Apokalypsa a acedie

Stojíme před volbou zásadně změnit současný ekonomický systém, nebo směřovat k jeho apokalyptickému konci. Už rozpoznat toto dilema vyžaduje značnou představivost.

Jirka

Jiří Silný

09.03.2010 07:30

200px-apocnow

Foto Wikimedia Commons

Asi před deseti lety jsem se účastnil předávání cen v literární soutěži pro žáky z Polska, Německa a České republiky, jejímž tématem byla budoucnost. Tehdy mě velmi překvapilo, že to, co spojovalo skoro všechny vítězné příspěvky ze všech tří zemí, byla katastrofická vize budoucnosti. Dnes už si uvědomuji, že je to tendence, která se stále prohlubuje. Po optimistických šedesátých letech s nadějí na změnu, s úsilím o změnu, s úspěšným prosazením mnoha sociálních změn, přišla doba normalizace nejen u nás.

Budoucnost se zdála uzavřená, většina nadějí se nevyplnila, líp už bylo, no future. Zhroucení státního socialismu na konci osmdesátých let vyvolalo v dotčeném regionu velké naděje na všestranné zlepšení životních poměrů, ale rychle se ukázalo, že zlepšení bylo jen omezené a o to hrozivější se dnes jeví budoucnost, když se k hrozbě ekologické druží i ekonomické kolapsy.

Slovinský filozof Slavoj Žižek tuto typickou zkušenost současnosti pojmenoval: je daleko snazší si představit apokalyptický konec světa než zásadní změnu současného kapitalistického systému.

Přitom je to velmi pravděpodobně přesně ta volba, před kterou stojíme. Rozpoznat toto dilema představuje ovšem už značný nápor na naši představivost. Kapitalismus totiž slibuje, že všechna apokalyptická ohrožení překoná svou báječnou dynamikou a flexibilitou, pro kterou není nic nemožné, každá nová krize a katastrofa jsou pouze novou výzvou a šancí pro další rozvoj trhu. Ekologická ohrožení se vyřeší obchodováním s ničením přírody, novými technologiemi, rozvojem zeleného průmyslu.

Bída se překoná dalším ekonomickým růstem, větší přísností na ty, co se neumějí postarat sami o sebe a svévolně umírají hlady, trochou charity z estetických důvodů. Země, které se dosud nezapojily do podpory volného trhu se buď přizpůsobí, nebo postupně rozbombardují a to představuje hned dvojí zisk – za zbraně i za rekonstrukci, podle zásad kapitalismu pohromy, který diagnostikovala Naomi Kleinová.

Úspěšnost kapitalismu v přesvědčování o vlastní úspěšnosti je fascinující, navíc je to všechno pravda: na všem se dá vydělat, akumulace bohatství v rukou stále menšího počtu vlastníků pokračuje pořád dál a dál. Zdá se, že není síla, která by to zastavila, zdá se, že apokalypsa je za dveřmi a ti, kdo jsou vnímaví, to cítí už dávno.

Co se v takové situaci dá dělat? Jednou z důležitých věcí je jistě povzbuzování představivosti. Jiný svět je možný, instituce, které lidi ohrožují a ovládají, jsou vytvořené lidmi, nejsou to žádné božské ani přírodní danosti, dají se tedy změnit.

Právě se mi dostaly do ruky úvahy francouzského ekonoma Frédérica Lordona, ve kterých se zabývá úlohou burzy a tvrdí, že užitečnost a nezbytnost akciových trhů pro fungování ekonomiky je mýtus. Neustálý proud akciových kurzů provázející televizní zprávy, poplašné či slibné titulky v novinách při změnách důležitých indexů vytváří dojem, že to, co se děje v reálném čase na burzovních trzích je ta pravá skutečnost, zatímco, krachy firem, přesuny výroby, propouštění, vyhazování toxických odpadů do moře a všechny ty další následky pro lidi a přírodu, které se dějí o něco později, mimo hlavní zprávy, mimo přímou souvislost s procentními body blikajícími na obrazovce, je jen nezajímavý dopad stínů na stěnu jeskyně.

Lordon dokládá, že burzy neplní to, k čemu byly zřízeny a co slibují – neslouží účelné alokaci investic, ale jsou dnes jen dalším systémem přerozdělování od chudých k bohatým a reálné ekonomice, zaměřené na efektivní produkování věcí sloužících uspokojování lidských potřeb, škodí.

Je to mimo jiné proto, že burzovní trh je iracionální. Keynes srovnal kdysi burzu cenných papírů s pitomou soutěží, ve které mají účastníci vybrat několik hezkých děvčat ze stovek fotografií a přitom vítězem bude ten, jehož výběr dívek bude nejblíže průměrnému výběru: „V tomto případě nemáme vybrat ty, které jsou podle našeho úsudku skutečně nejhezčí, ale ani ne ty, které za nejhezčí považuje obecné mínění. Dosáhli jsme třetího stupně, při kterém obětujeme svou inteligenci na předvídání toho, co obecné mínění očekává, že by mělo být obecné mínění.“

Co lze dělat? Regulace, o kterých se mluví, ale neuskutečňují se? Např. SLAM (Shareholder Limited Authorised Margin) – maximální přípustná marže pro akcionáře, nebo omezení změn kurzů na týdenní nebo čtvrtletní intervaly? Nebo zrušit burzy úplně? Lordon myslí, že je načase takovou otázku si položit.

Od poznání, že je něco iracionální, nebo že to nepřináší kýžené výsledky, jako je tomu v tomto příkladu s burzou, vede ke zrušení tohoto způsobu obchodování a k vytvoření alternativy dlouhá cesta, která vyžaduje koordinované úsilí mnoha aktérů a to je asi ten hlavní problém. Spojit se.

Dánská religionistka Aagaardová už na počátku osmdesátých let napsala zajímavou studii o nových náboženstvích nazvanou Apokalypsa teď, ve které popisuje typický rezignující postoj fundamentalistických směrů, který místo aby čelil krutosti a nespravedlnosti, očekává konečné řešení: Bůh zlý svět zničí a zachrání své věrné. Ti nejvěrnější mu případně s ničením mohou pomoci. Název studie odkazuje na mimořádný Coppolův film o vietnamské válce, sugestivně představující lidmi zkonstruovanou apokalypsu. Takový film mohl být natočen až poté, co krutá válka byla ukončena v důsledku heroického vietnamského odporu a v důsledku aktivního odporu mnoha Američanů.

Podle Aagaardové je odporování zlu podstatou náboženství, a proto tradice uvádí jako jeden z tzv. sedmi smrtelných hříchů acedii. Toto slovo, obvykle překládané jako lenost, má hlubší význam. Jde o duchovní stav projevující se „neschopností pracovat nebo se modlit,“ někdy stav apatie, nebo zase neklidu, světobol nebo útěk před světem. Ztráta zájmu o druhé i o sebe, ubíjející nuda. Deprese a anomie jsou další související pojmy popisující stavy, které dnes zažívají epidemické rozšíření. Acedie byla zkoumána zejména jako pokušení mnichů a asketů žijících v osamění a není proto divu, že se tak šíří v individualistické, atomizované společnosti pozdního kapitalismu.

Proti acedii i proti apokalypse se vzájemně potřebujeme.

Stránky Frédérica Lordona


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.