Tak nějak to patřilo k novoročním oslavám. Je asi tak něco kolem poledne a vy se probouzíte se strašlivou kocovinou. Zapnete televizi a z ní na vás promluví muž s knírem. Pronese několik vzletných vět, jejichž smysl ve svém stavu spíš tušíte. Přesto chápete, že tohle je ta symbolická tečka. Ať už byla oslava jakkoli divoká a necivilizovaná, teď je s konečnou platností slavnostně zakončena a legitimizována. Projev muže s knírem vždy odděloval bujaré veselí od všednosti 2. ledna, který je bezpochyby nejnudnějším dnem roku.

Jenže pak se vystřídaly stráže a prezidentské kníry zmizely v propadlišti dějin. Hladce oholený státnický padawan zatnul novoroční tradici tipec. 

K 1. lednu ovšem projev patří, a tak jsem se rozhodl navrhnout alternativní novoroční promluvu, která by splnila svou mytickou funkci a zároveň by svou délkou byla ohleduplná ke společensky unavenému čtenáři:

Vážené občanky a občané! 1. leden je pro nás dnem, kdy bilancujeme uplynulých 365 dní a pro ty nadcházející se zavazujeme k tomu, že budeme v něčem lepší. Třeba že přestaneme kouřit, že zhubneme nebo že budeme pozornější ke svým blízkým. Zároveň si dnes připomínáme 23. výročí vzniku České republiky, státu, jehož jsme občany a který je nám všem vlastí. Což je skvělá příležitost k tomu, abychom svůj hodnotící pohled rozšířili ze soukromého i na obecné. Pokusím se tedy o stručné shrnutí toho, co naši společnost v uplynulém roce potkalo a o nastínění toho, kam by se mohla v příštím roce ubírat.

Nejprve k tomu hodnocení. Moderní český republikanismus se rád pohybuje ve zhruba dvacetiletých cyklech. První republika trvala dvacet let, na dvacetileté cykly lze rozdělit i vývoj předlistopadového režimu. Našich dvacet let liberální parlamentní demokracie už uběhlo. Zdá se, že řada lidí skutečně očekává nějakou výraznou společenskou změnu. Jako by jim uplynulý rok dával za pravdu: Jestli podle prezidenta Havla vládla v půli 90. let v naší zemi „blbá nálada“, pak byl rok 2015 rokem všepohlcujícího nihilismu a cynismu. Idea demokratického humanismu, na níž bylo vybudováno masarykovské Československo, se stala téměř nadávkou.

↗

Aby mohl začít obrodný proces českého národa, je nutné, abychom pro náš stát znovu našli vizi. Tou by mohl být Masaryk a jeho demokratické sekulární a humanistické republikánství. Repro DR 

Myšlenka základní rovnosti všech lidí bez rozdílu jejich vyznání, původu, pohlaví či rasy, za jejíž prosazení krvácely předchozí generace a která vymezuje moderní evropskou demokracii, je také zesměšňována a odmítána jako projev takzvané politické korektnosti. Jenže to, co má být něčím novým, odvážným, pravdivým a takřečeně „politicky nekorektním“, není nic jiného, než prachobyčejné hulvátství. Halasně svrháváme ideje dneška a na jejich místo klademe nikoli ideje zítřka, ale předvčerejška.

Tím se můj projev dostává ke své druhé části, tedy k vyslovení prognózy, co bude a co by být mělo. Předchozí věty asi nezněly příliš optimisticky. Zdá se, že náš politický život skutečně dospívá k jakémusi zlomu. Že je vyprázdněným, bez programu a bez vize. Pokud tomu tak bude i nadále, je vítězství totalitaristických cyniků klidně možné. Pak je cesta České republiky k totalitnímu policejnímu státu izolovanému od okolního světa otevřena.

Dnešní hodnotovou krizi ale musíme nahlížet také z druhé strany: jako příležitost k tomu, abychom naši demokracii obrodili. Nebude to jednoduchý proces, ale snadné cesty vedou zpravidla do pekel. Aby takový obrodný proces mohl začít, je nutné, abychom znova našli pro náš stát vizi. Tou pro mě zůstává Masaryk a jeho demokratické sekulární a důsledně humanistické republikánství. Je ale třeba, abychom humanismus svým každodenním konáním žili, aby se z něj stala naše politická a životní praxe. Jinak řečeno, abychom se nebáli překročit vlastní stín a k výzvám, které před nás mezinárodní situace staví, přistupovali v prvé řadě jako lidé. Zvládneme-li toto, Česká republika přetrvá.

Závěrem mi nezbývá, než vám všem popřát šťastný, úspěšný a co nejlidštější rok 2016.