Poměry majetkové
Alena ZemančíkováK domům a bytům stále tíhneme jako k trvale hodnotnému majetku. Privatizační myšlení ale často mění budovy v chátrající břímě, s kterým si neumíme poradit.
Majetek je něco, co člověka může osvobodit stejně jako ujařmit. To je dávno osvědčená pravda, která platila i v dobách, které soukromé vlastnictví pronásledovaly — majitel rodinné vily například měl i v socialismu lepší bytovou situaci než čekatel v bytovém pořadníku.
K tomu, aby soukromý majetek mohl sloužit obecně prospěšným účelům, bylo v dějinách civilizace vymyšleno mnoho různých institucí, například nadace, jejichž jmění má podle zákona sloužit veřejně prospěšné činnosti a jejichž kolektivní rozhodování zajišťuje, že prostředky nebudou potřebným rozdělovány na základě libovůle, protekce a sympatií donátora, ale podle potřeby a podnětnosti zaslané žádosti. To je dobré zařízení, které neslibuje nikomu jistotu, ale snaží se pokud možno kvalifikovaně a spravedlivě přispět ke vzniku dobrého díla.
Mnohem obtížnější je to v soukromém rozhodování, ať už jde o rodinnou podporu nebo třeba sponzorství. Každý rodič více dětí ví, jak je obtížné dodržet spravedlnost při podpoře dětí a jejich aktivit a spádů, jak se liší náklady na pěstování vědění (například cizích jazyků) od nákladů na sportovní aktivity (třeba lyžování), že není možné zajistit účetní rovnost a bez vágních hodnot jako je důvěra, spolehlivost, respekt a odpovědnost se člověk daleko nedostane. Se sponzory je to podobné: bez vřelého vnitřního vztahuje rozhoduje sice snáze, zato s menší ochotou.
Břímě našich otců
Obtížné situace nastanou, když jedna generace vytvoří v potu tváře majetek někde, kde pro nikoho dalšího nemá praktickou hodnotu, a přesto je zatížen citovým závažím, které brání jeho racionálnímu využití. Vedle jednoho takového majetku jsem vyrůstala, byl to zámek, jízdárna a kočárová alej Alfreda Windischgrätze v Tachově, který se v době mého dětství propadal v ruiny, z nichž některé jsou dnes opraveny (jízdárna ve Světcích, zámek v Tachově), jiné změněny k nepoznání (část zámeckých budov, kde sídlí učňovská škola), přírodní prvky slouží veřejnosti a něco je zřícenina.
Ta se začala řítit okamžitě po smrti svého původního pyšného majitele, když jeho syn rozumně usoudil, že otcův projekt je nesmyslně velikášský a neodpovídá poměrům rodiny ani doby. Stavbu zámku zastavil a co už stálo, začal využívat pokud možno prakticky: někdy to nešlo, pro takovou jízdárnu se jiné než původní využití nehodí. Tenhle majetek byl výsledkem pýchy a zpupnosti rakouského generála.
Ale znám i skromnější příklady domů, postavených někde, kde z další generace nikdo nežije ani nepracuje, které nikomu neslouží, jak by bylo potřeba, a není je možno prodat, protože otec se na tom tolik nadřel. Nebo my jsme se na tom tolik nadřeli. Nebo jsme tu kdysi byli šťastní — a pak až do smrti nám ten majetek přináší jen neštěstí a zkázu.
Po roce 1989 se stal soukromý majetek jedním z hlavních témat politického převratu a dlužno říci, že zrovna s tímto tématem si naše společnost poradila. Ne vždycky dobře, ale téma to rozhodně bylo a panovala o něm poměrně široká společenská shoda. Některá dobře zvolená hesla společnost přijala jako nezvratné pravdy a trvalo dlouho, než si uvědomila, že při řeči o majetku se bavíme už rovnou i o moci, vlivu, pozici.
Trvalo řadu let, než jsme přestali brát jako bernou minci tvrzení, že co je společné, jako by nebylo ničí, a že je tudíž třeba všechno privatizovat. Že o svůj majetek se nejlépe postará soukromý vlastník (série bankovních úvěrových a jiných privatizačních podvodů se táhla dobře deset let, než se veřejně uznalo, že ne každý majitel má úmysl majetek zvelebovat, mnohý s ním chce jen spekulovat, zastavit ho, vypůjčit si na něj a zmizet).
Že přehnané upřednostňování soukromého majetku před veřejným zájmem vede k nehorázným spekulacím s pozemky kolem veřejných staveb jako jsou dálnice, na nichž zbohatli dobře informovaní politici, a na druhé straně brání přijetí rozumných územních plánů, když soukromí majitelé vydírají radnice (u nás v Praze 4 je to například případ koupaliště Lhotka, které bylo kdysi prodáno soukromníkovi, který ho po několika letech zavřel a hodlal zastavět. Kvůli odporu veřejnosti musela radnice od něj koupaliště vykoupit za mnohem vyšší cenu, než jakou dříve zaplatil).
Tlak na privatizaci bytů zadlužil jejich obyvatele mnohdy až do smrti, nevyřešené restituce a dědictví poznáme podle chátrajících hotelů na náměstích našich maloměst, privátní majetky zablokovaly území, cesty, někdy i vodní toky (jako zvířecí obora u nás v Hroznatově, která zatáhla pletivem ohromný kus krajiny). Škody, které napáchala privatizace na podobě a praktické obyvatelnosti našich měst, je vidět všude (například v Praze na Václaváku vzaly za své lidové restaurace typu Koruny nebo cukrárny Juliš i tam, kde byl dům přímo k tomu účelu postaven a historicky se osvědčil).
