Pozemské bitvy o Hvězdné války

Světově diskutovaná poslední epizoda Hvězdných válek režiséra J. J. Abramse si nakonec zaslouží pozitivnější hodnocení, než se jí u nás mnohdy dostalo. Nechává rozpustit tradiční schémata slavné ságy a otevírá se její nové éře.

S uvedením výborného sedmého dílu Hvězdných válek se nerozběhly jen všeobecné chvály, nadšená přijetí a fanouškovské diskuse o nejrůznějších rovinách celého příběhu, ale také bitvy o jejich interpretaci a význam v současném kulturním kánonu. Už někdy před vánoci bylo možno na internetu zachytit ostentativní vymezování se vůči „tomu šílenství, ve kterém běhají lidé v županech a svítí po sobě baterkami“.

Do tohoto ranku, zdá se, patří i recenze dostupná na serveru A2larm z pera publicisty Jiřího Marečka. V jedné z jeho částí se autor jal popisovat svůj dojem z návštěvy kina: „Když se totiž člověk probudí se slušným objemem zbytkového alkoholu v těle, je mu hej, kocovina jako by neexistovala. Sedmý díl Hvězdných válek má podobný začátek (…) Fanoušek jásá: Pochyby jsou zažehnány! Tohle se opravdu povedlo (…) postupně se ale začíná objevovat nechutenství, bolest hlavy, nesoustředěnost a podrážděnost.“

Při bližším pohledu se však zdá, že se autorovi podařilo mistrně vystihnout okolnosti, za kterých byl samotný text napsán – tedy po probouzení se slušným objemem postupně vyprchávajícího zbytkového alkoholu v těle. Jak jinak si lze vysvětlit článek plný tak zásadních nepochopení?

„Aby takové schéma fungovalo“
Hlavním problémem je pro Marečka zřejmě to, že film nesplňuje všechny parametry, které by blockbuster tohoto typu splňovat měl. Aby takové schéma fungovalo, dozvídáme se z recenze, musí splňovat několik kritérií: jasné rozdělení na dobro a zlo, jehož základem je kvalitní záporák děsící svou špatností několik generací diváků, dále dlouhý a namáhavý trénink hlavních hrdinů, jako v Kung-fu nebo Rockym, a konečně přímočaré dovysvětlení všech dějových peripetií a zvratů z minulých dob, ve filmu přímo nezachycených.

Je proto nabíledni, že se Kylo Ren, rozervaný někde v prostoru mezi dobrem a zlem, sžíraný neustálými pochybnostmi a snahou vyrovnat se svému „slavnějšímu“ dědečkovi hnaný mladík, do takto předepsaného mustru nehodí. Dělá to z něj však méně děsivého záporného hrdinu? Neodkrývá nám náhodou jeho postava něco zajímavého o členitějších podobách zla, jak si všiml kupříkladu Giles Fraser z Guardianu? Budeme se více bát člověka, jehož reakce jsou v důsledku jeho absolutní zkaženosti snadno předvídatelné, nebo někoho, kdo je sám zoufalý a ani on sám neví, co v příštích chvílích způsobí?

Podobně je tomu s dalšími částmi předepsaného schématu. Namáhavým a dlouhým tréninkem tu postavy neprocházejí, protože řeší vše ve sprintu, v nedokonale a „na krev“ zběsilém tempu, které jim udává okolní svět.

Všechny dějové zápletky okolo skonu jedné z hlavních postav zůstávají nevysvětleny záměrně. Jde přece o jasnou snahu provokovat divácké diskuse skrze tajemství, náznaky a nedořečenosti, z nichž se některé vysvětlí (a přesto třeba nedořeknou) v dalších filmech. Jen je potřeba nebýt nedočkavý.

Ostatně diváci si už dávno dokázali skrze původní trilogii vytvořit s postavami empatický vztah. Není jej proto potřeba znovu budovat v novém filmu. Jako „prázdná a trapná“ se může inkriminovaná tragická scéna jevit jen těm, kdo epizody IV až VI buďto vůbec neviděli, anebo dávno zapomněli.

