Chci přispět X

Pryč s Goethem

Goethův pomník sochaře Jiřího Davida musí být do 23. prosince zbourán. Odůvodnění památkářů je přitom krkolomné. Zdá se, že pomník má zkázu v osudu.

Přicházejí rozhodnutí, která člověka šokují, berou mu dech, vzbuzují vztek – a přesto jako bychom s nimi počítali, jako by v zárodku nadějného zrodu už rovnou klíčil zmar a zánik, jako by v každé rozvíjející se naději rostla i beznaděj, bezdůvodně, ale zákonitě, protože tak to prostě chodí. Což člověka strašně zlobí, chce se tomu vzpouzet, ale zároveň už ví, že čím je ona zhacenost nesmyslnější, tím je také kardinálnější a jde až do kořene, do morku kosti.

Ten Goethův pomník, který u příležitosti oslav 25. výročí Goethe-Institutu v Praze slavnostně odhalila primátorka Adriana Krnáčová, musí pryč. Do Štědrého dne musí být umělecké dílo sochaře Jiřího Davida odstraněno, jinak Goethe-Institutu hrozí až půlmilionová pokuta. (To je mi prosím nějaké přísnosti!)

Tak rozhodl odbor dopravy pražského magistrátu. Důvodem prý je, že „předmětný zábor představuje překážku pěšímu provozu s ohledem na bezpečnost a zdraví občanů“. Velmi nejen dojemná péče o pěšího občana, ale hlavně nesmyslná, protože právě před Goetheho Institutem se rozkládá jeden z nejširších chodníků v Praze, z nějž pomník stojící těsně u domu zabírá sotva metr čtverečný.

Záporně se k pomníku staví také odbor památkové péče magistrátu, který v souladu s metodickými pokyny národních památkářů tvrdí, že „dlouhodobé umístění díla na současném místě by mohlo zatížit celkovou architektonickou kompozici rozvinutých uličních průčelí se zásadním důrazem na uměleckořemeslné zpracování celého vstupního prostoru,“ což je zdůvodnění tak podivuhodné, až absurdní. Protože v pozadí pomníku je docela fádní architektonické členění fasády bosáží a jednoduchým plastickým rámováním.

Navíc vzhledem k velikosti nárožního domu, bohatěji členěnému až od úrovně prvního patra, pomník zaclání sotva tisícinu jeho fasádní plochy. A podle mého subtilní pomník, jejž tvoří plechové kolečko nastojato na mramorovém pseudorenesančním soklu, tektoniku fasády spíše posiluje, než aby jí ubíral. Ostatně teprve prohlížejíce si pomník všimneme si také v pozadí fasády domu, jinak ji míjíme bez povšimnutí.

Jiří David nepochybně věděl, kam pomník postavit, aby se vizuální kompozice vzájemně posilovala, což památkáři vnímají jako možné „zatížení celkové architektonické kompozice…“ – Jděte s tím k šípku! Doufám, vy památkáři, že alespoň někteří z vás musí vědět, že nemáte pravdu. Ono se vám to zamítnutí i těžko psalo a jeho trupelnatý sloh musíte sami cítit, tak amuzičtí nejste.

Von se vám prostě ten pomník jen nelíbí, nebo je to pomsta Jiřímu Davidovi, který vás možná trošičku i štve, a tak jste vydali své zamítavé stanovisko, stejně jako byste mohli vydat i kladné, kdyby se vám pomník líbil a Jiří David vám byl sympatický. Nebo máte něco proti Goethovi?

Goethův dočasný pomník před pražským Goethe-Institutem musí být zbourán. Foto Archiv Jiřího Davida

Je to zpráva o vás a jakési přiznání způsobů práce mnohých magistrátních úředníků, takže už se nedivíme, proč tolik historických a hodnotných staveb v Praze muselo zmizet nebo být znehodnoceno s vaším podobně trupelnatě znějícím – a stejně nepochopitelným – souhlasem. Nezdá se možné, že by rozhodnutí o odstranění Goethova pomníku mohlo být výsledkem mnohaletého odborného studia, kvalifikace, praxe a úvah nad tím, co veřejný prostor obohacuje, a co mu škodí.

Věnoval jsem onomu Goethovu pomníku značnou pozornost a snažil se pochopit vaše argumenty, ale nic z toho, co uvádíte, není pravda, a přesto se Goethe-Institut vašemu rozhodnutí bude muset podrobit, takovou moc máte, že se nestydíte.

Zde končí mé rozhorlení, protože na druhé straně člověk kdykoli, kdekoli rovnou počítá se zhacením všech nadějí, a čím je ona zhacenost nesmyslnější, tím více se do nás zařezává a činí náš život dramatickým: Vždyť ten pomník to má v osudu. Původní mramorový postament uvrhli do jámy po bombardování, když po válce Goetha v Karlových Varech likvidovali. Vynořil ho teprve nedávno bagr při stavbě parkoviště, podrásal ho svými zuby.

A tenhleten další šrám, který při odstraňování pomníku jen přibude na Goethově mramorovém těle, je už v myšlence Davidova pomníku, což je Goethe topící se v současném civilizačním haraburdí, které v kolečku představovaly zbytky počítačů, cédéčka, injekční stříkačky, platební karty, staré noviny, ohořelá plátna…, ale pravda je, že rozhodnutí památkářů v něm chybělo. Chyběla v něm podstatná součást haraburdí, která náš svět nejen zamořuje, ale také znetvořuje – netvorbou a cílenou destrukcí. I to teď bude muset Jiří David ve svém goethovském kolečku někam odvézt.

Pomník je podstaty velmi statické. Tento však díky své minulosti a současnému postoji magistrátu a rozhodnutí památkářů ožívá jako dramatická postava ve hře, kterou jako by psal sám Goethe, a magistrátní úředníci jen poslušně hráli svou roli. Hraje ji i Jiří David a nakonec také já, protože mou úvahu Pomníky zapomnění a pomníky naděje, v níž Goethův pomník vystupuje ještě na svém místě před Goethe-Institutem, vysílá Český rozhlas 3 – Vltava 23. 12. 2015, tedy v den, kdy nejpozději musí zmizet.

Leda že by tam nějakým zázrakem zůstal – i to se může v Goethově hře stát.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.