Dostala jsem za úkol připravit pro vysílání Vltavy Výročí týdne, věnované Rudyardu Kiplingovi (narodil se 30. prosince 1865 v Bombaji a zemřel 18. ledna 1936 v Londýně, má tedy ve dvou sousedících letech těsně vedle sebe výročí hned dvě). V naší rodině byl Kipling jedním z nejčtenějších spisovatelů, Knihu džunglí jsem uměla téměř nazpaměť, a to dokonce ve starém překladu Pavly Moudré, protože ten byl v babiččině knihovně, kde jsem si ho četla každé zimní prázdniny.

Později jsem četla pěknou knížku Stopka a spol., jejíž děj se odehrává v internátní škole a hrdiny jsou tři kluci: Stopka, budoucí koloniální důstojník, McTurk, mlčenlivý irský aristokrat, a Brouk, autobiografická postava brýlatého a ne moc fyzicky zdatného kluka, který veškerý ten jejich boj s krutými a šikanózními poměry v britské internátní škole zapisuje.

Čas jako služebník

Úkol připravit pořad o Kiplingovi se mi líbil a hned jsem ke spolupráci vyzvala anglického kolegu Davida Vaughana. David ovšem nezajásal, zatvářil se naopak rozpačitě a řekl, že vlastně ke Kiplingovi žádný vztah nemá. Sdělila jsem mu, jak báseň If (Když) citoval Ferdinand Peroutka a v naší rodině byla kultovní.

I ode mě se vyžadovalo, abych svým okem klidně měřila bezhlavost (což mi nešlo), abych uměla snít a nepodlehla snění, zas po prohře se vrátila k východisku (to mi šlo lépe), sbratřena s davem, uchovala si hrdost (hrdost ano, s tím bratrstvím s davem to bylo horší), prostě abych mohla říci „Svými vteřinami všemi mně, čase, jak bych závodník byl, služ!“, protože jenom tehdy pánem a vítězem budu na širé zemi.

No ano, u nás doma se i od holek očekávaly ctnosti, jež jsou zbásněny v té Kiplingově básni — naši mi neřekli (a asi ani nevěděli), že ji básník věnoval svému synovi, kterého vypravil do 1. světové války, v níž mladý muž okamžitě padl.

To o tom Kiplingově synovi mi řekl až David a připojil vyznání svého odporu k té básni, která adoruje sílu a nemá žádné pochopení pro ty, kdož prohrávají. On jako mladík oddaný poezii a architektuře, intelektuální kritik britského imperialismu a přesvědčený Evropan měl Kiplinga ve staré literární veteši, někde, kde my máme … jenže my žádného tak velikého autora té doby nemáme.

Kipling dostal Nobelovu cenu za literaturu v roce 1907, kdy na ni za českou literaturu byl navržen Jaroslav Vrchlický. Ano, mám to, David má Kiplinga uloženého někde tam, kde my máme Vrchlického V tu chvíli mě napadlo, že přece ani mně čas všemi svými vteřinami nesloužil, jako bych byla závodník.

↗

Kiplingova díla přináší otevřený vztah k odlišným kulturám a náboženstvím. Foto static.indianexpress.com

David je zodpovědný novinář a také své cti dbalý Angličan. Poté, co vyslechl mé naivní laudatio na Kiplinga, svolil, že pořad připraví. Opatřil si knihy a dal se do čtení.

Nakonec jsme to Výročí týdne otočili kolem Kiplingova románu Kim, jehož dětský hrdina je potomek irského poručíka koloniální armády a jeho chudé irské ženy, je to však pária, pouliční dítě a sirotek, sociálně si rovný s domorodými dětmi bez rodičů i domova.

Kim potká lámu, putujícího k posvátné Řece Šípu, a stane se jeho společníkem na cestě. Během té cesty se v románu ukáže indická společnost v nekonečné pestrosti dějů, vztahů a vůbec poměrů, poznáme i mnoho z indické geografie a v jazykově neobyčejně zajímavém a složitém vyprávění (de facto v úplnosti nepřeložitelném) pronikneme do střetu východní a západní civilizace.

Kipling je báječný vypravěč a jeho dětský hrdina Kim se řadí k Huckleberrymu Finovi Marka Twaina nebo k Pipovi z Dickensových Nadějných vyhlídek, kteří odhalují rozpory tohoto světa nepředsudečnýma dětskýma očima a v naivním provedení se dopouštějí jak nejpodlejších, tak nejušlechtilejších činů.

Jejich nedospělost jim dává šanci k nápravě a prozření.To, co nás v Kiplingových románech (ale i v básni Břímě bílého muže) zahanbuje, je jeho otevřený a respektabilní vztah k odlišným kulturám a náboženstvím, k islámu, buddhismu i hinduismu.

Na čtvrthodinové literární publicistice pro Vltavu pracoval David měsíc (takhle by si nevydělal ani na slanou vodu) a dílo ve studiu odevzdával se slovy radosti, že ho úkol přinutil odhodit klišé a stereotypy studentského mládí a podívat se na velkého spisovatele jako dospělý muž. Jako v té básni Když.

