Hádka o občana H.

Ondřej Vaculík

Z osobního setkání destiluje Ondřej Vaculík otázku, zda se nadávání na morální autority řídí dobovou ideologií, nebo ryze subjektivním potěšením z kácejícího se kultu.

Sedělo nás u stolu šest. Partneři, kamarádi nebo jen bývalí. Hovor se zdárně vyhýbal všem nebezpečným útesům: žádné spílání kancléřce Merkelové za utečence, ani slovo o tom, že „von ten Zeman je sice strašnej, ale v něčem má pravdu“, vyhnuli jsme se i nadávání na Evropskou unii, i když za bujení naší administrativy to přec jen trochu slízla.

Bavili jsme se jen o drahých, avšak neužitečných projektech a také o výchově dětí, kterou rodiče nevyžadují od sebe, ale od institucí. Stavební inženýr, psycholožka, lékařka, učitelka, respektu hodný děd (otec jednoho z nás) a já. Kromě kmeta tři z nás vyšší střední věk (na přechodu do raného stáří), dva věku středního. Celkem poklidný hovor, občas smích díky psycholožce, znamenité vypravěčce. Inženýr skoro nemluvil. Všichni sportovního ducha, nejvíce děd, nejméně psycholožka.

Který Suchý?

Řeč plyne, slova se linou, alkohol se nepije. Když tu — inu jako blesk z čistého nebe — dí respektuhodný děd, jak odpudivé mu je to národní Havla uctívání, ačkoli to byl… což psát nebudu. Strnuli jsme. — Děvkař, ochlasta, zbohatlík, co si jezdil mercedesem, když my stáli fronty na trabanty, osoba nedůvěryhodná, která jen díky převratu mohla nám kázat morálku.

Mlčeli jsme a čekali, že se ta kmetova vlna přežene. On své téma dále rozvíjel a řetězil, co všechno Havel pokazil, počínaje jeho velkoplošnou amnestií: prezidentem by měl být především slušný a morální člověk… Kdyby to bylo ve vlaku, mohl by člověk zatáhnout záchrannou brzdu, ale co zde — zapálit ubrus?

Oči všech se upřely na mě, však jsem ten disidenta syn. Řekl jsem v kostce to, co byste o Havlovi řekli také; a co se přeci všeobecně ví, a tím si připadal trapně. Vždyť všechny informace jsou dávno dostupné. Stařec komunistou nebyl, ale skautem, a nešlo mu ani o žádnou ideologii, jeho názor a soud o občanovi H. byl ryze občanský, jak zdůrazňoval.

Proč tedy tak zarputile odmítá objektivně sdílenou pravdu? Protože žádná objektivně sdílená pravda, kterou by člověk chtě nechtě musel uznat, neexistuje, nebo neobstojí před pravdou subjektivní, kterou si člověk tvoří ze svého názoru?

Když jsem dohovořil, červený jako rak z obav, abych v přítomných nevzbudil podezření, že má obrana občana H. je rovněž subjektivní, ba ještě subjektivnější pravdou, pramenící z osobnějšího poznání, čímž bych občanu H. jenom přitížil. To rozhodně ne. Tudíž by se hodilo, kdyby mě někdo z nich ještě doplnil, kdyby třeba jenom podotkl, že „šak ten H. statečnej být musel, když pro pravdu šel i sedět, kdo z nás toho byl schopen, že… “

Obecně sdílenou pravdou je, že nás odkaz Masaryka i Havla povznáší. Ale nevnímají to mnozí jenom jako kult, který tíží? Repro DR

Místo toho oni jeden po druhém řekli, že toho H. „tedy taky zrovna nemusej“, inženýr mlčel, jen doktorka špitla, že ona má H. ráda a co se mu nepovedlo, je jí celkem jedno, neb měl upřímný oči. Tu inženýr dokouřil a prolomiv své mlčení, pravil, že koho von teda taky ještě nemusí, je ten Suchý. Jako bych dostal ránu mezi oči, ba šel bych i do vrtule.

