Popravy jara

Lukáš Senft

V sobotu byla usmrcena významná postava Arabského jara. Navzdory našim předsudkům v sobě islám nese výraznou touhu po svobodě a rovnosti. Jejímu volání bychom měli naslouchat.

Den po Novém roce bylo popraveno čtyřicet sedm disidentů saudského režimu, mezi nimi i Nimr Bakir al-Nimr. Tento duchovní byl jednou z morálních autorit Arabského jara.

Pro šíitskou menšinu dlouhodobě požadoval právo volit a za odměnu byl vícekrát vězněn. Roku 2012 se údajně provinil podněcováním zahraničních intervencí, neposlouchal vládu a pozvedl zbraň proti bezpečnostním složkám. Za to byl v říjnu 2014 odsouzen k smrti a tento víkend byl rozsudek vykonán. Rodina nedostala jeho tělo, prý bylo pohřbeno s ostatními.

Během demonstrací v roce 2011 on sám ale důrazně vyzýval k poklidnému vedení protestů: „Saúdské autority spoléhají na střely a zabíjení a věznění. My musíme spoléhat na vřavu slov, na slova spravedlnosti. Slovo je mocnější zbraň nežli výstřely.“

Téhož roku kritizoval i sunnitské monarchy z Bahrajnu za brutální potlačení demokratických protestů. A právě v této oblasti se před více než tisíci lety zhmotnil emancipační potenciál islámu, jehož nepřímým dědicem byl i klerik Nimr.

Možnosti tu jsou

Roku 899 zde muslimští Qarmatové vyhlásili republiku. Chtěli vybudovat společnost zakotvenou v rovnostářství a rozumu. V rámci toho také zabavili Černý kámen z Mekky. Nastal totiž věk přátelství a egalitářství a není již třeba otrocky poslouchat zákon. Tomuto zřízení vládl koncil šesti jedinců, jejichž vůdce byl první mezi rovnými.

Celé hnutí bylo ovšem podníceno povstáním otroků o dvacet let dříve. Zúčastnilo se jej půl milionu zotročených pod vedením Ali ibn Muhammada. Tento černošský otrok byl šokován životními podmínkami svých druhů. Začal tedy požadovat snesitelnější pracovní nároky a poctivější dávky jídla. Později začal šířit radikálně rovnostářský postoj: vládnout by měl ten nejschopnější, nehledě na to, zda je otrokem. Povstání, které vyvolal, se nazývá Zanjská revolta a historiky bylo samozřejmě ocejchováno jako brutální a zlovolné.

Emancipační snahy potřebují naši podporu. Frustrace místních jinak nalezne útočiště v řadách teroristických bojůvek. Foto adhrb.org

Ve světle minulých i současných demokratických bojů počatých v lůně islámu bychom tedy měli poopravit naše rozlišení Západu a Východu. Se vzedmutou hrudí chválíme západní svobodu a s blahosklonným úsměvem pak potřásáme hlavou nad východní odevzdaností osudu.

Předmět číslo PO 24.1999 z Muzea Islámského umění v Doha zřetelně ilustruje náš omyl. Na talíři pocházejícím z 10. století, tedy z věku zmíněných emancipačních bouří, je vepsán následující citát: „Jen hlupák propásne svou šanci a pak spílá osudu.“ Navzdory našim předsudkům v sobě totiž islám nese odvahu — odvahu ke svobodnému uchopení vlastního života.

Co to znamená v dnešních dnech? Neměli bychom se příliš rychle dojímat nad roztomilými muslimy, kteří prostě „chtějí být jako my“: chodit k volbám a neustále si podkuřovat, že patří k nejlepšímu z možných světů. Volby jsou jen cestou k podstatnější metě: sociální spravedlnosti.

A tato cesta tak rozhodně nemůže být cíl. My sami si ostatně dopřáváme svobodných voleb, ale nerovnost v západním světě stále stoupá. Dokonce se jí začaly zabývat i klausovské klony na ekonomické seanci v Davosu. Volby nestačí.

Na Blízkém východě dosahuje totiž sociální asymetrie nebezpečných rozměrů. Z bohatství regionu tyje pouhá hrstka, ostatní živoří a sledují západní kšeftování s touto lukrativní menšinou. Společenský hněv tak bude stoupat. Je třeba skutečně levicový politický projekt, který frustraci promění v emancipační a demokratické hnutí.

Jinak budou chudí vehnáni do náruče islamistické propagandy. Ostatní uprchnou a ve jménu evropských hodnot budou nastrkáni do detenčních táborů.

Bojíme se teroru, ale právě proto je snaha svobodomyslných muslimů i naším bojem. Žízeň po sociální spravedlnosti bychom měli vycítit i přes hučení slaných vln Středozemního moře. A pak neotálet s podporou.

Brzy začne jaro.

    Diskuse
    JP
    January 5, 2016 v 17.09
    Skutečně zajímavá úvaha (a výzva); nicméně přece jenom zůstává určitá pochybnost, do jaké míry je právě zmíněný konflikt v daném regionu opravdu primárně sociální, a nikoli náboženský. A jakou část populace tam by bylo opravdu možno dosáhnout ryze levicovým programem, který by řešil pouze a jenom tu otázku sociální.