Podstata tkví v neseškrtatelném

Ondřej Vaculík

Mít možnost volit sociální demokracii by bylo jistě příjemné, kdyby mezi sociálně-demokratickým idejemi a současnou sociálně-demokratickou politikou, respektive jejími projevy, nebyly tak propastné rozdíly.

Političtí komentátoři tohoto vynikajícího elektronického listu nás ujišťují, případně přesvědčují, že jedinou přijatelnou volbou pro naši budoucnost je volba sociálních demokratů. Přitom nečiní valného rozdílu mezi sociálně-demokratickým idejemi — ty já bych volil taky — a současnou sociálně-demokratickou politikou, respektive jejími projevy. Ne, že by si o ní dělali nějaké veliké iluze, povětšině ji pokládají za pouze ještě jedinou přijatelnou, případně nejmenší možné zlo (což je ale škoda).

Vyhraněnější pohled však vrhají na Stranu zelených, u níž podle politiky znalých komentátorů ani netřeba rozlišovat mezi zelenými idejemi či programem a jejich politikou, protože bursíkovsko-liškovské proradné vedení a jednání zničilo nejen stranu, ale prošustrovalo i její ideje, takže se v podstatě není ani o čem bavit, natož aby bylo co volit.

Pak se čtenář také dozvídá, že neblahou úlohu sehrává rovněž „havlovská inteligence,“ která nevnáší do našeho života žádnou novou kvalitu, má „o sobě velmi vysoké mínění a potřebu se alespoň verbálně odlišit od zkorumpovaného kalu českého politické provozu“ (píše znamenitý Jan Černý). Do politiky vnáší „především své (narcistně založené) iluze, sebeindentifikaci s dobrem a slušností, potřebu jednoznačného, mravně závadného nepřítele…“ Proto „havlovská inteligence“, mluvíc o novém politickém stylu, inklinuje ke Straně zelených.

Zvláštní na tom je, že Jan Černý vidí „havlovskou inteligenci“ podobně neblaze jako ji vidí stoupenci liberální politiky, kteří vynašli pouze výsměšnější pojmenování — „pravdoláskaři“.

Nechci psát žádnou obhajobu „havlovské inteligence“ (k níž bych se možná za jistých okolností mohl poněkud počítat), protože slovy Jana Černého se necítím ani tak dotčen. Faktem ale je, že snahou o „sebeindentifikaci s dobrem a slušností“ se zabývám téměř celý život. Avšak nemám to jako program politický, ale občanský, založený na křesťanské morálce — hříchy mi ho ale stále ničí. Vskutku to není žádná nová kvalita.

Nicméně Jan Černý má opět pravdu asi v tom, že jakási snaha (možná i narcistní!) o sebeidentifikaci s dobrem a slušností vedla člověka ke kritice minulého režimu, jenž tím, jak sám představoval opak, vystrnaďoval člověka ze společnosti a z nás „sebeidentifikantů“ či „pravdoláskařů“ dělal politické protivníky. Zatahoval do politiky i ty, jimž nešlo o víc než třeba o hledání „sebeidentifikace s přírodou“, jejíž podmínkou je ovšem ohleduplnost k přírodě, nebo o „sebeidentifikaci s lidským dramatem,“ která zase vyžaduje necenzurované divadlo.

Jan Černý správně vystihl, že jest to právě potřeba sebeidentifikace, která klade morální nároky na jedince i společnost. Máme je ale oddělovat od politiky v obavách z našeho elitářství, které by mohlo bránit obyčejnému politickému provozu? Tedy tomu, kde se kvůli předpokládaným koalicím či menšímu zlu mají volit síly, které vám ale vaši „identifikaci znemožňují“? Je to narcistní? Zdá se mi přirozené, že když stoupencům svobodného divadla jistá politická reprezentace zavřela Krejčovo divadlo Za branou II, tak k ní ztratili důvěru a přestali ji volit bez ohledu na její v té době možná jediný přijatelný koaliční potenciál. Možná si už ani nepamatujeme, kdo tehdy byl ministrem kultury, o něho ani nešlo, šlo o něco zásadnějšího, totiž o postoj ke kultuře, který tato politická síla představuje podnes — a s nímž se leckdo prostě nemůže identifikovat.

