Český rozhlas s novým generálním ředitelem

Generálním ředitelem Českého rozhlasu je René Zavoral. Jeho ambicí zřejmě bude podpoření kvality, nepodléhání diktátu poslechovosti a omezení nadměrného tlachání.

Bývalý programový náměstek René Zavoral se stal generálním ředitelem Českého rozhlasu. Co jeho posluchači mohou očekávat, k jakým změnám dojde, respektive jaké jsou Zavoralovy záměry…

Touto volbou rozhlasová rada dala přednost člověku, který rozhlas nejen zná (a leccos sám umí), ale vnímá také jeho nejpalčivější problémy. Na druhé straně Zavoral je tak zvaný duhanovec, což znamená, že souzní s organizačními změnami a reformami bývalého generálního ředitele Petera Duhana.

Na této volbě je potěšlivé, že v čele Rozhlasu je člověk, který nebude ve značně zjitřeném prostředí rozhlasu experimentovat a prosazovat další reformy jenom proto, že se to všeobecně očekává.

Antitlachání
René Zavoral, ačkoli před lety býval činovníkem ODS, je si vědom veřejnoprávní úlohy Českého rozhlasu a je schopen ji srozumitelně definovat, tedy umět rádio veřejné služby obhajovat ve společnosti i před politiky.

To je v této době nejdůležitější a nelze na to jít jen čistě manažersky (protože v takové rétorice se význam veřejné služby vytrácí), ale ideově: jde o vizi, o jejíž naplnění se Rozhlas musí neustále snažit, tedy je to úkol, který není nikdy splněn a vždy bude nějak nedostatečný a kritizován. Zvláště v prostředí, které „ideové záměry“ neuznává a rádo o nich znovu a znovu pochybuje.

Zdá se tedy, že René Zavoral bude věnovat pozornost právě těm rozhlasovým žánrům (náročnějším tvarům publicistickým i uměleckým), které rádio veřejné služby vymezují nezpochybnitelně – privát je vůbec nevysílá. Zavoral ví, že rozhlas tyto schopnosti má, což rozhlasoví tvůrci každoročně dokládají také na soutěži (zároveň přehlídce) rozhlasové tvorby zvané Report.

Jde o pořady, které formou dokumentu, feature, rozhlasového pásma či náročněji komponovaných publicistických pořadů vystihují (a dokumentují) společenské problémy z autentického prostředí, v němž lidé žijí a pracují, a sdílí je. Vystihují situace nám blízké a hledají východiska bez moralizující či politicky zaujaté rétoriky.

Nový ředitel bude zřejmě schopen obhájit veřejnoprávní úlohu Českého rozhlasu i ve společnosti, která takovým idejím příliš nepřeje. Foto hannahandhusband.com

Ona veřejná rozhlasová služba je také otázkou důvěry a důvěryhodnosti reflexe společenských problémů i samotného „procesu“ na cestě k posluchači. Je to založeno na principu antitlachání, neboť tlachání je největší morem nejen všech rozhlasů, ale také například práce v Poslanecké sněmovně. Antitlachání by mělo být přímo heslem.

Možná Zavoralovi podkládám to, co bych si sám přál, ale na druhé straně z rozhovoru s ním, který nedávno zaznamenal redaktor Jiří Hubička v rozhlasovém periodiku Svět rozhlasu, tento problém i toto poslání Zavoral rozhodně vnímá.

Některé organizační změny, které Zavoral Radě předložil, jsou spíše jen nápravou minulých pochybení: například snížení vrcholného managementu ze šestnácti na sedm šéfů – to tak před Duhanem a Medkem (a Zavoralem) i bývalo. Nebo nutnost posílit slabé regionální vysílání. To ještě před několika lety – dalo by se říci před Zavoralem - bývalo silné: v Hradci Králové, Olomouci, Ostravě, Plzni a Českých Budějovicích (nemluvě o Brnu) jsou dostatečně technicky vybavená regionální studia, která měla schopnost na slušné úrovni, často dokonce ve znamenité kvalitě produkovat (za to slovo se omlouvám) všechny rozhlasové žánry a tvary.