Nevymyslel jsem si to? — podezíráte mě. Ledasco si sice vymýšlívávám z důvodů větší pravdivosti, ale toto bohužel fakt von řek. Já probral se a po švejkovsku opáčil: Kterého Suchého myslíš, znám dva: legendárního hokejového obránce a spisovatele Josefa Suchého. — Ne, ne, toho legendárního všeuměla, co zpíval píseň vo rose. - Tak toho já teda taky nemusím, postupně všichni dodali, včetně doktorky. — Tak von Suchý nemá ani voči krásný?

Hanobení M. a H.

Hle, jak opile tu za střízliva působíme, proto co kdybychom u sta hromů vzali do rukou své trekingové hole, zaplatili a táhli už do psí prdele, ale místo toho jsem řekl: Ještě chvíli a ukáže se, že výkvětem národa jsme toliko my. Bál jsem se totiž, aby mi souběhem hrůzných okolností nezačali hanobit také Boženu Němcovou, Karolínu Světlou, Milenu Jesenskou a Voskovce a Wericha. Takového Nového roku bych se snad ani nechtěl dožít.

Nejsem já teď víc na okraji společnosti, než jsem kdysi býval? Svou skautskou minulostí k nim patřím — čím ještě? Aha, všichni máme rozvrácené rodiny. Řečeno jejich způsobem: respektuhodný stařec k smrti utrápil dvě manželky, lékařka je celoživotní matka—samoživitelka, psycholožka dohnala manžela k alkoholismu, a pak se s ním rozvedla… a já rozvrátil svou rodinu psaním do různejch blbejch referend místo rytím rodinné zahrádky. — A budeme povýšeně pochybovat o morálce občana H.?

Večer jsem otevřel Pouť na Svatou horu od Jakuba Demla a četl:

Bylo mně velmi jasno, že modlitbou růžence a tou svatou melodií očišťujeme krajinu, že ji měníme v ráj, že jí vracíme původní krásu a lehkost, a že ta země, ty stromy, sníh, mlha, ty pařezy, led a mechy nám děkují, že jsme je osvobodili, neboť byly v zakletí, takže nemohly promluvit, nyní však oživly a radují se, že nás doprovázejí do Betléma a že s námi mohou chválit Toho, jenž je pro sebe stvořil.

A také jsem rozuměl, jak i tyto bytosti trpí a ztrácejí na své sličnosti, když se komolí a když se jich ke zlému zneužívá. Jednou jsem zřetelně viděl, jak se borovice krčily k zemi a do sebe choulily hrůzou, když musely slyšet kletby a rouhání.

Rouháním a klením také kůň a kráva trpí mnohem více nežli holí a bičem, ač jsou jenom dobytčata — cognovit bos possessorem suum — proto volek a osel při tom nedostatku a zimním chladu byli u jeslí tak šťastni, že slýchali jen svaté hovory a viděli jen obličeje vyzařující mírnost, klanění a lásku. (…) V některých domech opravdu se zdá, že pes mluví a hospodář štěká.

Nehledě na náboženství — jaká to povzbudivá víra! Upokojiv mysl Demlem, teprve mi došlo to, kvůli čemu tohle celé smolím: představovali jsme si — i účastně prožívali — jaké to bylo násilí na společnosti, jaká hrůzná zvůle nové moci, když po čtyřicátém osmém začala po vlasti kácet zasmušilé Masaryky, začala je vymazávat z dějepisu i z knihoven, takže nakonec z celé národní značky TGM zbylo jen, jak Masaryk nechal střílet do dělníků. My se víc o něm neučili.

Je více než pravděpodobné, že nejen dogmatičtí komunisté, ale i podstatná část národa teprve získávala své sympatie k novému, totalitnímu režimu nikoli tak přes ideologii komunismu, ale právě tím, jak nás její moc zbavovala symbolu morální autority, svědomí, vznešenosti a humanistických snah. Pryč s tím kultem už. Pro pocit svého osvobození potřebovali stejnou katarzi z kácejícího se Masaryka, s jakou Franta Sauer a rozvášněný dav strhával mariánský sloup na pražském Staroměstském náměstí.

Obecně sdílená pravda je, že nás odkaz občana M. i občana H. povznáší; ale nevnímají to mnozí lidé svou subjektivní pravdou jenom jako kult, který nás (tedy je) tíží? Objektivně jiného důvodu k hanobení občana H. není.

