Katolíci a práva sexuálních menšin – proč to v Itálii nejde a v Portugalsku jde

František Kalenda přibližuje zásadní rozdíl v přístupu společností a jejich elit k otázce zrovnoprávnění sexuálních menšin ve dvou klasických katolických zemích a zamýšlí se nad příčinami.

P1010065_1

František Kalenda

07.02.2016 04:10

Související

Milion, tři sta tisíc, možná až dva miliony. Tolik demonstrantů se podařilo dle různých odhadů svolat v sobotu 30. ledna do Říma na protest proti zákonu, který v posledních týdnech rozdělil Itálii. Je to zákon o civilním partnerství mezi osobami stejného pohlaví, doplněný o možnost adopce biologického potomka jednoho z partnerů. Tedy zákon, který v drtivé většině zemí západního světa (i Latinské Ameriky) již platí nebo je nahrazen plnohodnotným zrovnoprávněním sňatku, což se mimochodem děje čím dál častěji.

V Itálii však panuje jiná atmosféra. Návrh kabinetu Mattea Renziho vyvolal obrovské vášně dokonce v jeho vlastní vládě, kde se proti němu otevřeně postavil ministr vnitra z menší koaliční strany a desítky řadových zákonodárců, včetně třiceti senátorů z Renziho vlastní Demokratické strany.

V čele boje proti novému zákonu je samozřejmě stále vlivná katolická církev, i když nikoli papež František, který se na rozdíl od svých předchůdců rozhodl do sporu příliš viditelně nevstupovat. Hlavním oponentem se místo něj stala hlava italských biskupů, kardinál Angelo Bagnasco. Právě on dává největší množství veřejných prohlášení, zřejmě lobuje u katolických poslanců a senátorů a už stihl srovnat stejnopohlavní sňatek s pedofilií a incestem a označit ho za „trojského koně“.

Svobodomyslný katolík na jedné z demonstrací za zrovnoprávnění. Foto NA, Facebook

Zřejmě vlivem vyostřeného sporu, probíhajícího prakticky každý den na stránkách i obrazovkách médií, se podařilo výrazněji rozštěpit i italskou společnost jako takovou. Zatímco ještě loni podporovalo podle průzkumů civilní partnerství osob stejného pohlaví asi 67 procent Italů, nyní jejich množství kleslo hluboko pod padesát, přičemž adopci biologického dítěte partnera podporuje pouhých patnáct procent. I když ke schválení zákona v příštích týdnech zřejmě dojde, a Itálie tak přestane být výjimečným případem mezi vyspělými zeměmi, příkopy vykopané mezi většinovou věřící společností a komunitou LGBT se budou jen velmi dlouho a obtížně zasypávat.

Přitom vše mohlo být i jinak. To ukazuje příklad Portugalska, další silně katolické evropské země, kde je již šest let legální plnohodnotné stejnopohlavní manželství a v listopadu roku 2015 bylo bez velkého humbuku přiznáno těmto svazkům právo adoptovat děti. Za stejných podmínek, jaké mají heterosexuální páry, tedy v mnohem širší míře, než v jaké se to v Itálii tak vášnivě diskutuje.

Navržení této legislativy byl jeden z prvních kroků nové menšinové vlády Socialistické strany (PS), podporované Levým blokem (BE), komunisty a zelenými. A schválena byla téměř okamžitě a překvapivou většinou: kromě všech zmíněných stran nalevo od středu také pomocí hlasů zákonodárců středopravicových sociálních demokratů (PSD), jejichž předseda se sice proti zákonu vyslovil, nicméně jeho poslanci dostali volnou ruku. Pro přijetí hlasovalo sedmnáct z nich, včetně dvou místopředsedů strany, Pedra Pinta a Teresy Leal Coelhové, nebo včetně bývalé ministryně spravedlnosti.