Tam vznikaly pořady důležité nejen pro sám region, ale zajímavé také pro posluchače celoplošných stanic, jež je zařazovaly do svého vysílání také. Ostravou a Ostravskem jako velice zajímavou oblastí lidských osudů a svérázným krajem se tamní rozhlasové studio vždy programově věnovalo (pokud smělo) ve všech souvislostech.

Uši nastražené k regionům
Výsledkem reforem a organizačních opatření poslední doby je Zavoralovo smutné konstatování: „Například tvůrčí skupina v Ostravě v současnosti nevyrábí nic pro regionální vysílání, jen pro celostátní.“ K tomuto stavu, který se netýká jen Ostravy, došlo také na základě tak zvaných průzkumů poslechovosti, podle nichž venkovský posluchač nemá o náročnější pořady zájem.

Ano, z pražského pohledu je Ostrava nebo Plzeň venkovem, jehož obyvatelé a posluchači se jeví (dle statistiky) býti poněkud blbí, takže si žádnou podstatnější rozhlasovou tvorbu ani nezasluhují. Tento přístup umožnil ubrat sil i peněz regionům a předisponovat je do Prahy pro košatějící vrcholný management a další podivuhodné pozice, jako je stále hojnější smečka rešeršistů nebo zdvojený počet editorů, o jejichž užitečnosti mají skuteční rozhlasáci pochyby.

Podle Zavorala je důležitá kvalita, nikoli prvenství v poslechovosti. Pokud se bude o kvalitu snažit dlouhodobě, přijde i prvenství. Foto youtube.com

V té době sílila také diskrepance mezi platy (a odměnami) tvůrčích programových pracovníků a silnou manažerskou skupinou, která těmi dole – také kvůli jejich nízkým platům - pohrdala. Byla obávanými pány jejich bytí a nebytí, aniž by dokázala hodnotit či vůbec vnímat schopnosti svých podřízených a význam jejich práce v rozhlasovém vysílání. V té době v prostředí Rozhlasu sílil „lidový“ hlas, že drží-li si Rozhlas jistou úroveň, pak je to navzdory jeho vedení.

Výše popsaný stav René Zavoral vystihuje jako problém „přehnaně ambiciózního projektu centralizace“ a „nedostatečné komunikace s podřízenými, které se nepodařilo přesvědčit, že restrukturalizace šla správným směrem“. Ano, i tak to lze říci.

Mé psaní je možná osobnější, než bych chtěl. Než jsem zhruba před deseti lety opustil funkci šéfredaktora ČRo Plzeň, snažili jsme se, aby na úrovni oněch pěti (včetně Brna) emancipovaných regionálních studií bylo i studio v Ústí nad Labem, které mělo slušné zázemí.

Kromě jiného šlo též o to dát příležitost k veřejnoprávní mediální práci absolventům krajských univerzit, kteří ke svému kraji mají vztah a mají i témata, někdy palčivá, které jinde nevnímáme. A to ať jde o současnost nebo historii. Umí nám objevit souvislosti i poznání, která často boří naše zažité mýty – třeba o hlavním hledisku zaměstnanosti v souvislosti s těžbou uhlí. Objevují literární zdroje, jdou k pramenům historickým. To je jedna z důležitých úloh rozhlasu veřejné služby.

Byli jsme neustále utloukáni hlediskem poslechovosti, z níž plynulo, že nejúspěšnější jsou v každém programu písničky na přání. Řešilo se, jak co nejvíce vysílat pořady tohoto typu (ony jsou také nejlevnější – stačí moderátor a CD) a jak to podstatnější strkat do stále okrajovějších (nočních) časů – a pak znovu žasnout, jakou malou poslechovost to má. Mluvili jsme o hledisku kvality vysílání i o tom, že jedna věc je příposlech a druhá poslouchání soustředěné. Že to nemůže spolu soutěžit. Mně tyhle polemiky stály šéfredaktorskou židli.

Proto s potěšením čtu Zavoralův výrok, který konkrétně vztahuje ke zpravodajství, že nemá jít o prvenství, ale o kvalitu. V téhle věci jsem optimistou větším: pokud o kvalitu vysílání půjde ČRo dlouhodobě, systematicky a nepoleví v ní, nejpozději do deseti let se dostaví i to prvenství.