Mareček dále kritizuje údajnou rasovou diskriminaci, jíž se má ve filmu dopouštět postava Reyi vůči Finnovi, jehož ve filmu ztvárnil herec tmavé pleti John Boyega. Reyina komplexně pojatá emancipovanost se rozhodně neprojevuje tím, že by zesměšňovala „černocha“ (což je koneckonců ten nejméně podstatný rys Finnovy postavy). Projevuje se mimo jiné tím, že valchuje téměř všechny, kteří přijdou na scénu a zaslouží si to. V součinnosti s dalšími aspekty přesto zůstává Reya plastickou postavou. Má své síly i slabosti.

Poslední epizoda Hvězdných válek režiséra J. J. Abramse si  zaslouží pozitivnější hodnocení, než se jí u nás mnohdy dostalo. Repro Petr Kubala

Finn je následně vykreslen naprosto stejnými prostředky jako ostatní ústřední postavy. Tvůrci jej sledují od hrdinské rebelie, přes navazování nových přátelství a možných partnerských vztahů přes snahu utéct z jeho pohledu marného boje až po návrat a záchranu druhé hlavní postavy.

Vtipné „odlehčovací“ pasáže, kterých se Finn spolu s Hanem Solem účastní, tak můžeme číst jako snahu do budoucna najít funkční substitut právě za druhého jmenovaného. Po rasismu tu věru není ani památky.

Věčný návrat nového
Marečkovo hodnocení se navíc stává nekonzistentním ve chvíli, kdy schémata, která film podle první části recenze nedodržuje, začne v její druhé části dodržovat až příliš. Vyčítá totiž autorům, že kopírují postupy použité v Epizodě IV. Ani v tomto případě se odsudku ovšem není co divit - všechny posuny odbývá vaderovsky mocným „budiž“.

Kamil Fila si ve své recenzi všímá, že součástí autorského konceptu je právě to, že nové postavy ty staré napodobují a zároveň překračují posouvajíce je dál směrem k dalším pokračováním. Dodejme, že se to děje i na rovině celého příběhu, který působí skutečně jen jako dobře známé kulisy pro pomalu se rodící nové zápletky a postavy.

Jako příklad vezměme příbytek hlavní hrdinky Rey budující si svůj domov ve starém AT-AT, tedy v obrovském robotu z původní trilogie. Stroj zavátý z části pískem připomínající slona tak ve svých železných útrobách uchovává zárodky přicházejících nových dobrodružství.

Navíc, jak Fila upozorňuje, bylo fantasy univerzum Hvězdných válek od počátku vystavěno jako postmoderní „recyklát“. Nové zde vždy povstávalo z odpadu, trosek a ruin polozapomenutých mytologií. Abrams očividně namíchal vyváženou směs starého, nostalgického a odcházejícího s příchodem nového, nejednoznačného, realističtějšího protože méně pohádkového a více drsného.

Podíváme-li se jen zběžně na profil režiséra a scénáristy dalších dílů Riana Johnsona (autora osobitého sci-fi Looper), můžeme se opravdu těšit na něco, co Hvězdné války ještě nezažily.

Vyloženě komicky působí Marečkovo závěrečné rýpnutí do fanoušků za to, že jim chybí odvaha skácet své modly. Nový díl je tak úspěšný právě proto, že spoustu věcí pokácel a rozšířil svět Hvězdných válek až do bodu, z něhož je možné jít prakticky kamkoliv - možná až za jeho hranice či dokonce přímo proti jeho vnitřní logice.

Náznaky jsme už viděli a můžeme jen doufat, že nezůstane jen u nich. Pohádkově striktní rozdělení na absolutní zlo a dobro procházející dějinami v různých vtěleních je skutečně zastaralé. Vše je dnes připraveno pro zkomplikování a narušení celého v zásadě konzervativního rozvržení ságy.

Po takovém kácení přímo volám spolu s touto „budoucí fanynkou hvězdných válek“ i já.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Neděle, 10.Ledna 2016, 12:43:14

Je skutečně zajímavé, jak tak naprostý filmový škvár jako "Hvězdné války" vůbec někomu stojí za (rádoby)seriózní úvahy...

Filip Outrata - Praha

Pane Poláčku, Neděle, 10.Ledna 2016, 22:27:23

to už tak prostě chodí, že díla (hudební, literární, filmová, jakákoli jiná), která někteří považují za naprostý škvár, vzbuzují zájem, úvahy i spory. Osobně dodávám, že mám Hvězdné války rád, byť to skutečně není vrchol filmového umění...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.