Také tematická debata působila v potrugalském parlamentu oproti italskému překvapivě klidně a zněly hlavně hlasy pro zrovnoprávnění adopcí. Opozice se omezila na argumentaci týkající se nedostatečné diskuze a malého množství vědecky ověřitelných informací v případě takového kroku, nikoli však na náboženskou linii „ochrany rodiny“ a boje za výlučnost svazku mezi mužem a ženou. Přitom také v Portugalsku je velká většina zákonodárců katolického vyznání, mnoho z nich praktikujících, a otevřeně se k tomu hlásí. Přesto po schválení normy zazněl bouřlivý potlesk, k němuž se připojily i řady pravicových poslanců.

Krok nevyvolal ani mediální kontroverzi a reakce katolické církve byla umírněná: mluvčí biskupské konference Manuel Barbosa vydal stanovisko, ve kterém církev lituje rychlosti, s níž byl zákon schválen, a faktu, že byla legislativa schválena bez účasti občanské společnosti. Ani biskupská konference, ani jednotliví biskupové a kardinálové se nepodíleli na přípravě žádných masových demonstrací a protiakcí. Ve společnosti tak nevznikla organizovaná platforma, jež by se odporem vůči zákonu zabývala a jež by mohla rozšířit náladu negativně nakloněnou menšinám.

Příčiny rozdílu

Jak vysvětlit tak markantní rozdíl oproti Itálii a ostatně i podobně konfliktnímu Španělsku nebo Francii před několika lety? Důležitou roli jistě hraje zodpovědnost všech hlavních politických stran, které se rozhodly na tomto tématu nenahánět body a neučinit z něj součást vzájemného soupeření; právě proto mohlo tolik pravicových poslanců veřejně vyjádřit svůj názor, aniž by byli haněni a ostrakizováni. Přestože v posledních několika se způsob politického soupeření v Portugalsku trochu přiostřil, atmosféra je stále mnohem konsenzuálnější než v Itálii nebo vůbec ostatních státech jižní Evropy. Katolická církev tu kromě toho na rozdíl od Itálie nemá přímý vliv na politiku a zákonodárný proces, i když konkrétní biskupové často slouží jako důležití mediátoři a komentátoři, jak se ukázalo při krizi při sestavování vlády před několika měsíci.

Jedno je ale možná ještě důležitější. Ačkoli odpůrci zákona o adopcích včetně dosluhujícího pravicového prezidenta Aníbala Cavaca Silvy, který zákon vetoval (a jehož veto bude při příští schůzi téměř jistě přehlasováno), rádi operovali s argumentem o nedostatečné veřejné debatě, ve skutečnosti probíhá široká debata na toto téma v Portugalsku už několik let. Mimo jiné právě i díky zodpovědnosti a zájmu politických stran: různé výbory parlamentu si postupně vyžádaly stanoviska od mnoha profesních institucí, například od advokátní komory a komory psychologů, a vyjádření odborníků ve velké většině schválení takového zákona podpořila.

Podobně probíhala diskuze na akademické půdě, kde v rámci ní vznikla řada studií, na jejichž základě mohli nyní poslanci učinit informované rozhodnutí. Mimochodem přestože současný prezident zákon ještě vetoval, nově zvolený, a přitom rovněž pravicový prezident Marcelo Rebelo de Sousa se veřejně vyjádřil, že by k vetu nesáhl; také podle něj je sexualita adoptivních rodičů „irelevantní“.

Portugalský příklad dokazuje, že i silně katolická země může poskytnout rovná práva všem svým občanům bez rozdílu, aniž by to vzbuzovalo kontroverze. Je k tomu ovšem potřeba zodpovědná politická scéna, která má zájem na informované a věcné diskuzi na různých úrovních s maximálním zapojením společnosti. Něco takového zřejmě v Itálii není možné, mimo jiné i proto, že část katolické církve stále považuje italský stát za svoje panství, do jehož záležitostí musí zasahovat.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.