A co si myslíte vy? Diskuse (8 příspěvků)

Dušan Radovanovic - Praha

Pondělí, 1.Února 2016, 17:20:36

Vážený pane Vaculíku,

očekával bych od zkušeného redaktora, od toho, kdo má ambice být poradcem potenciálního generálního ředitele pak o to více, že píše-li o něčem, zjistí si nejprve nějaká fakta a ty si taky ověří. Kdybyste to udělal, dozvěděl byste se například, že ta vaše "smečka rešeršistů" se v žádném případě nerozrůstá, jak nepravdivě tvrdíte. Kdybyste se obtěžoval nejprve ji navštívit nebo se zeptat, mohl jste se také něco dozvědět o náplni této pro vás "podivuhodné" pozice. Kdybyste zapnul internet a vyrešeršoval si (vím, je to podivuhodná práce, ale občas se hodí) k čemu jsou v západní Evropě rešeršisté dobří a proč jich má třeba takový Spiegel mnohonásobně víc než ČRo, možná byste i pochopil smysl této pozice. Dovolte mi ještě otázku: jak se poznají skuteční rozhlasáci (mezi které, jak jsem vyrozuměl, se patrně počítáte i vy) od těch neskutečných?

S pozdravem
Dušan Radovanovič

Alena Zemančíková - Brno

rozhlas Úterý, 2.Února 2016, 09:04:35

Dušane, upřímně řečeno nevím, kde jste vzal mínění, že Ondřej Vaculík má ambici být poradcem jednoho z ( neúspěšných) kandidátů – možná spíš ten kandidát měl ambici mít za poradce Ondřeje Vaculíka. Ale to už je teď jedno.
Pokud jde o „smečku rešeršistů“, chápu, že se vás ten pojem jako jejího člena dotýká, však mě by se taky dotklo, kdyby někdo napsal, že v rozhlase pracuje smečka slovesných dramaturgů. Do diskuse můžu přispět jen faktograficky neověřeným tvrzením, tedy dojmem, atmosférou, v níž se pohybuji. A ta odráží fakt, že zatímco každé místo v tvůrčích složkách ( tedy mezi redaktory a režiséry), z něhož byl člověk poslán do penze, bylo zrušeno ( poměrně zbabělý přístup k úkolu vyházet lidi, s nimiž by bylo možno se i na odchodu domluvit. Jenže to by se muselo přiznat, že nejde o to, uvolnit místo mladší generaci, ale prostě propouštět. Bylo zrušeno i místo po kolegyni dramaturgyni her pro mládež, která zemřela. Ostatně režisérka Hana Kofránková přistoupila na to, že odejde do důchodu, a její místo bylo stejně zrušeno). Těch míst ubylo katastrofálně, práce těch lidí byla rozdělena mezi nás ostatní a jestli se v případě režie dá říci, že tu práci může dělat i externista ( hezčím slovem host), externí redaktorská nebo dramaturgická práce je nesmysl. A zatímco se toto dálo, byli přijímáni lidé do jiných složek, mimo jiné bylo vůbec ustaveno a personálně vybaveno i rešeršní oddělení.
Když si sečteme, kolik minut denně na kterých stanicích se odehrává zpravodajství a kolik jiné, třeba i s odpuštěním umělecké či různě komponované pořady s uměleckou, kulturní, historickou, všednodenní atd. tematikou, zjistíme, že zpravodajství nepřevažuje. Proto ta distance tvůrců jiných než zpravodajských pořadů vůči „smečce rešeršistů“ – já nevím, jestli třeba kulturně zpravodajská Mozaika na Vltavě rešeršní služby potřebuje a využívá.
Je to možná jenom dojmologie, ale dosvědčuje nerovnováhu vztahů v Českém rozhlase a nedůvěru ve správnost kroků minulého vedení. To není nic proti vám, ale proti nim.
Nevím, co má na mysli Ondřej Vaculík pod pojmem „skutečný rozhlasák“, kolem roku 2000, kdy se ustavovalo pevné vysílací schéma, definovaly se regiony ( jinak než dnes), oživil rozhlasový dokument jako žánr a směřovalo se ke zvukové autenticitě proti doposud převažujícímu přístupu čtení textu ve studiu, byla za „skutečné rozhlasáctví“ považována schopnost něco nejen napsat a zredigovat, ale také natočit, sestřihat, ve studiu přečíst, moderovat, zkomponovat, pracovat se zvukem. Dost se o tom člověk dočte v revui Svět rozhlasu. Schopnosti nejen pracovat, ale přímo myslet zvukem odlišují rozhlasového žurnalistu od žurnalisty pracujícího pro vizuální nebo tištěné médium.
Tolik o tom, co si myslím já – co si myslí Ondřej Vaculík, nevím.
Alena Zemančíková

