Odboráři bojují se státem. Bude hůř…

Argumentovat tím, že odboráři si vydíráním vynucují privilegia na úkor zbytku společnosti, je ze strany politických představitelů vskutku do nebe volající drzost.

V komentáři ke stávce naplánované odbory v dopravě na protest proti vyššímu zdanění zaměstnaneckých výhod předseda občanských demokratů Mirek Topolánek argumentoval, že pokud stát ustoupí odborářům, kteří nechtějí, aby zaměstnavatelé řádně zdaňovali své benefity, co pak prý řekne všem těm, kteří si v době krize musí utáhnout opasky? ODS podle něj odmítá ustoupit vydírání, protože odmítá, aby si privilegovaní vyvzdorovávali výhody na úkor ostatních.

Neoliberální komentátoři pak nabídli celou škálu dalších argumentů proti stávce, přičemž někteří se pustili i do kritiky premiéra Jana Fischera kvůli tomu, že prý v zájmu sociálního smíru ustoupil odborářům, kteří hrozí stávkou kvůli prkotině v době, kdy mnoho lidí ztrácí práci. Dokonce prý jeho úřad neváhal manipulovat s odhady případných dopadů zrušení vyššího zdanění zaměstnaneckých benefitů na státní kasu. Zatímco Fischer mluvil o desítkách milionů korun, náměstek ministra financí za ODS Ivan Fuksa údajně premiéra varoval, že se jedná o stamiliony.

Podstatu dění okolo stávky ovšem vystihl nejpřesněji prezident Václav Klaus. Pod vrstvou emocí, které nepochybně stály za jeho slovy, že jednání odborů v dopravě považuje za „darebné a falešné“, by neměl zapadnout prezidentův pravdivý analytický postřeh, že hrozba stávkou byla bojem se státem, nikoliv se zaměstnavateli. Tento postřeh míří totiž k samotné podstatě nedávných událostí; navíc nejspíš předznamenává věci příští.

Ponechme stranou skutečnost, že prezident nemá úplně pravdu, když se implicitně snaží zúžit práva odborářů bojovat za své zájmy na vztah zaměstnavatelé – zaměstnanci, neboť v dějinách odborového hnutí (a to i v zemích s delšími demokratickými tradicemi, než jsou ty naše) najdeme nemálo příkladů, kdy odbory bojovaly se státem – od snah odvrátit plány vlád na privatizaci některých odvětví nebo reformy penzijních systémů až třeba po monumentální souboj polské Solidarity s komunistickým režimem.

Pravdou ovšem je, že ve slušně fungující demokratické společnosti by měly být střety odborů se státem ojedinělé. Jenže k tomu jsou zapotřebí určité společenské a politické předpoklady, které u nás neexistují. A i proto mohou střety odborů se státem sílit, což by mohlo destabilizovat celý demokratický systém. Oč jde?

Především o to, že česká společnost má dvacet let po pádu komunismu velmi nízký sociální kapitál, zejména v podobě vzájemné důvěry mezi různými částmi společnosti a různými institucemi. Vynikající knihu, ostatně mnohem důležitější než tu o „konci historie“, napsal před časem na téma potřeby sociálního kapitálu a důvěry pro fungování demokracie Francis Fukuyama.

Nedostatek důvěry a sociálního kapitálu se projevuje například i tím, že zaměstnanci, reprezentovaní militantnější částí odborů, odmítají být ve státě, jako je ten náš, solidární se zbytkem společnosti, protože mají pocit, že stát buď nefunguje, či má dvojí standardy. Když Topolánek mluví o potřebě utahovat opasky, většina těch, kterých se výzva týká, jistě chápe obecný rozměr jeho apelu i potřebu šetřit, ale nevidí důvod, proč by tak měli činit právě oni v zemi, kde stát dovolí, aby se masově rozkrádaly veřejné prostředky a finance.