Pokud jde o Stranu zelených, nejde o Bursíka či Lišku, o jejich zmatené neoliberální přemety (s nimiž se pochopitelně nelze identifikovat), ale jde o zásadní postoj zelené politiky vůči významu ochrany přírody, s níž se člověk i dnes potřebuje identifikovat stejně jako před třiceti lety, kdy se nám o takovém zeleném politickém programu mohlo leda snít. (Přeci kvůli nějakému Bursíkovi a spol. nebudu volit ČSSD jako jedinou relevantní sílu jenom proto, že by sice mohla „vést společenský pohyb směrem k nějaké alternativě (Jan Černý)“, ale zároveň hodlá prolomit limity těžby na Litvínovsku a umožnit zbourání Horního Jiřetína. (To je mi pěkná alternativa.)

Přesto má Jan Černý pravdu v tom, že právě sociální demokraté mají nejblíže k tomu, aby se dokázali „inspirovat alternativní politickou představivostí přicházející z občanské společnosti“. Vzhledem k okolnosti, že většina současných problémů souvisí se sociální oblastí, k sociálním demokratům také směřuje nejvíce občanských inspirací. Ty však oni povětšině přezírají, protože v zakletí politikářských pragmatismů nezní jako vox populi. Progresivita sociálních hnutí netkví v tom, jaká bude v následujícím období výše mateřských příspěvků, bude-li se, či nebude platit třicet korun u lékaře, jak reformovat veřejné finance, aby to nikomu nepřitížilo atd., protože větší státní výdaje umožňují v případě krize a státní nouze jen větší škrty.

O tom, co lidé skutečně dostanou, nakonec nerozhodují politická grémia se složitě připomínkovaným politickým programem, ale státní účetní Janota, a to v pěti minutách. Podstata programu sociálních demokratů musí tkvět v neseškrtatelném! Tj. například zlepšení postavení prvovýrobců (tovaru hmotného i duševního), aby nebyli v područí obchodníků a manažerů s vykořisťovatelskými praktikami. Také jde o důstojné postavení starších lidí, zejména žen, v zaměstnaneckém poměru, aby na jedné straně nebyli vytěsňováni z práce jako staří, a na druhé nestáli před nutností za každou cenu pracovat. Jde o úroveň státního školství, aby v něm jen nezbyli sociálně slabí, kteří bezmocně budou lhát sociálně slabým o jejich nadějných perspektivách…

Těch netknutých témat je pochopitelně moc. A jedno z nich je, aby žádné město už nikdo nemohl odtěžit kvůli svým ziskům…

Dokud nám sociální demokraté nedají příležitost se s jejich tématy sebeidentifikovat, není žádný velký důvod je volit.

    Diskuse
    March 9, 2010 v 17.31
    Pane Vaculíku,

    děkuji za pěkný sloupek a laskavě vedenou polemiku.

    Předně nemám pocit, že by komentátoři a sloupkaři tohoto listu označovali za jedinou přijatelnou volbu ČSSD, naopak bych řekl, že ve vztahu k ní převažují hlasy kritické, obzvláště od oznámení změny názoru vedení ČSSD na prolomení limitů těžby hnědého uhlí. Já sám nikde k volbě ČSSD nevyzývám, ani ve sloupku, na který zde reagujete – naopak by čtenáři mělo být patrné, že v něm nepřímo – a ano, dosti nerad – vyzývám k volbě Strany zelených, protože si navzdory svému zděšení z její praktické politiky přeju, aby se do Sněmovny dostala, a právě to je nyní ohroženo. Volba politické strany je záležitostí individuální a subjektivní, řekl bych dosti tajemnou a často nevyzpytatelnou. Přesto předpokládám, že lidé jako jste vy nebo pan Bárta budou volit SZ (něco předpokládám, protože se nějak opakovaně veřejně vyjadřujete) a bude mi ctí, pokud se spolu po volbách skrze naše zastupitele setkáme ve vládní koalici a budeme se společně snažit (vyvíjením tlaku na naše zastupitele, psaním do Deníku Referendum apod.) pohnout věci k lepšímu.

