Do školy přijde Pavel Bém! Na semináři bylo neskutečně plno, přední politici sem na diskuse přece jen nechodí tak často. Vlastně skoro vůbec. Studenti a studentky se těšili. Primátora znají z billboardů a z fotek v novinách u článků o Opencard, škrtech v kultuře, tunelu Blanka, reklamní kampani na olympijskou kandidaturu či Kaplického knihovně. Protože mládež bývá zlomyslná, mnozí se těšili, až mu osobně sdělí svůj pohled na jeho způsob vedení Prahy.

A taky je to „in". Popularita Pavla Béma měřitelně klesá. Za prvé mu média přičítají podíl na zpackaných obřích projektech Prahy, za druhé mu před kamerami často ujedou nervy a chová se vztekle. Tu v televizi k nezastavení křičí na Cyrila Svobodu, že lže. Pak po neúspěšném boji o post předsedy ODS teatrálně trhá jakási lejstra. Ve filmu Automat Martina Marečka přímo na zasedání magistrátu nadává zástupcům iniciativy za zlepšení možností pro městskou cyklistiku, pak řve na odboráře dopravního podniku.

Impulzivitou a nevyzpytatelností chování na veřejnosti se ocitl ve stejné roli jako před ním výbušný Jiří Paroubek a nevycválaný Mirek Topolánek. Novináři i někteří občané si rádi šťouchnou, protože vědí, že to bude legrace. Že rýpanec nebude překonán s nadhledem. A média mají konflikty ráda, protože se dramatická akce dobře prodává divákům či čtenářům.

Od univerzitních studentů se to nečeká. Jsou to veskrze mladí, vzdělávající se inteligentní lidé podporovaní státem, aby pracovali na své budoucnosti. Čeká se od nich proto uznávání role, kterou si politik sám vybral. Pro setkávání s mládeží volí Bém její mimikry. Chodí v džínách, všem tyká, mluví hovorově. Chce se přiblížit mládeži a na oplátku očekává, že ta se k němu bude chovat jako k dospělému politikovi a přizpůsobí se jemu. Znamená to, že bude respektovat jeho pravidla debaty, jeho témata a jeho diskurz — protože je starší, protože je politik, protože řídí město.

To se na FAMU nestalo. Bém chtěl vzhledem k promítnutému filmu hovořit o zneužívání drog a boji proti němu. Debata se ale nekoordinovaně přesunula na téma jeho šéfování městu. Některé postřehy studentů šly k věci, některé výtky byly vyloženě pitomé, objevila se obecná kritika tažení města proti sociálně slabým i šumění „Opencard, Opencard" ze zadních lavic. Nakonec se pan primátor rozčílil, jak se ostatně dalo čekat, a po otázce na původce mediálního obrazu, v němž je prezentován jako vyznavač kokainu, zahřměl: „Teď už jste mě skutečně nasrali," vrazil do futer, práskl za sebou dveřmi a zmizel. Celé to popisuje článek Týdne Řeč přišla na kokain. A Bém prchl před studenty.

Prchl, protože čekal „kultivovanou a slušnou debatu". V tomto případě by to znamenalo, že studenti budou následovat způsob, jak ji on řídí, jaká nastoluje témata. A budou reagovat navzájem konzistentně a unifikovaně, čili nebudou skákat z tématu na téma a zároveň ve svých projevech dodrží míru obecnosti, kterou stanovil on. Opak pak považuje za neslušnost a nekultivovanost.

Leč plete se. Role politika není jasně definovaná, mezi politiky a jejich vzorci chování jsou značné rozdíly, a tudíž pro ostatní nejsou jasná politikova očekávání. Zvláště studenti se pak chovají, jak je komu vlastní a každý vnese do debaty, co ho napadne. Univerzitní prostředí, které jako vedlejší produkt pěstuje kritické myšlení, je pro politiky výtečným trenažérem pro veřejnou diskusi. Jeho věk ani funkce zde totiž nehraje roli. Pakliže debatu nezvládne a práskne za sebou dveřmi, dává najevo, že je schopen a ochoten hovořit jen s lidmi, jako je on sám.

Na univerzitní půdu se politici zvou málo a je to škoda. Mohli by si v tvrdém debatním nastavení trénovat argumentaci. Pro studenty by přínos byl ještě větší. Mohli by se učit, jak nenechat určovat témata a pravidla jejich projednávání někoho jiného. Je málo jiných prostředí mimo akademickou půdu, kde je to principiálně možné.