Dušan Radovanovic - Praha

Úterý, 2.Února 2016, 11:30:55

Paní Zemančíková,
věřím, že situace v tvůrčích složkách je obtížná, nicméně mentalita s níž se namísto bojování za vlastní práva a podmínky vybíjí frustrace na kolezích, mi ze všeho nejvíc připomíná situaci, kdy propuštění a nezaměstnaní viní ze své bídy Romy a namísto mocným spílají jim. To mi přijde poněkud tristní.

Co se týče práce se zvukem, tu rešeršisté zvládají a mají v popisu práce také, byť jistě nevytváří vlastní komponované pořady. Jenže zvuk sám o sobě už dnes nestačí, Český rozhlas (a obecněji veřejnoprávní služba) bude muset být také multimediální, ve svém vlastním zájmu i v zájmu posluchačů/čtenářů/diváků.

Petrasek Milan - penzista

Starý člověk a přemíra tlachání Úterý, 2.Února 2016, 12:34:31

Jsem nucen můj stárnoucí zrak nahrazovat sluchem, což nutí k vyhledávání takových rozhlasových stanic, které se vyhýbají tlachání a podobnou pokleslou žebrotou o poslechovost.
Po pravdě řečeno mé hledání vesměs končí za hranicemi Českého rozhlasu - mé vlasti.
Domnívám se, že velmi dobře zaplacení specialisté pro maximalizaci poslechovosti postrádají touhu po něčem jiném než plnit zadání fiskálního uspokojení.......bych nesměle dodal.

Alena Zemančíková - Brno

Středa, 3.Února 2016, 09:18:18

Dušane,
Je to zvláštní, vy mluvíte o frustraci tvůrčích složek, o které já jsem nemluvila, ani si nemyslím, že by byla zrovna u nich větší než jinde na rozhlasových chodbách. Těžko se brát o svá práva, když zaměstnavatel postupuje striktně podle zákoníku práce a člověk při tom cítí, že to není v pořádku. Zmíněná Hana Kofránková to řekla, když přebírala na poslední Prix Bohemia cenu za celoživotní dílo ( necituji, jen dramatizuji):“Myslela jsem, že uvolním místo někomu mladému, viděla jsem kohosi jako sebe před x lety, těšila jsem se, jak ho třeba i trochu povedu, a najednou koukám, že místo je zrušeno“.
Když máme příliš mnoho práce na příliš málo lidí, mohli bychom to hlasitě reklamovat, ale zase tak hlasitě to neděláme, protože správně tušíme, že důsledkem by bylo ne zvýšení počtu kolegů, ale snížení počtu pořadů. Nám vlastně nejde o naše zaměstnanecká práva tolik jako o nárok na dobré rádio s bohatou, aktuální i poněkud experimentální nabídkou programu z celého spektra společenského dění, Mrzí mě, že ve vašich reakcích cítím neustále jistý konfrontační tón, zdá se mi, že to dosvědčuje to neblahé, co se v poslední době v rozhlase uvnitř dělo, tedy to horizontální neporozumění, to, že se mnozí ani neznáme, že panuje nezájem a neobeznámenost s prací kolegů a z toho plynoucí vzájemné podceňování až nevraživost.
Na závěr musím říct, že Český rozhlas je v mém životě nejlepší zaměstnavatel, jakého jsem kdy měla. Při vší kritice mi jde zásadně o dobré rádio. A to potřebuje jistou dávku nadšení a obětavosti, které se daří jen v dobré atmosféře.
O tom, čím rozhlas dnes může, musí, smí být musím napsat celý sloupek, přemýšlím o tom denně.

