala, že se v Dubí nenachází, nikdo mě neposlouchal.

Když přijelo pár mých spolužáků na oslavu narozenin a poté jsem je vyprovodila na zastávku, sdělila jsem jim, že odsud jezdím do školy. Jedna spolužačka poznamenala: „Ty jsi odsud jediná, kdo studuje na střední škole.“ To byl samozřejmě velký nesmysl.

Jedna věc jsou předsudky lidí, druhá postoj lidí ve vedoucích pozicích. Radnice nám nepřistavila do čtvrti více kontejnerů na recyklaci, protože o ni údajně nebyl zájem (přeplněné boxy a igelitové tašky s odpadem přitom naznačovaly pravý opak). Z kladenské pobočky ČSAD jsme se zase dozvěděli, že se nemůžeme divit, že se v autobuse dějí hrozné věci, když žijeme v „problémové zóně“.

Během předvolební kampaně v roce 2014, kdy jsem dělala dobrovolnici pro našeho kandidáta do Senátu a zároveň už pár let v Dubí nežila, jsme sdíleli stánek s kandidáty do zastupitelstva. Ze zvědavosti jsem si prohlížela letáčky s programy – byly různé pro centrum, Rozdělov, Kročehlavy a Švermov, nicméně Dubí, Dříň ani Vrapice jsem nenašla. Sociálně demokratická strana nejspíš usoudila, že naše čtvrti sociálno ani demokracii nepotřebují.

Nemá smysl zapírat, že v Dubí existovala kriminalita a další patologické činnosti. Rozdíl byl v tom, že pokud jste byli bílé dítě, nikdo vás za váš prohřešek nikdy nenahlásil policii ani jinak veřejně nepotrestal. Zato romské děti to schytaly vždycky.

Teď už se snad některé věci pohnuly k lepšímu. V Dubí vznikla nová školka. A jako by nebylo těch pozitivních zpráv dost, byl u nás zachráněn ježek, který uvízl v kelímku od jogurtu.

Dříve jsem nechápala, proč se tolik lidí bojí chodit našimi předměstími. Možná byli zvyklí na život v bohatší oblasti, kde existovala jen kriminalita za dveřmi honosných sídel. Možná si skutečně mysleli, že u nás nikdo nechodí do školy, nežije zodpovědným životem a všichni si tu navzájem ubližujeme.

Tak či onak, život v místech, kam se báli vkročit ti, kteří moje bydliště pomlouvali ve velkém, ačkoliv tamtudy nikdy neprojeli, mě naučil se nebát postranních uliček ani okrajových čtvrtí.

Uvažuju, že si v budoucnosti zkusím pořídit v Dubí alespoň chatu. Je to docela pěkné místo na letní lenošení – okolo jsou hluboké lesy a klid. Nijak si to místo neidealizuji, koneckonců jsem tam prožila většinu života. Ale pokud bych tím lidi přesvědčila, že v okrajových čtvrtích se dá normálně žít, stálo by to za to.

A co si myslíte vy? Diskuse (10 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Luděk Ševčík - OSVČ

To je škoda, že si tento článek nemohli přečíst ti francouzští Středa, 24.Února 2016, 11:23:56

hasiči, co byli napadeni v pařížské no-go zoně. Hned by se jim ulevilo, zjistili by, že měli zbytečný strach o svůj život.

Jan Samohýl - Programátor, Praha

je to morální dilema Středa, 24.Února 2016, 13:05:48

Bylo by fajn, kdyby víc lidí (včetně mě) mělo vaší odvahu (a taky paní Uhlové, která psala o podobné zkušenosti), a nevnímalo ten problém tak silně. Jde pak o sebenaplňující se proroctví.

Na druhou stranu, kdybych se měl rozhodnout, zda chci v takové čtvrti vychovávat děti, asi bych se tomu taky bránil, už jenom z praktických důvodů (dobrá škola).

Filip Outrata - Praha

Jakákoli osobní zkušenost Středa, 24.Února 2016, 13:42:22

je vždy jen osobní zkušeností. Každá osobní zkušenost je omezená. Každý člověk má navíc nastaveno jinak, kdy se ještě cítí bezpečně a kdy ne, co vnímá jako ohrožení atd. Proto mi přijde trochu absurdní snažit se na základě osobních zkušeností argumentovat, že některé místo je bezpečné a strach je neodůvodněný.

