Možnosti internetu mohou vést k banalizaci informací. Nedopusťme, aby tomu tak bylo i v případě Deníku Referendum.

Prázdná bílá stránka fascinuje a zneklidňuje svými neomezenými možnostmi a naplňuje tak definici svatého dle Rudolfa Otta z knihy Das Heilige: fascinosum et tremendum. A jakmile člověk začne psát, přebírá odpovědnost: co je psáno, to je dáno. Byl na to kdysi, za minulého režimu, takový vtip: Nemysli. Když myslíš, tak nepiš. Když píšeš, tak nepodepisuj. Když podepisuješ, tak se nediv. Dnes je to komplikovanější. Papír a tím spíše internet snese všechno, médium se může stát nosičem kdečeho a je skoro nemožné se v tom množství orientovat a oddělit podstatné informace od prázdné slámy. Aby slova zase dostala váhu, našla své adresáty a přispívala snad dokonce k nápravě věcí lidských, to je obtížný úkol. Chce to odvahu a výsledek je nejistý. Laskavý čtenář nebo laskavá čtenářka to posoudí.

Médium prostředkuje mezi tady a tam, teď a potom. A tak snad není zas tak důležité, jestli jsou noviny tištěné na papíře nebo kreslené světlem na monitoru, důležitý je obsah, který proudí. Ale určitá nostalgie zůstává. Obrazovka ani nevoní tiskařskou černí, ani není praktická na podpal a i název napovídá, že se hodí spíš na obrázky než na písmena. Zato se to dá všechno vymazat, přepsat, okopírovat, naskenovat, archivovat, vyhledávat, samo se to opravuje a asi si to dělá i další věci, o kterých ani netuším. Obrazovka se stala vstupem za zrcadlo — do prakticky nekonečného množství textů i obrazů a zvuků. A tak médium internetu tomu, kdo umí hledat, snese všechno a hned.

Asi osmina lidstva, která má možnost používat počítače a internet, může pořád něco přidávat a vzájemně reagovat na přidané. Taky že přidává, zvláště někteří, a není tomu konce. A tak se ptám, k čemu to, že i já píšu svůj první příspěvek pro Deník Referendum? Dá se to ospravedlnit? Budou témata důležitá pro mě zajímat i někoho jiného? Záleží mi na tom, aby se nezapomnělo na těch sedm osmin, protože někteří z nich počítače vyrábějí, ačkoli nemají na to, aby je sami používali.

Opisuji z brožury Odvrácená strana kyberprostoru, kterou vydala Ekumenická akademie v roce 2009: „Zaměstnanci zdraví zákazníky, nadřízené a starší kolegy úklonou v úhlu 15 stupňů s připaženýma rukama.“ Fotografie ukazuje, jak předpisový pozdrav vypadá. Citát je z příručky pro zaměstnance firmy Compeq z jižní Číny, která vyrábí součástky pro počítače a dodává je značkovým firmám. Uvádí se tam spousta takových pravidel. Čtyřiadvacetiletý zaměstnanec k tomu řekl: „Sotva vstoupím do dílny, jsem celý napjatý… Ani když si člověk dává pozor, není mu to nic platné. Tak či onak poruší aspoň nějaké z těch nesmyslných pravidel.“ Pokuty za překročení předpisů jsou stanoveny v rozsahu od 50 do 200 jüanů. Pokud odměna dosáhla alespoň státem předepsané minimální měsíční mzdy (často je to méně), tak v loňském roce, před vypuknutím krize, činila kolem 600 jüanů, což odpovídalo asi 60 €. To při pracovní době až šestnáct hodin denně a ve špičkách sedm dní v týdnu.

Tak to vypadá, když se z člověka stane médium, pouhý prostředek k dosažení cizího ekonomického cíle, pracovní síla, lidský zdroj, na kterém záleží, jen dokud funguje. Pak se jako porouchaná součástka vyhodí do šrotu. Mladé ženy, které převážně v čínském elektronickém průmyslu pracují, vydrží zátěž maximálně tři čtyři roky. Disciplína jako v kárném táboře slouží tomu, aby nikdo ani nezačal myslet na to, že by mohl být vzpurný. Ale lidé nejsou stroje a budou překračovat nesmyslná, zotročující pravidla.