Ano, jsou případy, kdy se majetek v soukromých rukách využil a uchoval, ale není to pravidlo a neplatí žádná záruka. Zdá se, že je opravdu načase rehabilitovat i o jiné typy vlastnictví, než je striktně soukromé nebo na druhém pólu rovnou státní. Popohnalo by to dynamiku veřejného života a — doufejme - posílilo zodpovědnost za společné životní prostředí.
Na tyhle věci myslím v souvislosti s případem mých přátel, kteří se chtějí přestěhovat. Dlouhá léta bydleli ve velkém a pěkném bytě nedaleko centra jednoho krajského města. V bytě vyrostly jejich čtyři děti, dlouho byl svými rozměry zcela odpovídající. Až když se i poslední z dětí postavilo na vlastní nohy a založilo rodinu, začal být byt pro dva čerstvé penzisty nejen moc velký, ale především drahý.
Mohli se přestěhovat do menšího nájemního bytu, ale to pociťovali jako degradaci — zbavit se části věcí, které je provázely životem, a nic nezískat se jim zdálo na stará kolena jako životní neúspěch. Soukromý majitel domu, v němž bydlí, je slušný člověk, nájem zvyšuje jen na úrovni dané zákonem, opravy provádí svědomitě, investuje, dbá o úklid i vnější vzhled. K vystěhování je nenutí, odstupné proto nemůžou žádat, nikdo je nevyhání.
Žití nad poměry a na dluh
Po rodičích zdědili moji přátelé dost velkou zahradu na předměstí a malý skromný domek v Brdech, kde není kromě elektřiny žádná civilizační vymoženost. Je to rodný dům jednoho z nich, líbezné místo daleko odevšad, kde by člověk, kdyby se tam odstěhoval, bydlel odříznut (přátelé nemají auto a za současných finančních poměrů si ho ani nemohou dovolit). Oba navíc patří svými profesemi do města, kde mají i děti a vlastní přátele.
Rozhodli se tedy na předměstské zahradě přestavět zahradní domek na trvalé bydlení a odstěhovat se tam. Protože ale vychovali čtyři děti a oba pracovali v kulturních zařízeních, nedokázali ze svých platů vytvořit žádné úspory. Na stavbu si tedy museli vypůjčit alespoň pro začátek. Všechno je postupně mnohem dražší, než se zpočátku zdálo, úvěr byl brzy vyčerpán.
Ale nastala i pozitivní změna — můj kamarád, který je původně herec, začal v důchodu dostávat nabídky z televize. V nejrůznějších seriálech a inscenacích i pohádkách sehrál už nepřebernou řadu dědků, dědečků a strejců a tohle natáčení mu podstatně zvýšilo příjmy, takže má s těmi honoráři a penzí víc, než měl, když byl zaměstnán. Ale natáčení mu nejen přináší peníze, ale také bere čas.
Je docela šikovný v řemeslech a dosud šetřil tak, že mnoho věcí dělal sám, teď, když hraje, stavba stojí. Termín dokončení se oddaluje, přičemž každý měsíc se musí zaplatit nájem a energie v tom velkém bytě. Je to začarovaný kruh, protože to natáčení není pochopitelně jen výdělek, ale i seberealizace (i když jsou to někdy hrozné pitomosti), cenu má pobyt mezi kolegy z profese i jistá popularita u veřejnosti. Možná má hodina poctivé zednické práce větší cenu než hodina natáčení Ordinace v růžové zahradě, ale kdo to rozhodne a podle čeho?
Z toho, co už moji přátelé do stavby vložili (včetně dluhu a úroků) by bohatě zaplatili nájem v bytě na šest let, tuhle jsem si to cestou ve vlaku z návštěvy u nich spočítala. Vedle toho normálně slušně žijí včetně placení bytu, kdyby nestavěli, těch šest let by měli k dobru. Kdyby se vykašlali na tu stavbu, kterou budou do smrti splácet, žádná bída by je nepotkala. A pokud jde o realizaci v přírodě a manuální práci, stačilo by investovat síly a peníze do toho domečku v Brdech, případně jen poopravit zahradní domek. Nikdo z jejich dětí ten budoucí dům nepotřebuje, všechny mají svá bydliště, své hypotéky, žijí tam, kde to vyžadují jejich práce a rodiny.
Kdykoliv k přátelům přijedu na návštěvu, bavíme se o tom, co se komu předá, co vyhodit, co uložit, věci postupně mizí z bytu, ale pořád jich je tam víc, než kolik se do budoucího domku vejde. A každou chvíli nastane nějaký zdravotní problém — páteř, klouby, zub, astma. Vždyť už je jim sedmdesát!
To, co na počátku vypadalo racionálně — totiž vybudovat privátní bydlení a neplatit už nájem a náklady v bytě, jeví se dnes jako nesmysl: vzniká veliký dluh, stavba se táhne, sil ubývá a náklady v bytě je třeba platit stále. Bydlení, které se před několika lety jevilo jako nad poměry, se ukazuje jako levnější než popsaný projekt. Na jeho konci by měl vzniknout majetek, nezpochybnitelná hodnota. Ale nevím.