Pro ilustraci stačí stručná rekapitulace milníků ekonomického zločinu a finančních podvodů z posledních let, na nichž nenesou obyčejní zaměstnanci, po kterých se nyní žádá utahování opasků, žádnou vinu. Období divoké privatizace pod taktovkou politika, který nyní označuje jednání odborářů za „darebné a falešné“, s sebou přineslo nejenom obrovské ekonomické tunely, jejichž plodů si dodnes užívají, například na Bahamách, „podnikatelé“, jichž si přál dnešní prezident mít u nás více.

Přineslo také dluhy a nesplácené úvěry, jež byly později ve výši několik set miliard korun „zaparkovány“ v Konsolidační agentuře. S těmito dluhy se pak čile a občas dosti neprůhledně obchodovalo. Zaměstnanci, kteří si dnes údajně nesolidárně odmítají utahovat opasky, se tak v nejlepším případě mohli v kantýnách, kde si zřejmě nezřízeně užívali „nadstandardních“ výhod nezdaněných stravenek, navzájem ohromovat mediálními zvěstmi o tom, co se zase kde (za poměrně benevolentního přihlížení státu, s nímž mají nyní být solidární) vytunelovalo, ukradlo či ztratilo. Pěknou tečkou za tímto obdobím byl záhadný převod zhruba půl miliardy korun z Konsolidační agentury na švýcarské konto.

Mnozí „nesolidární“ zaměstnanci si také dozajista vzpomenou, že český stát musel zaplatit deset miliard korun americké společnosti CME po prohrané arbitráži, když si neohlídal „neortodoxní“ podnikatelské praktiky šéfa Nova TV Vladimíra Železného. Ano, jde o téhož Železného, jemuž v den, kdy prohlásil, že jednání odborů je „darebné a falešné“, poslal prezident Klaus dojemné blahopřání k narozeninám, v němž mimo jiné píše: „Jste osobnost v české společenské krajině nepřehlédnutelná svou výrazností…“

Zlatá slova, pomyslí si jistě „privilegovaní“ zaměstnanci, kteří si prý vyvzdorovávají výhody na úkor ostatních a kterým ODS nebude ustupovat.

Ano, mluvíme přitom o téže straně, jejíž představitelé v Praze nedokáží vysvětlit, jak a proč proinvestovali zhruba 800 milionů za projekt Opencard, proč nefunguje drahý projekt „free wifi“ nebo proč se budují cyklostezky, jejichž jeden jediný, neuvěřitelně předražený úsek by pokryl nejspíš veškeré náklady na zrušení vyššího zdanění zaměstnaneckých benefitů. Mluvíme o straně, která se zatím nemá k vysvětlování toho, proč existovalo při regionální vládě v Plzeňském kraji nedávno objevené, k neznámým účelům zřízené konto se 600 miliony korun.

Abychom ovšem nezůstali jen u strany, která teď kritizuje zaměstnance za jejich neochotu si utahovat opasky, je potřeba dodat, že pěkných pár miliard se poztrácelo i během vlád sociální demokracie. A nebyly to jenom mediálně vděčné podivnosti jako byl Český dům v Moskvě, Karel Srba nebo podivné hospodaření ČSA pod vedením dnešního manažera kampaně ČSSD Jaroslava Tvrdíka. V té době byl také dojednán první (později odvolaný, ale Topolánkovou vládou pak znovu sjednaný) obchod s rakouskými obrněnci Pandur, který obestírá, ostatně jako skoro každý podobný obchod u nás, podivná mlha. Mlha stejně hustá, chtělo by se říci, jako byl dřívější nákup stíhaček Grippen.

Dokonce i loňský světový šampionát v klasickém lyžování v Liberci byl nakonec především jen další připomínkou skutečnosti, že Česká republika má daleko ke standardním poměrům. Daňoví poplatníci nakonec zaplatili za tuto parádu zhruba dvě miliardy korun, s nimiž se původně nepočítalo. Nejvyšší kontrolní úřad navíc upozornil na velmi podivné zacházení s těmito státními fondy. Tehdejší premiér Topolánek slíbil vyšetření celé záležitosti, ale už to jaksi nestihl.