Dušan Radovanovic - Praha

Středa, 3.Února 2016, 09:49:11

Aleno,
to asi máte pravdu. Jenže nejde o jeden výstřelek, ale o to, že se řešeršní stalo v poslední době velmi oblíbeným hromosvodem. A že se o něj zvykli otírat ti, kteří o něm nic nevědí. Přitom jsem přesvědčen, že je nositelem kvality, která rozhlasu do jisté míry v minulosti chyběla a že je dobře, že ho rozhlas má. Proto mě podráždilo, když na podobnou notu najel i Ondřej Vaculík, kterého si jinak velmi vážím.

Petrasek Milan - penzista

Stále platí předpoklad, kdy "veřejné sdělovací prostředky" Středa, 3.Února 2016, 10:43:23

jsou v rukou a pod diktátem vkusu lidí vystavených područí diktátu maximalizace zisku.
Možnost vytváření solidarizujících horizontálních vazeb na jakékoliv úrovni je tak výrazně snížena přirozeným reflexem utajování know how.
Jak dokládá D.R.: ....řešeršní stalo v poslední době velmi oblíbeným hromosvodem....o něj zvykli otírat ti, kteří o něm nic nevědí.......
Ono ...... neblahé, co se v poslední době v rozhlase uvnitř dělo, tedy to horizontální neporozumění, to, že se mnozí ani neznáme, že panuje nezájem a neobeznámenost s prací kolegů a z toho plynoucí vzájemné podceňování až nevraživost........... je všeobecně platným doprovodným jevem.
Částečné prolomení je možné, ale vyžaduje extra značnou dávku nadšení a obětavosti.
Příkladem je kariéra bývalého šéfredaktora Zeitu R.de Wecka, který se dokázal v roce 2010 etablovat jako directeur général de SRG SSR a zuby nehty se dodnes pokouší tento stav s malými dílčími úspěchy tlumit........bych se domníval.

Ondrej Vaculík - Brno

Vážený pane Radovanoviči Středa, 3.Února 2016, 10:49:4

omlouvám se za výraz smečka ve spojitosti s rešeršisty, neměl jsem ho užít, byť ho znám z prostředí Rozhlasu. Co Vaše oddělení dělá, celkem vím, a ta práce je užitečná (a nezbytná) pro zpravodajce, moderování publicistických relací atd. Na druhé straně přibývání rešeršistů se dělo souběžně s redukováním počtů redaktorů či režisérů právě v oblastech, kde prací rešeršisty nelze nahradit práci kulturního redaktora atd., ba ani těmto redakcím příliš nepomůže. Nejpatrnější je to v regionech, ale také obecně v kulturním vysílání.
Okolnost, že například tento problém si takhle vysvětlujeme prostřednictvím DR, přičítám přinejmenším „nedostatečné komunikaci s podřízenými, které se nepodařilo přesvědčit, že restrukturalizace šla správným směrem,“ jak řekl nový generální ředitel René Zavoral. To přinejmenším. Druhá věc je, zda oslabování programu plíživou redukcí programových pracovníků (i peněz v programu), tedy ubývání tvůrčího potenciálu, je vyrovnáno nějakou jinou kvalitou, ve vysílání zhodnocenou a slyšitelnou. Vedení rozhlasu si může být jisto tím, že skutečný rozhlasák nikdy nenechá ve vysílání díru, a vždycky „někdo“ nakonec ten pořad nějak slepí, i kdyby u toho měl padnout. A vedení rozhlasu bývá celkem jedno, za jakých okolností se děje a jestli je to trvale udržitelné vzhledem ke kvalitě vysílání i možné vyčerpanosti tvůrců.
Nepochybuji o tom, že René Zavoral nyní čestně sdělí pracovníkům, která místa se z úsporných důvodů budou ještě rušit a jaká organizační opatření je budou doprovázet – ani tuto odvahu a odpovědnost minulé vedení rozhlasu nemělo, neboť nedbalo na „komunikaci s podřízenými“.
Vážený pane Radovanoviči, teprve od Vás jsem se dozvěděl o mých údajných aspiracích na poradce ředitele. Nic takového jsem v úmyslu nikdy neměl a velice si vážím toho, že mohu s Českým rozhlasem spolupracovat jako autor, někdy třebas i s Vámi. A chci Vás ujistit, že nejsem umanutým kritikem ČRo, ale jeho vděčným stoupencem.
Ondřej Vaculík

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.