    Zajímavější než zkoumání toho, kdo koho bude volit, mi připadnou témata, která jste otevřel v první části sloupku – protože jak už jsem psal, ani sebelepší koalice nás nezachrání před námi samotnými. Onen „boj o duši havlovské inteligence“, jak jsem to poněkud pateticky nazval, lze snad z jistého pohledu vnímat jako boj o to, co se děje s chartistickým dědictvím „nepolitické politiky“ v době revolučního zlomu a po něm. Lidé jako Vy, Zdeněk Bárta, Václav Havel a další (a méně slavní) vytvořili za socialistické normalizace intelektuální a mravní elitu, jejíž étos a patos spontánně dominoval listopadovému dění – na chvíli došlo ke splynutí lidu obecného a elity, v předcházejícím období vyčleněné z oficiální komunikace.

    Jistým problémem je ale fakt, že jsme velmi dlouho neměli možnost naučit se dělat „politickou politiku“ a že to náhradní řešení, tedy étos a patos odporu proti diktatuře, přijala značná část havlovské inteligence za svůj i pro politiku demokratickou, a v tom vidím rozpor. V odporu proti diktatuře se lze identifikovat s (mimopolitickými) silami pravdy a dobra (a třeba slušnosti), v demokracii už nikoliv, alespoň tedy v tom, jak demokracii společně kupř. s H. Arendtovou rozumím – totiž jako specifickému způsobu zjevování („kdo jsem“, „kdo jsme“), jako autonomní sféře jednání, která si svůj obsah, a tedy i svou „pravdu“ sama tvoří. Postoje Václava Havla, části havlovské inteligence a především pak hegemonického mediálního diskursu (jehož vlajkovou lodí se stal časopis Respekt) po Listopadu postupně přestaly být demokratické, nerespektovaly legitimní různost názorů a postojů, pouze elitářsky vyhodnocovaly jiné postoje podle měřítka dobra a pravdy, pojatého jako zvláštní směs dějinnosti a nedějinnosti.

    To měřítko povstalo z dějinného okamžiku studené války a boje proti diktatuře, zachází se s ním ovšem jako s naddějinným zjevením dobra a pravdy samotných – přesně jako když George W. Bush označí americký hospodářský a politický model za univerzální, ideální uspořádání a vytáhne do boje za jeho šíření po světě. Právě proto mu Václav Havel, Respekt a část havlovské inteligence naletěli, přestože – na rozdíl od Bushe či Cheneyho – nejsou zainteresováni na ekonomických zájmech, které za bushovskými válkami stojí. Jinými slovy jsem o tom psal ve sloupku „Václav Havel a pravda“. To se ovšem netýká Vás, Zdeňka Bárty a podobných „havlistů“, kteří podle mého názoru dokázali chartistický či obecně opoziční ideál přenést přes hranu revoluce a přitom neustrnout ve starém ideologickém schématu, v němž se ten ideál zrodil. Přesto samozřejmě se způsob myšlení Vás a nás, všelijakých polistopadových partajníků, někdy liší.

    V demokracii se podle mého mínění nelze tolik s něčím identifikovat, protože se zde nesetkáváme s věčnými hodnotami, nýbrž s jednajícími lidmi. Zcela chápu potřebu, aby ti, kteří jednají i naším jménem (protože jsme je např. zvolili), nám byli nějak sympatičtí, mám tu potřebu také. Ale za více demokratický pokládám postup, který tolik nehledá, s kým se jak lze identifikovat, nýbrž který novou skutečnost nastoluje, prosazuje, přemlouvá druhé atd., který vede demokratickou rozpravu a sám jedná. V demokracii neprosazujeme nějaké předem dané a hotové pravdy a hodnoty, nýbrž vytváříme nový smysl a v tom svůj osud, a to stále znovu.

