Pochůzné

Ondřej Vaculík

Pokud se privatizace neodehrává ve skutečně tržním prostředí a v podmínkách rovné soutěže, jedná se o okrádání veřejného prostoru.

Také tento rok končí své hospodaření s největším dluhem České dráhy — mohli jsme číst v tisku. Obvyklá odezva lidí, zvláště těch, kteří naši železnici nevyužívají, je: No to je taky strašnej podnik! — a začnou vzpomínat na nehorázná zpoždění, která jim České dráhy kdy uštědřily od dob svého vzniku. Jiní hovoří o neschopném managementu, přezaměstnanosti a tak dále.

Kdo ovšem po dráze pravidelněji jezdí, povšiml si něčeho jiného: Přestože většinou sedíme ve více než třicet let starých vagónech a táhnou nás lokomotivy i čtyřicetileté, a také zpoždění se podstatněji neliší od těch komunistických, došlo na dráze k výrazným proměnám: ČD se různě rozštěpily, některé provozy, jako například železniční dílny, se privatizovaly atd. Vznikl trochu chaos, v němž ČD dělají, co mohou, co je v jejich silách. Jako by byly služebníky mnoha pánů, z nichž cestující je na posledním místě. Jako by pracovaly se zbytkem rozpočtu a pořád něco musely dost předraženě platit, co dříve platit nemusely.

Princip je v tom, že privatizované provozy související s ČD nemají konkurenci, jsou pro ČD jediným dodavatelem. Ceny za tyto služby, jako jsou například opravy lokomotiv, nepodléhají trhu, a určují si je podle libosti sami opraváři, protože vědí, že ČD se jinam obrátit nemohou. Tak privátní firmy prostřednictvím ČD parazitují na státním rozpočtu: ženou je do dluhu, protože bez lokomotiv jezdit nelze. ČD už dávno nejsou pány svého rozpočtu.

Jiným příkladem záhadné privatizace je společnost Viamont, která na naše poměry jezdí s krásnými lokomotivami a má také moderní strojní zařízení pro rekonstrukci železniční dopravní cesty, jíž se říká optimalizace. Dívám se na ty výkonné stroje v úžasu: Kde se náhle vzaly? Celá hejna zánovních bagrů, která na dráze pracují. Dívám se na ně z vagónu čtyřicet let starého, táhne nás oprýskaná elektrická lokomotiva z roku 1975. Když by se tomuto kontrastu podivil malý kluk, jeho babička by ho mohla poučit (pokud by byla blbá): Nu vidíš, vnoučku, to je firma privátní, ta hospodařit umí, my ale jedeme po státním, a smutně by pokývala šedou hlavou. Jenže ta firma Viamont pracuje pro Správu železniční dopravní cesty, Viamont například spolu se Skanskou si rovněž určují ceny — žádné tržní prostředí, babičko.

Že ekonomii nerozumím, je patrné na této selské úvaze, ale kdybych jí rozuměl, zavedl bych základní rovnici: „Privatizace bez tržního prostředí rovná se okrádání veřejného prostoru.“ Čímž pojmenovávám i epochu, v které žijeme. Z národních a státních podniků se sice staly privátní, ale pořád si vynucují státem, erárem chráněnou pozici, privilegia, a soutěž vylučují. Ony si tvoří ceny, tak jako tomu bylo v minulém režimu, nikoli „trh“. Skrytě požadují jakousi státní plánovací komisi, aby v rozpočtu na příští rok bylo: tolik a tolik pro Metrostav, pro Skansku…, tak jako v minulém režimu muselo být pro IPS, Konstruktivu, OPS a tak dále, jinak by se hospodářství zhroutilo. Ty peníze nejdou — řečeno současným jazykem — „na dílo“, ale rovnou „za jejich příjemcem“. Takže v situaci, kdy ostatním jde o to, aby se udrželi vůbec na kolejích, což je metafora i pro oblast kultury, oni objednávají další nový bagr, ale fakt ten nejdražší, který vůbec je, já se v tom trošku vyznám.

Klientelismus zničil náš trh už v zárodku, ruinuje hospodářství i morálku, a to zvláště za krize. (Prodávat zelí ve stánku na trhu na návsi se smělo i za komunistů.) Ty podniky totiž jsou privátní jenom co do dělby zisků, jinak je spolehlivě živí stát.

I z pravicového hlediska musím přiznat, že čím více peněz stát rozdá rovnou lidem - už jsem pro „pastelkovné“, pro pohřebné, pro pochůzné (pro každého, kdo chodí do práce pěšky), pro příspěvek pro čtenáře knih, pro cestující po železnici… - tím více obecného prospěchu, protože jinak ty peníze skončí v luxusních bagrech prominentních firem a ČD budou zase v těžkém mínusu. Na jiné, rozumnější řešení totiž nemáme vliv.