S dozněním prezidentova vánočního poselství s pointou o „naší zemi“, která „není pro všechny“, se mi vybavil Jiří Macháček, jehož jedna filmová postava, když v televizi hráli státní hymnu, prostoduše utrousila: „To je ale hezká písnička.“

O národu, vlastenectví a křesťanských kořenech jsme v uplynulém roce slýchali víc než jindy. Také pěkně hovořit o „naší zemi“ nic nestojí. Chováme se však k ní podle toho?

Lokality, kudy k nám po hlavních silničních tazích vstupují návštěvníci cestující z jihu či západu, se šedi a špíny zbavují už 25 let. Ledaskde dodnes na hosty hned za hranicemi číhají kasina a trhovci se sádrovými trpaslíky. Pohraniční oblasti mimo turistický ruch působí často dojmem, že v nich válka skončila včera. Odlehlé regiony se vylidňují a pustnou.

Může za všechno — od děravých asfaltek, přes nepokosené trávníky až po oprýskané fasády — pouze stát? Kdepak! Ty muškáty do oken Rakušanů žádná vláda neinstaluje. Ani sochu lišky Bystroušky, jež donedávna zkrášlovala oboru v Janáčkových Hukvaldech, neukradl stát, natož nějaký islamista.

Na veřejnou moc se ale můžeme zlobit třeba kvůli domku, ve kterém v Kostelci na Hané dožíval Petr Bezruč a který sloužil coby expozice věnovaná básníkovu dílu. Vypadl z katalogu nemovitých kulturních památek a ve zchátralém stavu vyhlíží temnou budoucnost. „Nám se nákladnost opravy zdá vzhledem k významu tohoto básníka celkem velká,“ řekl Jiří Rozbořil, hejtman Olomouckého kraje, jenž o vyjmutí ze seznamu památek požádal. Ministerstvo kultury překvapivě vyhovělo. A ve zprávě památkářů se prý píše, že Bezruč byl jako básník „značně přeceňován“. Spory se vedou i o historické domy v centru Prahy.

↗

Prezidentovo vánoční poselství s pointou o naší zemi, která „není pro všechny, mohlo evokovat Jiří Macháček, jehož postava při státní hymně prostoduše utrousila: To je ale hezká písnička. Foto fbd.cz

Kdyby každý hlučný vlastenec, který se ve střetu s islámem, věštěném i Milošem Zemanem, tolik bojí o naši kulturu a náš životní styl, pokusil zušlechtit aspoň jedno místo ve svém okolí, jež se váže k české historii nebo kultuře, prokázal by svůj vztah k zemi mnohem zřetelněji.

Jenže co čekat, když se vlastenectví učíme v lepším případě na hokeji, v případě horším na demonstracích tu obrácených proti Romům, tu proti imigrantům? Leč poté, co by proběhlo vylučování z naší země pro původ nebo barvu pleti, by příště mohly být na řadě sexuální menšiny, lidé handicapovaní či politicky nepohodlní.

Tak daleko ještě nejsme a dojít tam ani nemusíme. Ale můžeme, když zapomeneme, že národ a zemi definuje též historická paměť, kulturnost, politická odpovědnost a vycházení se sousedy.

Prvním krokem ústavních činitelů včetně prezidenta, jimž na osudu národa a země skutečně záleží, by mělo být zasazení se o narovnání občanské výchovy ve školách. K dispozici jsou moderní učebnice i kvalifikovaní pedagogové. Proč tedy ve studentských volbách nanečisto dostávají demokraté na frak od Dělnické strany sociální spravedlnosti?

Až si budeme vážit našich umělců, znát naši hymnu i okolnosti jejího vzniku nebo až budeme mít doslova a do písmene zameteno před naším prahem, bude věrohodněji znít i okázalé vzývání „naší země“.