    Je nepochybné, že v současné době je podstatným zdrojem toho smyslu ochrana přírody, redefinice vztahu člověka k ní. ČSSD byla a je stranou technokratickou, přející velkým podnikům a tradiční energetice (jádro, fosilní paliva) – to Vám oprávněně může připadat neslušné vůči přírodě, mně to tak připadá též, ale aspoň částečně změnit to lze jen účastí (myšlením, mluvením, psaním – tedy tím, co činíte), nikoliv frontálním odmítáním, jak to činí jiní. V západní Evropě ta změna už nějak patrná je, ČSSD je silně proevropská a má dobré vztahy se západoevropskými socialistickými stranami, takže není vše ztraceno… Vlna nesouhlasu, která se zvedla v Deníku Referendum po informaci o krajském referendu umožňujícím prolomení limitů těžby, dolehla k uším vedení ČSSD. Pokud se znovu zvedne takový hlas, dolehne tam znovu – i takto se dělá politika.

    ČSSD je stranou kompromisu, mezi prací a kapitálem, ekonomickým růstem a ochranou přírody, systémem a jeho kritikou; proto nikoho, komu záleží na idejích, úplně neuspokojí. Je na nás, abychom ovlivňovali, mezi čím přesně a jak se ten kompromis uzavírá. Velmi to také záleží na celkové atmosféře ve společnosti, ČSSD není primárně stranou elit (i když historicky vznikla ze spojení dělnictva a inteligence, tedy z jednoho zajímavého kompromisu), tu atmosféru se také musíme snažit ovlivnit. Je ovšem neštěstím pro celou společnost i pro ČSSD, pokud se významná část elit stáhla do nepolitické ulity, z níž politiku bombarduje svými elitářskými nároky, a zároveň se veze na vlně vládnoucí ideologie – znovu opakuji, že to neplatí o Vás.

    Zdá se mi, že toho „neseškrtatelného“, jak píšete, je v programu ČSSD pořád ještě dost, obzvláště v porovnání s jinými programy (což se celkem ukazovalo, když ČSSD vládla). Samozřejmě bychom se měli společnými silami i každý sám za sebe snažit, aby v programech a konkrétní činnosti všech stran a aktérů veřejného života bylo toho sociálního a ekologického neseškrtatelného co nejvíce, mj. také od toho tu občanská společnost je.

    Srdečně zdravím,
    Jan Černý

    March 9, 2010 v 23.28
    Kolega Vaculík mi promluvil z duše. Také se potýkám s problémem jak sloučit sociálně demokratické ideje, které jsou mi blízké s konkrétní "pragmatickou" politikou, která se svou orientací na průzkumy veřejného mínění, "mediální hvězdy", kterými jsou sportovci a herci a v poslední době i ohlášenou podporou prolomení limitů těžby vzdaluje občanům v severních Čechách, kde žiju a přibližuje pravicové politice ODS a TOP 09. Kritika "havlovské inteligence" z pera kolegy Černého sice postihuje část problému, ale jinou část problému zastírá. Budu se věnovat pouze tomu, co zastírá. Zastírá to, že program občanské společnosti a kritické občanské veřejnosti je stále aktuální stejně jako byl aktuální v době Charty 77 a v době listopadové revoluce. Nechali jsme si namluvit, že demokracie vyhrála a nyní se o politiku budou starat politici, které si svobodně zvolíme. Dopracovali jsme to tak daleko, že dnes nemáme koho volit. Nemáme koho volit, protože máme populistické politiky, noviny, které jsou schopny psát pouze o skandálech, osobních urážkách a pasivní veřejnost. Pokud chceme lepší noviny a lepší politiky, kteří nesledují pouze průzkumy veřejného mínění a nepudrují se tak, aby se líbili divákům v televizi, tak potřebujeme aktivní a kritické občany, kteří nebudou politikům a novinářům ochotně zobat z ruky. Myslím, že Referendum tomu může pomoci, částečně už pomáhá. Jestliže část redaktorů podporuje politiku sociální demokracie, potom ji může nejvíce pomoci tím, že ji bude kriticky a nemilosrdně nastavovat zrcadlo, aby této straně došlo, jak moc se vzdálila občanům a myšlenkám sociální demokracie.