Vánoce jsou svátky klidu a míru. Pokud jste misantropický cynik, který je přesvědčen o tom, že naše civilizace je založena na neustálé krizi, boji a utlačování jednoho člověka jiným, a tedy že je celý moderní vánoční mýtus jen výrazem nebetyčného pokrytectví, pak v těchto dnech trpíte. Pravděpodobně teď sedíte v nádražním nonstopu a přemýšlíte, co podniknout s časem mezi dvěma nejbližšími panáky vodky.

Jelikož já misantropický cynik nejsem, rozhodl jsem se, že vám, svým zapšklým bližním, vyjdu vstříc a spáchám na vás vánoční dobrý skutek: napíšu sloupek, který vám to nebetyčné čekání pomůže přežít. A navíc ho pak můžete klidně zapomenout.

Mým tématem bude jaderná apokalypsa. Sice se může zdát, že se hrozba genocidy všeho živého stala s pádem berlínské zdi jen kapitolou v učebnicích dějepisu, ale není tomu tak…

Jedním z lidí, kteří myšlenku anihilace stamilionů lidí ve zlomku sekundy udržují stále živou a aktuální, je i Ezra Kaplan, který v létě na webu časopisu Vice publikoval článek zabývající se možností náhlého jaderného útoku na Rusko. Kaplan upozornil na opožděný start vesmírné družice, která je podstatnou součástí ruského systému včasné výstrahy. Rusové tak byli odkázáni jen na pozemní radary a při případném jaderném úderu by tak měli mnohem kratší čas reagovat protiúderem. Což je zásadní. Ve třetí světové totiž jde o to vyhladit a zároveň nebýt sám vyhlazen.

Samotný text popisuje, jak takový systém včasného varování před jaderným útokem funguje, proč Rusům nefunguje a taky to, jak by to mohly Spojené státy využít (i když nechtějí). To nejdůležitější z celého textu je ovšem řečeno v titulku: „Russia Is Now Vulnerable to Surprise Nuclear Attack“. Podstatné nejsou technické detaily, nejedná se o text, který by byl určený pro fanoušky vojenské techniky. Kaplan nás nechce seznámit ani se zákoutími světové diplomacie. Technické údaje mu slouží jen jako pozadí, na němž může říct: „A přece to jde! A teď je na to ta nejlepší chvíle!“

↗

Sice se může zdát, že se hrozba genocidy všeho živého stala s pádem berlínské zdi jen kapitolou v učebnicích dějepisu, ale není tomu tak. Ilustrace cemetpuu.deviantart.com

Kaplan v tom samozřejmě není sám. Mokré sny o jaderném bombardování Ameriky a Evropy mívá pravidelně i Kim III. Severokorejský, občas probudí i některého ruského generála a geopolitického stratéga.

Ještě nebezpečnější než samotné výzvy k jaderné válce je ovšem postoj, jaký k nim zaujímá civilizované světoobčanstvo. Chruščov, Kennedy, Brežněv i Reagan byli sice padouši prvního formátu, přesto chápali jedno: jaderná válka je horizontem existence života na Zemi. Horizontem, který je nepřekročitelný. Lidstvo na obou stranách železné opony to vnímalo stejně. Po pětadvaceti letech od konce dějin byl strach dasein z vlastního nebytí vystřídán strachem z propásnutí slevové akce v supermarketu. Přestali jsme se bát války.

Možná, že se zlepšil válečný marketing. Možná, že válka je pro nás něco abstraktního, něco, o čem si nanejvýš přečteme zprávu na internetu, ale s čím nám chybí jakákoli osobní zkušenost. Kvapem ubývá i těch, kteří s tou poslední válkou vlastní zkušenost měli a se kterými o ní můžeme hovořit. O věcech, ze kterých nemáme strach a které jsou pro nás zcela abstraktní, se spekuluje snadno. To, o čem se spekuluje, se posouvá do roviny myslitelného a možného.

A tak se stále častěji nahlas uvažuje o tom, jak by vypadala válka NATO s Ruskem, jak zasadit tomu druhému preventivní úder a jak organizovat tu rozpad Ruska, tu obsazení Evropy jistými zelenými mužíčky. S historickými analogiemi je to ošemetné, ale znechucení dlouholetým mírem a romantický étos války byly společné Evropanům i v roce 1914. Prvotní nadšení rychle zmizelo. S ním i miliony životů.

Uznávám, že bombardovat je mnohem snazší než diskutovat. Přesto bych se přimlouval za trochu velkorysejší titulky. Možná pořád trochu naivně věřím, že naší morální maxima může ležet i nad úrovní Leonida Brežněva. A že bychom se tím pádem mohli dožít i nového roku.