Televize už zase lže, ale ještě ne tak moc

Roman Sikora

Moderátoři publicistických pořadů předvádějí svým přístupem k odborům, jak moc jsou poplatní současnému režimu a jak moc se umějí podřizovat mocným. Je to praktické v každé době.

Kdysi, za časů optimismu sametové revoluce, se v ulicích objevilo veselé heslo: „Televize lže, jako když Rudé právo tiskne.“ Jak moc se to po dvaceti letech změnilo, bylo možné v médiích pozorovat poslední dobou hlavně v souvislosti s plánovanou stávkou odborářů. Ale nejen s ní.

Pravda, šéfa odborů do televize několikrát vpustili. Dokonce ho nechali i promlouvat. To by za časů reálného socialismu bylo možné těžko. Posun je přece jen patrný. Nicméně i tak občas konformismus a sklony k chorobné loajalitě televizních moderátorů bijí do očí.

Na komerčních stanicích by to nikoho nemělo překvapit. Ty jsou placeny ze soukromého sektoru. Zastávají tudíž jeho zájmy. Otřesné to je hlavně na veřejnoprávní televizi, na kterou si povinně přispíváme všichni. A výsledkem je často jen propaganda.

Nejde ovšem o nic zřetelného. Spíš jde o podprahové obsahy. Jemné manipulace. Zvláštní volbu slov, specifický způsob jejich řetězení. Pramenící nejspíš z nejlepšího přesvědčení a vůle moderátorů a redaktorů. Chtějí jen dělat svou práci. Vydělávat si na život. Zprávy a informace se musí hladce produkovat. Není moc času o nich přemýšlet.

A tak je mnohem lepší zastávat přesvědčení, které splývá s přesvědčením nadřízených a nadřízených nadřízených. A pak, v televizích se to nejspíš jen hemží příslušníky pražského liberálního salónu.

S podobným ideovým přesvědčením se informace musí pochopitelně podávat v souladu s vládnoucí ideologií snadno. Skoro jednohlasně. Dokonce v souladu s nejlepším vědomím a svědomím. To je na tom ovšem nejsmutnější. V televizním zpravodajství totiž vládne konformismus, který rád sdílí správné názory s vrchností, pokud možno, co nejbezkonfliktněji. Ovšem s vrchností spíš pravicově orientovanou.

A tak jsme se na různých stanicích mohli o chystané stávce v dopravě dozvídat věci velmi rozmanité. Až překvapivé. Dávaly si všechny dost záležet, aby byl postoj odborářů přinejmenším problematizován.

Třeba televize Prima před rozhovorem s šéfem dopraváckých odborů, aby uvedla diváka do správného kontextu, shrnula situaci otázkou, zdali má vůbec právo být jedna skupina obyvatel, tedy zaměstnanci dopravního sektoru, zvýhodňována na úkor ostatních.

Působilo to skoro, jakoby komentář napsal někdo z ODS. Možná by se na Primě příště mohli zeptat, zdali má určitá skupina lidí právo krmit lidstvo z obrazovky podobnými nesmysly.

V rozhovoru s jedním právním expertem se třeba moderátor ČT 24 prostomyslně ptal, zdali vláda nemá nějaké razantnější páky, aby stávce zabránila. Aniž by si povšiml, že by tak vláda zpochybňovala ústavní právo odborářů. Tázaný to tomu dobrému muži nakonec vysvětlil, ale člověk se nemohl zbavit dojmu, že by byl moderátor velmi spokojený, kdyby se dozvěděl, že vláda může na odboráře třeba povolat vojsko a vyhlásit výjimečný stav.

Zábavná byla třeba také disputace opět na ČT 24 o prolomení těžebních limitů a likvidaci Horního Jiřetína. Moderátor si s přísedící ženou přátelsky tykal, takže nemohlo být pochyb, že ve studiu vládne milá kamarádská atmosféra. Zpovídaná dáma pak, v rámci diskuse, prohlásila, že by nechtěla být v kůži toho, kdo těžbu pod Jiřetínem schválí.

Je vůbec zvláštní pozorovat, na čí stranu se moderátoři, redaktoři ČT a jejich hosté s oblibou přiklánějí a do koho se rádi vciťují. Ta dáma pochopitelně opomenula pocity obyvatel severočeské vesničky, která se má zlikvidovat a její obyvatelé někam vystěhovat. Ty pro ni a pro mnoho dalších snaživců promenujících se na obrazovkách nehrají žádnou roli.

Důležité jsou pocity panstva, k nimž se příslušníci středních vrstev s takovou oblibou přimykají, aniž by si povšimli, že jsou pro ně sami podobným hmyzem, jako ti ještě níže, s nimiž ovšem nechtějí mít stavovsky nic společného a na něž pohlížejí s despektem.

Aby nebylo mýlky, přátelská rozprava pak plynule přešla k tvrzením o nutnosti prolomení limitů a samozřejmě také k nutnosti rozvoje jaderné energetiky. Že se kdysi tvrdilo, že dostavba Temelína nám zajistí další nepustošení severních Čech těžbou, si už nikdo nepamatuje.

Stejně jako údajné zvyšování energetické náročnosti, která by v logice věci měla být v rozporu s rozvojem technologií. Nemluvě ani o solární a větrné energii. Ale o ní se už dneska ví a média to poslušně omílají, že její bouřlivý rozvoj posledních let nás přijde na stamiliardy a povede dokonce ke zhroucení sítě.

To se zas někdo napakoval, když si tuhle propracovanou konstrukci vymyslel a vypustil do světa. A média to převzala skoro stejně nadšeně jako fámy o hrozbě prasečí chřipky.

Můžeme být nakonec rádi, že do vyvážené veřejnoprávní vůbec šéfa dopravních odborů Luboše Pomajbíka pustili. A že v nich mohl reagovat na žvanění o vydírání, nátlaku a nezodpovědnosti odborářů z úst Petra Bendla a vyslovit památnou větu: kdyby v listopadu 89 odboráři nevyšli do ulic, nebyl by tady dneska ani Petr Bendl, ani pan prezident a spousta dalších funkcionářů tohoto režimu.

Přeloženo do řeči srozumitelné pravicovému střednímu stavu, kdyby tenkrát lůza nevyšla do ulic, mohli si až doteď v klidu usilovat o členství ve Straně a užívat si výhod z toho pramenících.

Pan Pomajbík totiž nemá tak docela pravdu. Vládne a promlouvá k nám dnes z obrazovky mnoho lidí, kteří by neměli nejmenší problém uplatnit se také za komunistického režimu. Že jsou dnes většinově antikomunisté je toho spíš důkazem.

Dějiny už kolikrát prokázaly, že ze svazáka nebo komunisty se může stát antikomunista a příznivec neviditelné ruky trhu pouhým lusknutím prstu. Skoro každý někoho takového zná. A jistě to jde i naopak. Nemluvě ani o drobné proměně, kdy se z antikomunisty nebo z redaktorského snaživce může stát fašista.

Žádá-li si to kariéra a ideologie, není pro některé nic problémem. Stačí jen trochu nemyslet a umět říkat „ano“. A mít nějaké ty páky. Třeba na odbory. Nakonec i Adolf Eichmann chtěl jen dobře dělat svou práci. Aby s ním byli nadřízení spokojeni.