Česká demokracie je jako veka

Radovan Bartošek

Náš dnešní politický systém se má k demokracii stejně jako veka k francouzské bagetě: stojí za starou belu, ale je náš.

Každý, kdo někdy žil třeba v Německu, vám to potvrdí. Člověku tam víc chutná. Sýry jsou sýrovější, párek vás zasytí a i v obyčejném diskontním supermarketu si koupíte chleba, který je skvělý i po třech dnech. A nejde přitom jen o výběrové potraviny. Svým složením se liší i řada na první pohled identických výrobků privátních značek nadnárodních řetězců.

A tak si u západních sousedů koupíte třeba konzervu, která je na první pohled totožná s tou, kterou si koupíte u nás. A když pak obě ochutnáte, nestačíte se divit. V té německé bývá opravdové maso, v její východoevropské danajské sestře separát doplněný o nejnovější produkty našeho výkonného chemického průmyslu.

Problém s rozdílným složením těch samých výrobků je na veřejnosti propírán už nějaký ten pátek. Teď se z něj stal i problém politický. Ministr zemědělství Jurečka se rozhodl, že spolu se svými kolegy z některých členských zemí EU začne tlačit na Evropskou komisi, aby se zasadila o změnu. Aby však bylo jisté, že ministr svými kroky skutečně naplní lidovou vůli, provedla Státní zemědělská a potravinářská inspekce spotřebitelský průzkum. Světě div se, 88 procent spotřebitelů v průzkumu řeklo, že dvojí metr ve složení potravin jim vadí.

Že především levnější potraviny jsou na západ od našich hranic často kvalitnější, je veřejné tajemství, na které běžný spotřebitel nepřišel během posledních několika měsíců. I když od pádu sovětského Mordoru uběhlo čtvrtstoletí a lidstvo od té doby stihlo masově rozšířit internet, přistát na kometě a vymyslet Facebook, východní Evropa se svého mindráku nekvalitních náhražkových potravin zbavit nedokázala.

S každou další selfie sdílenou v kyberprostoru se Gustav Husák a jeho éra vzdálí dnešní době o jedno století, a každý sójou nastavovaný a košenilou barvený párek nás zase vrátí zpět.

Náš dnešní politický systém se má k demokracii stejně jako veka k francouzské bagetě: stojí za starou belu, ale je náš. Foto semag.cz

Možná jsme se smířili s tím, že svět, ve kterém žijeme, je náhražkový. Autenticita se stala znakem luxusu, něčím, na co nemáme právo, co si nezasloužíme. Nasnadě je otázka: A proč to „žereme“? Proč si tohle šizení necháváme líbit? Možná, že identita náhražky se stala tím nejpřesnějším vyjádřením nás samotných.

Na světě pravděpodobně neexistuje odpornější a zbytečnější druh pečiva než česká veka. Přesto je pro řadu lidí nedotknutelnou svátostí, která určuje a orientuje jejich místo ve světě. Tak nějak podvědomě tušíme, že francouzská bageta, která je jejím vzdáleným předkem, je chutnější. Ale pokud se nechceme ve světovém oceánu rozplynout, musíme se překonat a dál žvýkat gumovou parodii pečiva. Originál si nezasloužíme, nejsme ho hodni. A zároveň jeho absenci pociťujeme jako křivdu a špatný stav, který by být neměl.

Jako se má veka ke chlebu, má se i náš politický systém k demokracii. Jakýsi společný základ tam stále je. Možná jsou podobné vstupní suroviny. Ale jako bychom si v nějakém bodě řekli, že si skutečnou demokracii nezasloužíme. Že je to sice v principu dobrý nápad, ale pod pečujícím dohledem tu oligarchy, tu libovolné velmoci, nám bude přeci jen bezpečněji. Že druzí umí naše starosti spravovat lépe, než my sami. Že nejsme dostatečně charakterově vyspělí a pevní ve svých zásadách, abychom byli schopni nabídnout pomoc několika tisícům válkou zbídačených chudáků.

Zdá se, jako by naše společnost nevěřila ve svou vlastní sílu a schopnost skutečně si osvojit hodnoty originální demokracie, kterou by ráda byla. A tak kupujeme chemikáliemi nastavované a dobarvované sliby politických obchodníků, kterým jde jen o maximalizaci vlastního zisku. A my to v hloubi duše moc dobře víme. Jen jsme se nedokázali přesvědčit, že náhražkové demokracii obchodníků se strachem lze říct ne.