Rozhlas pro ty, kteří poslouchají

Alena Zemančíková předestírá proměny média, které stále častěji slouží jako území reklamy a kulisa. Veřejnoprávní rozhlas se s tímto vývojem musí svědomitě popasovat.

Máme nového ředitele Českého rozhlasu, který při veřejném výběrovém řízení dal najevo své znalosti o stavu veřejnoprávního média a nastínil, jak s touto – bez ironie – úcty a důvěry hodnou institucí dál. Uvědomila jsem si, že ačkoliv nepracuji v rozhlase celý život a po tu dobu, co v něm pracuji, nevykonávám stejnou práci, poměry posledních let mě jaksi unavily a způsobily u mě jistou rezignaci.

Nezavinil ji (doufám) věk, ale nemožnost doručit k uším příslušně zodpovědného nadřízeného oprávněnou námitku, ale také třeba iniciativu.. Například po letech marného dovolávání se lepších časů pro rozhlasové dokumenty jsem je přestala poslouchat – pozdní večer a noc je pro mě doba, kdy náročného poslechu už nejsem schopna, nebaví mě prodlevy mezi řečí, vyplněné záběry zvukového prostředí (tedy přesně tím, co dokument dělá dokumentem), nemám trpělivost s problematickými řečovými schopnostmi autentických mluvčích, jinak řečeno – možná mám v noci prostě už unavený sluch.

Ale tím, zjišťuji k hrůze, přiznávám nezpůsobilost pro výkon povolání, které vykonávat chci a, jak věřím, i umím! A proto, abych mohla vůbec do toho, co Český rozhlas vysílá, mluvit a přemýšlet o tom, koupila jsem si nové rádio. Hned první večer s vážnou hudbou a nočním dokumentem byl jako zázrak, náhle jsem slyšela vše, zajímalo mě to, protože to bylo výmluvné, prostě akustický obraz se radikálně zlepšil. Podnítilo to ve mně trochu jiný směr v uvažování o rozhlase.

Klábosící kulisy
Vzpomněla jsem si na svého někdejšího šéfa Jana Halase, když výsledky výzkumu poslechovosti komentoval slovy, že to jenom dosvědčuje, že lidé mají tu kterou stanici zapnutou, nic to ale nevypovídá o tom, zda ji skutečně poslouchají. A jak tak koukám kolem sebe, takových ne-posluchačů s novými technologiemi přibývá.

Nikdy jsem nepochopila, jak někdo může chtít poslouchat rádio, které hraje pořád dokola celkem nezajímavou populární hudbu a mezi tím vysílá reklamy. Od moderátorů se člověk nic nedozví, jejich úkolem je jaksi „klábosit“ s posluchači, kteří jsou vyzýváni k tomu, aby do rádia telefonovali, což zase přihrává tržby provozovatelům telefonních sítí.

Pamatuji časy, kdy tohle dělaly náctileté děti celé odpoledne, co byly samy doma (moji přátelé se v té době museli uchýlit k tomu, že dětem nařídili povinný příspěvek na telefonní účet z kapesného nebo brigádně vydělaných peněz). Dnes, myslím, tenhle falešný dojem kontaktu splňuje facebook, kde si jeden pokecá lépe a vyjde ho to levněji. Vlastně se tomu všelikému klábosení nic do cesty neklade, je to v jednom účtu i s internetem a šetřit nemá smysl, platí se paušál.

Český rozhlas prohrává v boji o posluchače s některými komerčními rádii. Stále si totiž nárokuje, aby jej lidé skutečně poslouchali. Foto geobrava.wordpress.com

V kadeřnictvích, ale bohužel i v lékařských ordinacích a na úřadech, ovšem poslech komerčních stanic dominuje stále (být šéfem státního úřadu, netrpěla bych to, tam má být prostředí neutrální a plně soustředěné na občana a jako lékařka v ordinaci bych to nedělala z téhož důvodu, ale i proto, abych slyšela i záchvěvy hlasu pacienta, kterému je třeba zatěžko vyjádřit slovy potíže či obavy, s nimiž za mnou přišel). Pokud jde o kadeřnictví, většinou žádám o přeladění na konkrétní frekvenci a je mi vyhověno.

Český rozhlas nevyhrává v boji o posluchače třeba s takovou Frekvencí 1 nebo na jihozápadě třeba s rádiem Blaník, protože, marná sláva, nárokuje si, aby ho lidé poslouchali. Pokud by v tomto nároku slevil (a už se poněkud stalo), ztrácí smysl.

Nová strategie veřejnoprávního Českého rozhlasu ale musí být přesto namířena na posluchače, kteří spíše neposlouchají, jsouce rušeni hlukem automobilu, kde mají puštěné rádio, nebo obecně provozem vnějšího světa, jímž se pohybují se sluchátky od telefonu na uších. Vlastně se už nedá počítat s tím, že někdo bude během dne poslouchat rádio v klidu a v místnosti. Ale přece nelze rezignovat na pořady s komplikovanější formou i obsahem!

Lidé poslouchají rozhlas hlavně kvůli zprávám a hudbě, čtu na internetu slova nového ředitele. Poslouchat však celý den Radiožurnál je otrava, zprávy se opakují každou chvíli, příspěvky o jedné události se dodávají posluchači rozstříhané na několikrát, zkrátka když si zakážeme plkání a nemáme reklamu, je dost náročné vyplnit dvacet čtyři hodin smysluplným zpravodajstvím.

A přitom není nic staršího než včerejší zpráva a většina tohoto nákladného úsilí mizí v zapomnění. Dělat rozhlas při vědomí toho, že lidi moc neposlouchají, je poměrně nový a celkem frustrující úkol, při němž hrozí vyhoření.