Co jsem slyšel z vyprávění těch, kteří žijí v místech s těmito "zónami" (třeba ve Švédsku), tak se prostě bojí a nepovažují je za bezpečná. Velmi pravděpodobně se najdou i ti, kdo by podobně mluvili o místech, o kterých psala Saša Uhlová a Ivana Recmanová.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Filipu Outratovi Středa, 24.Února 2016, 14:54:25

Osobní zkušenost je jen osobní zkušenost, ale noviny jsou jen noviny.

Filip Outrata - Praha

J. Kubičkovi Středa, 24.Února 2016, 15:21:48

Nelíbí se mi, pokud jsou "no go zóny" líčeny na základě osobních zkušeností některých jako peklo na zemi. Ale nemyslím, že dobrým způsobem jak na to reagovat je líčení některých, že je to úplně v pohodě.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

"je to úplně v pohodě" Středa, 24.Února 2016, 16:45:55

Neřekl bych, že článek Ivany Recmanové se dá shrnout tak, že místa označovaná za no go zony těmi, kdo tam nebydlí, "jsou úplně v pohodě". Článek Saši Uhlové už vůbec ne. Spíše jde o protest proti dehumanizaci jejich obyvatel a pohled zevnitř.

Filip Outrata - Praha

Snad máte pravdu, Středa, 24.Února 2016, 20:49:30

článek I. Recmanové mi nicméně příliš přesvědčivý nepřijde. Ale to je samozřejmě můj osobní dojem.

Janmachacek_bw

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Hloupé slabé ženy Pátek, 26.Února 2016, 14:07:50

Zatímco slabé ženy si klidně žijí v nebezpečných čtvrtích, a jsou tak hloupé, že si toho nebezpečí, co jim hrozí, vůbec nevšimnou, silní muži jsou dost chytří, aby věděli, aniž takovou špatnou čtvrť kdy spatřili na vlastní oči, že se do těch končin nemají ani odvažovat vstoupit.

Janmachacek_bw

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Poslední útočiště? Pátek, 26.Února 2016, 14:28:17

Možná že budeme nakonec rádi, že nějaké no-go zóny máme. Možná jen díky nim najdou útočiště lidé vytlačovaní z lepších čtvrtí. Možná se právě no-go zóny stanou posledními útočišti nezávislé kultury.

V Novém Prostoru 472 vyšel rozhovor Tomáše Schejbala s německým sociologem Andrejem Holmem o tom, jak a proč jsou vyhlášená subkulturní města a čtvrti ohroženy gentrifikací.

«Jak může být nějaké město cool a nonkonformní, pokud ho „objeví‟ New York Times a Lonely Planet? Pokud začne být město oslavováno v mainstreamových médiích jako „tajný tip‟ a „next big thing‟, vlak už většinou ujel. V Lipsku se etablovala od devadesátých let silná kulturní, subkulturní a autonomní scéna — a pokud je to teď hype, pak proto, že realitní investoři vidí šanci na zbohatnutí díky jejich proslulosti.»

«Přestože symbolické významy a životní styl hrají ve městě svou roli, gentrifikace je především ekonomický proces. Nájemníci jsou vytlačováni především díky možnosti snadno profitovat z vysokých nájmů.»

Možná tedy i osud Kliniky závisí především na tom, jak dalece se dnes jeví možné přilákat na Žižkov do okolí nákladového nádraží bohaté nájemníky a nájemce, a na radách „dobráků‟, kteří kolektivu Kliniky doporučují najít si nějakou budovu v Chánově, možná přece jen něco bude. Kde jinde by mohla autonomní kulturní scéna vzdorovat úspěšně gentrifikaci, než v no-go zónách, kam se realitní investoři neodvažují vstoupit?

Jan Samohýl - Programátor, Praha

safe zóny a no-go zóny Neděle, 28.Února 2016, 09:47:32

Hm, říkám si, není to tak dávno, co tu Ivana Recmanová tuším obhajovala (možná se pletu) jakési safe zóny na univerzitách, kde se některé věci nesmějí říkat, aby náhodou někoho neurazily. Ale žít v no-go zóně, kde člověk riskuje i fyzické napadení, není problém?

Já jen, že tomu nějak nerozumím. :-) Strach evidentně není problém. Došlo zde k nějaké změně názoru autorky? Nebo proč je slovní násilí horší než fyzické násilí? (Já myslím, že slovní násilí může být subjektivně horší v případě, kdy nám jde o přijetí do nějaké sociální skupiny, která nás takto slovně odmítne. Otázka ale pak je, proč se tam snažit se cpát?)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.