Tak málo mám krve

O této prosincové příhodě píšu pod dojmem dvou událostí, k nimž došlo zhruba ve stejné době, v níž jsme se Davidem připravovali Kiplinga. O jedné z nich — o pražské instalaci kdysi v Karlových Varech odstraněného Goethova pomníku a o jeho opětovném odstranění před Vánoci z nařízení městských kvazipamátkových úřadů z místa před Goethe Institutem — tu psal Ondřej Vaculík.

K prvnímu odstranění se váže dochovaný zápis Místní správní komise Karlovy Vary: „Ačkoliv byl /Goethe/ velikánem literatury, jako člověk byl malý, jeho lidský profil je nám cizí a ne příliš sympatický,“ proto můžeme zničit jeho pomník ve městě, kde (a to dodávám já, to ten pán asi ani nevěděl), napsal mnoho desítek stran svého nesmrtelného díla.

Druhé události se týká výrok, kterého se dopustil sociálnědemokratický hejtman Olomouckého kraje inženýr Jiří Rozbořil, absolvent Vysoké školy báňské, který v souvislosti se stavem Bezručova domku v Kostelci na Hané prohlásil ve shodě s památkáři Olomouckého kraje, že Bezruč byl jako básník přeceňován a dům měl spíše politický význam za minulého režimu.

Opravdu nevím, v čem ten politický význam měl spočívat, Bezruč nebyl komunista ani v žádném smyslu aktivista a koneckonců kolem jeho života a díla je tolik záhadných a napínavých otázek, že to stojí za jedno pořádné muzeum. Červený cihlový domek je opravdu úplně obyčejný, možná ho není třeba památkově chránit (tedy schvalovat každou úpravu a změnu). Až potud nejde o nic tak strašného. Co mi připadá hrozné je povýšenost, s jakou zúčastněné strany v souvislosti s cihlovým domkem v době, jíž se cítí být pány, hodnotí Bezruče jako básníka.

↗

Bezručovy básně nejsou přeceněné. Byly sugestivním hlasem Slezska a jeho utlačovaných obyvatel. Ať už byl autorem kdokoli. Repro DR

Dovolím si vrátit se ještě ke knihovně mé pražské babičky. Nejen Kiplingovy Písně mužů v překladu Otokara Fischera, ale také Slezské písně v ní měly čestné místo, a babička je citovala zpaměti, aniž ji k tomu kdo ve škole nutil. Vidím ji, jak běží přes kuchyni s hrnkem utíkajícího mléka v rukou a volá „Tak málo mám krve a přece mi teče z úst!“

Živost básně se pozná podle toho, jak se s ní žije. A Bezručův hlas (nebo hlas toho, kdo ty básně skutečně napsal, sebevraha Ondřeje Boleslava Petra) byl tak originálním a sugestivním hlasem Slezska a jeho utlačovaných obyvatel, že dolehl tam, kam by politická práce nedolehla nikdy.

Jak mohly být přeceněny básně, které stály Vladimíru Vaškovi za uveřejnění pod jeho ještěřím pseudonymem, i když je nenapsal? Jak mohl být přeceněn básník Petr Bezruč, který stál nevýznamnému kolegovi Grmelovi z Ostravy za plagiát vychvalující cara, kvůli kterému se Bezruč dostal v roce 1915 před soud, kde v zápisu čteme: „Politické přesvědčení, které se odráží v mých básních, rovná se nejčistšímu demokratismu. Moje básně byly psány především pro dělnictvo. Toto celé zaměření je v rozporu s oslavováním cara, který je dělnictvem a demokraty nenáviděn dnes právě tak jako před válkou. Proto báseň zmíněné tendence, uveřejněná v kterémsi francouzském časopise, není ode mne.“

Myslím, že pan hejtman, ale bohužel i olomoučtí památkáři si pamatují z Bezruče jen tu donekonečna v televizi omílanou scénku chrchlajícího Jiřího Wimmera, jak recituje Ostravu na jakési estrádě.

Komu dá pánbůh úřad, tomu dá i rozum, praví přísloví, a tak se majitelé pozic a funkcí vyjadřují o věcech a lidech, o nichž nic nevědí, hodnotí jejich význam a dílo a ani se za svoje nedostatečné vzdělání a omílání klišé nestydí.

Kiplingův dětský hrdina na cestě s lámou dospěje, s Davidem jsme dospěli ke spravedlivějšímu hodnocení velkého literáta, ale funkcionáři si počínají jako žáci, opisující pod lavicí z taháku maturitní otázku tak, jak si myslí, že ji chce zrovna komise slyšet.

K přání šťastného a úspěšného nového roku Deníku Referendum i jeho čtenářům připojuji báseň Petra Bezruče Slezské lesy. Posuďte sami:

Slezské lesy

Jste tak jak já, slezské lesy, mé lesy.

Smutek se na kmen a koruny věsí,

hledíte teskno a hledíte přísně,

jak moje myšlenky, jak moje písně.

Padá z vás jehličí v noci a v mlze,

porobeného to národa slze.

Padáte sekerou na rozkaz z Vídně,

hynete pomalu, hynete klidně.

Mlčíte, hynete, smrkové moře, bez konce, bez konce, slezské vy hoře.