Zvuková překvapení
Úkol veřejnoprávního rozhlasu ovšem spočívá také v nabídce kvalitních pořadů lidem, kteří poslouchat chtějí – nebo alespoň si chtějí něco poslechnout tehdy, kdy k tomu mají podmínky. Když se o digitálním rádiu začalo kolem roku 2000 mluvit v tom smyslu, že v budoucnu si lidé budou vybírat, co chtějí, a naše programová schémata půjdou zu grund, nemohla jsem pochopit, jak lidé poznají, co si mají vybrat? Vyberou si přece to, co už znají, a k ničemu novému nepřijdou!

V tom smyslu jsem obhajovala vysílací schéma, kde pořady běží v pravidelných a neměnných časech a posluchač zná rámec, jehož obsah si nechá sestavit redakcí (dnes říkáme spíše dramaturgií či editorem). Musí tu přece zůstat kreativní pole pro možný údiv, překvapení, poznání nového. Pro vybočení ze stereotypu.

Zní to neuvěřitelně, ale tehdy se internetové stránky Českého rozhlasu teprve zakládaly, mnozí jsme na nich profilové pořady ani moc nechtěli, zdálo se nám, že tím rozhlasový poslech ztrácí svou exkluzivitu, že by tak zmizel důležitý fenomén rádia v podobě rozhlasového přijímače jako důvěrného přítele.

Dnes se těmto meditacím musím smát, nejraději bychom měli na internetu úplně všechny pořady, aby si je každý mohl poslechnout, kdykoli má čas, a jestli nás něco trápí, pak to není úbytek exkluzivity poslechu, ale nedostatek prostředků na autorská práva, která se zákonně a oprávněně uplatňují i při umístění pořadu na internet.

Kdysi jsem si nedovedla představit, že rozhlas bude mít internetové stránky, podle nichž si bude skutečně možno vybrat, co chci poslouchat. Moment překvapení (i okouzlení) náhodně naladěným to samozřejmě nenahradí, ale je to lepší, než bych si byla pomyslela. Nutno však říci, že když jsme vznášeli své pochybnosti, nikdo z těch, kdo o tento typ rozhlasu usilovali, také nevysvětlil jak konkrétně bude vypadat a hlavně co to bude znamenat pro nás.

Je ovšem jasné, že k tomu, aby internetové stránky odpovídaly úrovní samotnému vysílání, je potřeba nejen lidí, kteří umějí dělat internet, ale i zajímavého, vtipného, nebanálního anoncování, které napíší nejlépe autoři a redaktoři pořadů. Pro ně je to ale práce navíc, která, má-li k něčemu vypadat, zabere dost času.

Aby byl rozhlas moderním médiem, musí se mu zvyšovat koncesionářský poplatek alespoň podle inflace. Foto longwharf.org

Když se tady svěřuji se změnou svého názoru na měnící se potřeby rozhlasové práce, musím i přiznat, že jsem se musela vědomě přeorientovat z celkem nezaujatého psaní anoncí pro hlasatele (kde se předpokládá i nějaké hlasové zaujetí a třeba trochu osobní přístup) na anoncování, které musí sdělit zaujetí a osobní přístup písemnou formou: znamená to mnohdy lovení zajímavostí po cizojazyčných stránkách spojených s autory a tématy (do anonce nemůžu přece vyprávět děj pořadu) a vymýšlení, co by tak ještě mohlo návštěvníka stránek zajímat a bavit. Podtrhuji: návštěvníka stránek, který se posluchačem stane teprve až se něco dozví a začne být zvědavý.

Veřejnoprávní rozhlas má jasně stanovené zdroje financování a jiné mít nesmí. Rozhodně by se nemělo stát to, co se stalo v několika sousedních zemích, totiž že by rozhlas (a televize, o té se ovšem píše častěji, tak ji teď nechme stranou) se stal rukojmím momentální politické garnitury. Oligarchové, další nebezpečí pro nezávislá média, už své soukromé stanice provozují, ničím náročnějším se nezatěžují a poslechovost vytáčejí všemi způsoby (lovením moderátorů v řadách seriálových celebrit, jimž pěstují kult, přeplácením). Podle poslechovosti totiž zadávají firmy reklamu do příslušných časů.

Souhlasím s novým generálním ředitelem Českého rozhlasu, že aby mohl rozhlas vyhovět všem nárokům kladeným na moderní médium, musí se mu zvyšovat koncesionářský poplatek alespoň podle inflace. Na druhé straně vím, že lobby majitelů soukromých rádií (a jednoho máme na místě ministra financí) tomu bude zuby nehty bránit.

Rovněž si spolu s panem ředitelem myslím (a cítím kolem sebe), že vědomí významu veřejnoprávních médií v posledních letech u veřejnosti stouplo – jenže s ním i nároky na program. Současně se zostřuje kritika, spravedlivá i ta bláznovská – jsem zvědavá, kdo bude vybrán za rozhlasového ombudsmana, kterážto pozice má vzniknout.

Upřímně si myslím, že šéfovat Českému rozhlasu je jeden z nejzajímavějších úkolů, jaké před nás doba klade. Proto mě mrzí, že jednotliví účastníci výběrového řízení tak málo prokázali, že médium znají, že rozhlas poslouchají a jsou si vědomi nejen výše platu s funkcí spojeného, ale především společenské důležitosti a z ní plynoucí odpovědnosti. Vášeň pro věc samu je přitom nutnou podmínkou úspěchu.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.