Škoda, možná by se přitom mohlo bývalo vyšetřit, zda další údajně ušlechtilý sportovní záměr – olympiáda v Praze – nebyl v podobě zřízení přípravného výboru, který na propagaci této utopie proinvestoval desítky milionů korun, taky takový vysavač na veřejné peníze, kde na jedné straně stojí magistrát a na druhé kamarádi.

Několik výše uvedených příkladů podivného hospodaření českého státu má za úkol jen naznačit, že je velmi problematické ohánět se společenskou solidaritou a nutností šetřit v případě zaměstnanců, když většina národa, včetně zaměstnanců, už mnoho let sleduje téměř v přímém přenosu hororový seriál, v němž hrají hlavní roli předražené zakázky na téměř cokoliv, co si objedná stát, tunely, tajemná konta, jakož i dojemně kýčovitá solidarita „mezi osobnostmi nepřehlédnutelnými svou výrazností v české společenské krajině“. Osobností, které jsou, zejména zásluhou výše zmíněných excesů, „za vodou“ tak dokonale, že průměrný zaměstnanec se jim nepřiblíží, ani kdyby si poctivě šetřil své nezdaněné benefity stovky let.

Kdyby snad bylo málo příkladů jednání, jež může průměrnému zaměstnanci vnuknout myšlenku, že by se neměl svých výhod vzdávat, lze ještě přihodit probíhající arbitráže, třeba s Diag Human, v nichž má český stát slušnou šanci tratit další miliardy, nebo třeba poslanecké a senátorské platy a benefity, v nichž nezdaněné výhody, včetně maličkostí, jako jsou volné jízdenky v městské dopravě, hrají prominentní roli.

Vrátíme-li se k postřehu prezidenta Klause, nelze bohužel než konstatovat, že skutečnost, že za daných okolností odboráři bojují se státem spíše než s konkrétními zaměstnavateli, je docela pochopitelná. Ostatně dopraváci nejsou první. V prosinci minulého roku se na poslední chvíli podařilo odvrátit stávku policistů, když jim stát chtěl v rámci šetření snížit platy.

Vezmeme-li v úvahu vysokou míru nedůvěry lidí v politiku, politiky i politické strany, jakož i vysokou míru vnímání korupce (logicky ústící v nedůvěru ve stát), bylo by možná lepší z hlediska budoucnosti české demokracie, ba jejího samotného přežití, kdyby si předseda ODS, než vypustí na adresu odborářů z úst slova o tom, „že odmítá ustoupit vydírání, protože odmítá, aby si privilegovaní vyvzdorovávali výhody na úkor ostatních“, zametl před vlastním partajním a dříve i vládním prahem. Pokud by ho taková činnost namáhala, nedoporučuje se relaxace v Toskánsku, protože mnoho „privilegovaných“ zaměstnanců by mohlo dostat alergickou reakci.

Deník Hospodářské noviny nedávno zveřejnil analýzu, která ukazuje, že jenom „první pětka" významných soukromých firem, jež tají své skutečné vlastníky, získala za poslední tři roky zakázky v hodnotě 38 miliard korun. Nikdo prý přitom nemůže vyloučit, že státní a komunální úředníci zadali výhodné smlouvy firmám, v nichž figurují jejich příbuzní nebo přátelé. ODS se odstranění anonymních akcií na majitele brání, stejně jako odmítá většinu protikorupčních opatření navržených Fischerovou vládou coby prý nesystémové či ohrožující naši „svobodu“.

V kontextu, v němž stát toleruje zlodějské a korupční praktiky v míře, v níž jsou ztráty pro státní finance svým objemem mnohonásobně větší, než by bylo zrušení vyššího zdanění zaměstnaneckých benefitů, se může leckterý zaměstnanec a odborář cítit nejen uražený, ale může se i dále radikalizovat. Ba, lze se domnívat, že nejen politici, ale i někteří komentátoři, kteří mají chucpe odboráře „vychovávat“ s pomocí argumentů o jejich údajné nenasytnosti, si v takovém kontextu hrají s ohněm.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.