    Diskuse
    JP
    January 5, 2016 v 17.45
    Tak na tyto úvahy je zapotřebí odpovědět ve třech různých rovinách.

    Za prvé: nedá se nic dělat - ale lidé doopravdy nemyslí. A to - bohužel - ani intelektuálové. Konfrontace myšlenek a idejí, tento ideál demokracie, se prostě v reálu nekoná; namísto toho se pouze srážejí beraní rohy osobních přesvědčení a ideologických dogmat.

    Lidé prostě nezaujímají postoje a netvoří si názory na základě nějakého myšlenkového či intelektuálního procesu, kdy by poctivě a odpovědně vážili pro a proti; absolutně rozhodující je stále ještě jenom čistě emocionální příchylnost respektive odpor. Ten se mi líbí, a tenhle zase ne - a tím to všechno hasne. Veškeré rádobyargumenty kolem toho - to je jenom taková mlžná clona, která má právě vzbudit dojem, j a k o b y dotyčný svůj názor měl založený na nějakém opravdovém myšlenkovém fundamentu. Ale že to všechno je jenom předstírání, se pozná neklamně právě podle toho, že dotyčná osoba je naprosto nepřístupná jakýmkoli argumentům (byť i věcně sebejednoznačnějším), které jsou v rozporu s jejím vnitřním přesvědčením. Havel je nedostižný a národní světec, Havel je zaprodanec a agent Američanů - to je jenom jeden příklad za všechny pro to, jak si naprostá většina populace celý tento složitý svět dokáže "urovnat" jenom do toho černobílého, ale krásně přehledného "pro" anebo "proti". Někdy to opravdu vypadá, že je zcela zbytečná námaha pokoušet se ve veřejné diskusi o nějaké argumenty; nakonec si stejně každý dál vede svou.

    Bylo by snad možno na to vypsat veřejnou soutěž: zažil už někdy někdo, že by se někdo ve svém "svatém" přesvědčení nechal alespoň trochu zviklat (neřkuli zvrátit) nějakými ryze logickými argumenty?...

    -----------------------------------

    Za druhé: jestli odpor určité části populace vůči Havlovi má pramen v tom, že oni ho pociťují jako zátěž jeho morálním apelem: je to opravdu zajímavá myšlenka, ale reálné příčiny budou většinou asi přece jenom poněkud jiné. Už proto, že Havel nikdy nebyl natolik dominantní mravní autoritou, aby mohl národ svým morálním apelem nějak příliš zatěžovat. Spíš daleko naopak, pro mnohé byl Havel velice vítaným fíkovým listem, zakrývajícím jejich pasivitu a aranžování se s totalitním režimem: s jeho stydlivým, rozpačitým disidentstvím se mohl každý identifikovat, každý si mohl říci vždyť ten Havel je vlastně skoro jako jeden z nás, takže i já sám jsem mohl tak trochu být takovým hrdinou, jenom kdybych k tomu měl takové možnosti jako měl on, není-liž pravda...

    -------------------------------------------------

    Za třetí: co se pak Havlova skutečného politického odkazu týče, v tomto ohledu jsem v čase vánočním měl určitou kontroverzi s politologem Bohumilem Doležalem, který se ve svém článku ve "Svobodném fóru" k výročí Havlova úmrtí vyjádřil s principiálním despektem vůči Havlově konceptu "nepolitické politiky", s tím, že je příliš idealistická a nepragmatická. On sám, Doležal, preferuje tu praktickou politiku, byť i s určitým morálním horizontem, masarykovského střihu.

    Odpověděl jsem mu v tom smyslu, že ten konkrétní způsob, jakým se Havel snažil svůj ideál antického občana lineárně přenést do soudobé moderní industriální a - leckdy až cynicky - liberalistické společnosti, mnohdy skutečně působil až trapně směšně; že však nicméně právě tento Havlův zásadní apel, že určité ideály mají mít prioritu před pouhým politickým pragmatismem respektive utilitarismem, zůstává i nadále jeho nejcennějším odkazem. (Z čehož se pak mohla vyvinout docela zajímavá diskuse o smyslu politiky vůbec; ale z dalšího vedení takovéto diskuse jsem byl redakcí "Svobodného fóra" bohužel odstřižen.)