Americká kredenc

Čeho v životě litujeme? Velkých, ale i docela malých věcí. Když úspěšní lidé na sklonku života říkají, že ničeho nelitují, nejsou nikdy zcela upřímní - k sobě, ani k druhým.

Dočetla jsem knihu posledních Posledních slov Ludvíka Vaculíka Jsme v nebi a chce se mi psát jako on, tak jsou ten jeho sloh a perspektiva nakažlivé. Ale to neudělám, to nemůže po něm udělat už nikdo, bylo by to epigonství a nikomu taky není publikum zvědavé na jeho čistě osobní a momentální postřehy a názory. Možná ani jemu už nebylo, například já, docela dobrá znalkyně jeho díla, už jsem ta poslední Poslední slova od období chvály na Nečasovu vládu nečetla, protože jsem na ně neměla nervy.

Teď je čtu v knize jako celek, jako v jednotlivých kapitolách zapsanou výpověď o postojích, názorech, pýše, předsudcích, pokáních a proroctvích muže z určité generace. Všechno chápu, i když mnohé z toho neuznávám, na Mistrovi mě mrzí to známé „ničeho nelituji“ úspěšných lidí. Myslím, že v případě Ludvíks Vaculíka je čeho litovat, a to pokud jde o tři jeho syny: toho nejstaršího, toho prostředního a toho nejmladšího, ale je to nakonec jedno, s dědictvím se musí vypořádat každý sám, i s takovým, jakým je nějaké ublížení.

Moje poučení z toho (i z vlastního života) tkví v poznání, že generace našich otců si s námi hlavu příliš nelámala. A to k té knize ode mě stačí.

Sentimentalita věku
Nalakovali jsme kredenc. Stála kdysi v kuchyni mé babičky, po její smrti si její dvě dcery rozebraly domácnost, byt, tehdy nadměrný, teta vyměnila za menší, na sídlišti měla kuchyňskou linku, kredenc si vzala máma. Byla to takzvaná „americká kredenc“. K tomu musím něco předeslat.

Byt mého dědečka a babičky byl velký měšťanský byt v Praze na Letné, u Stromovky, naproti Akademii výtvarných umění. Postavilo ho bytové družstvo Národní banky, kde byl dědeček zaměstnán na slušné pozici. Byt byl velký a mně drahý, protože jsem v něm trávívala zimní prázdniny, symbolizoval mi rozdíl mezi životem v malém okresním městě, kam se máma přestěhovala v padesátých letech, a životem v kulturní metropoli. Nikdy jsem úplně nepochopila, proč ho teta tak mermomocí vyměnila, byla to, jak se později, při privatizaci bytů, ukázalo, ta největší hloupost v životě naší rodiny. Ale stalo se, ještě za minulého režimu.

Sloh a perspektiva Ludvíka Vaculíka jsou nakažlivé, a přesto, či právě proto těžko dostižitelné. Foto Jakub Patočka

Ten byt – a to už se blížím ke kredenci – byl zařízen podivnou směsí interiérového stylu. Část nábytku byla historizující (patřily k tomu i exkluzivní pendlovky), část taková měšťansky solidní bez elegance (tenhle nábytek byl co do vkusu nejhorší, něco z něj mám ve svém bytě dodneška já) a pak bylo zařízení kuchyně, k němuž patřila ona americká kredenc.

Tu jsem měla ráda už jako dítě, líbilo se mi, jak je tam na každou věc speciální šuplík, držák na poklice, vysouvací přídavná pracovní ploška, přihrádka na kuchařky a receptáře, zásuvečka na co vlastně? Děrovaná lišta na kvedlačky a měchačky, a taková kovová svislá věc s nápisy: mouka, cukr, koření, sůl, kroupy, nudle, chleba, máslo, olej pod sebou ve dvou sloupcích, uprostřed měla osu, z níž na dvě strany vyčnívaly šipky – hospodyně přehazovala šipky podle toho, co docházelo nebo došlo a bylo třeba to koupit.

Hm, tuhle exkluzivitu máma odmontovala a vyhodila, když si kredenc instalovala do své kuchyně poté, co se z pohraničí vrátila do Prahy. Zasvé vzal také šikovný držák na poklice.

Tahle „americká“ kredenc neměla žádné oblé rohy a zabroušená sklíčka v nich, jak si možná představujete, pokud to vůbec čtete, milí přátelé Deníku Referendum. Její „americkost“ spočívala v naprostém funkcionalismu, byla předchůdkyní dnešních vymakaných kuchyňských linek, avšak mnohem vymakanější. Její tvary jsou přísně pravoúhlé, úchytky mosazné, jednoduše elegantních tvarů, jaké se dnes vůbec nedostanou. Nechala jsem ji jako vánoční dárek znovu nalakovat pro svoji nejmladší dceru, která si právě zařizuje domácnost.

A teď: v naší rodině se na krámy nikdy nedrželo, k zařízení a vůbec věcem se přistupovalo účelově, leccos se vyhodilo nebo zničilo. Dílem i kvůli dosti rozháranému životnímu stylu některých členů rodiny, například mě i mého bratra a mých starších dětí. Odejít z domova, zařídit se po svém, takové bylo rodinné heslo a všichni to udělali, mnohdy zbytečně drasticky, jak vidím dnes a uvědomuji si při četbě toho Vaculíkova Ráje.

Americká kredenc je především solidní kus, perfektní práce, je v ní i myšlenka racionalizace kuchyňského provozu, není zařízená na vystavování svatebních servisů a broušeného skla (k tomu byl jiný kus nábytku, který mám ve svém bytě já a nemám v něm co vystavit), úplně z ní čiší, jak v duchu paní Sandtnerové myslela na ženu jako na racionální hospodyni a zajišťovatelku zdravé a chutné výživy pro rodinu, ale ne jako služku našlehávaných žloutků a dobře naložených pečení. Ano, moje babička byla slabá kuchařka, čtenářka byla mnohem lepší.

Ta americká kredenc je mnohem hezčí, a co do účelnosti stejně dobrý kus nábytku jako kterákoliv kuchyně na míru třeba od firmy Oresi. Je dokonalá, elegantní, vtipná. Je mi velice líto těch vyhozených detailů a zmrzačení celého vertikálního dílu, který stojí jako pouhý regál bez dveří v komoře – aspoň ho taky natřu, bude-li dcera souhlasit, protože teď už je to na ní.

Jak vidím tu kredenc doslova zrestaurovanou, myslím na to, že moje malé děti svým řáděním úplně rozlámaly dvě křesílka z toho starého bytu – dnes bych jim to nedovolila, ale co je to platné, křesílka už nejsou. Taky nějak lituju kanape, které jsme teprve vloni odvezli do sběrného dvora – možná jsme ho přece jen měli přestěhovat. Co mě to najednou tak bere?

Musím se napomenout, abych své děti netyranizovala sentimentalitou svého věku, abych je neobtěžovala svými patriarchálními nároky (ano, patriarchálními, jako nějaký Ludvík Vaculík, na kterého nemám). Musím naší Marii říct, že kdyby se jí zdálo, že na ni jako na poslední z mých dětí, které se v životě zařizují, nakládám přílišnou zátěž nepraktického rodového dědictví, ať to klidně odmítne, nebudu se zlobit.

Nakonec ono „já nosím v srdci svém své elegance květ“, co cyranovsky citovala babička v případě, že se vypravovala do lesa nebo na zahradu obzvlášť bizarně postrojená, je důležitější než nějaká almara.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.