Jednodenní sjednocení politické scény?

Ivan Štampach

Homofobní výroky odborového předáka Jaromíra Duška překvapivě sjednotily politickou scénu od levice k pravici. Reagovat by měli ovšem i sami odboráři.

Odborovému předákovi Jaromíru Duškovi se podařilo na jeden den sjednotit předvolebně rozhádanou českou politickou scénu. Jeho výroky o homosexuálech na ministerstvu dopravy a na ředitelství Českých drah, které by ještě před deseti lety byly akceptovány jako snad neomalené, leč neškodné chlapáctví, byly dnes ústy nezainteresovaného premiéra vyhodnoceny jako typ neprimitivnější formy útoku na lidskou důstojnost a napadený ministr Slamečka neváhal o Duškových výrocích říct, že připomínají nacistickou rétoriku a nepatří do demokratické společnosti. Podobná slova zazněla od vůdců velkých politických stran odleva doprava.

Většina ostře reagujících politiků, leckdy proslavených avantýrami s milenkami, nemá důvody cítit se fašistoidními výroky odborového bosse ohrožena. Obhajobou jedné menšiny by možná mohli pro sebe urvat něco z příslovečných čtyř procent voličů, ale zároveň ztratit více procent hlasů tisíců malých Dušků rozptýlených od Šumavy k Beskydům. Zřejmě jsme tu narazili na téma, kde politická pragmatika na chvíli ustoupí společné obhajobě humanistických hodnot. Téma emancipace znevýhodněných sociálních skupin se prostě jeví jako aktuální napříč politickou scénou. Homofobní výroky vyvolají dnes podobnou odezvu jako projevy rasistické nebo maskulinně šovinistické.

Všechny tyto typy projevů mají děsivé praktické vyznění, když se někdo pokusí slova uskutečnit v činech. Pak jsou tu zápalné bomby vhazované do zabarikádovaných příbytků. A všechny patří ke konkrétní extrémně pravicové ideologii. Proto je dobré, že tvrdé a jasné slovo řekl i Mirek Topolánek, šéf strany, která při jiných příležitostech zdůrazňuje, že napravo od ní už nic není. Zřejmě česká demokratická a humanistická tradice staví bariéru, již se neodváží překročit ani politik, který si od nacistů v hravé pobavenosti vypůjčuje rétorické obraty.

Je ovšem pozoruhodné, že vulgární pravičácké výroky vyslovil v rozhovoru pro Lidové noviny zrovna představitel odborů, kladených obvykle do politické spojitosti s demokratickou levicí. S historickým povědomím vnímáme odbory jako součást demokratického emancipačního procesu. V něm bychom předpokládali spojenectví všech, kdo hájí člověka proti odlidšťujícím mechanismům moderní represivní společnosti. Logika kapitalismu je však neúprosná a zneškodní vše, co jí odporuje, tím, že si to koupí.

Tak i odborářské a minoritní občanské iniciativy přestaly být zápasem o plné uplatnění skupin, které dosud vládnoucí struktury majoritní společnosti zatlačovaly. Staly se arénou individuálních politických ambicí a bojištěm, na němž stojí proti sobě partikulární zájmy zcela v duchu absolutizované politické a ekonomické konkurence. Odbory, které prosazují jeden sobecký zájem nejen proti sobeckému zájmu zaměstnavatelů, ale stejně a víc proti zájmu jiných zaměstnavatelských skupin, stávajícímu systému velmi vyhovují. Jsou to odbory neškodné.

U odborového bosse tohoto typu odborů nás pravičácké instinkty nepřekvapí. Jsou v rozporu s historizující představou odborů, ale v souladu s odbory jako zvláštním druhem podnikání. Na první pohled to zní divně. Odpovědný politik v kritické situaci sporu odborů s vládou a parlamentem se rozhodl sáhnout k obvinění šéfa odborového svazu z nacistických tendencí. Ale nakonec to k logice systému patří. Proč by odborový vůdce nemohl vést šovinisticky homofobní řeči, když v politickém spektru máme (jak se zdá nerozpustitelnou) ultrapravicovou stranu, která má ve znaku ozubené kolo vypůjčené v továrně a v názvu adjektivum „dělnická“.

Tato mesaliance dělnického hnutí s kulturním a politickým konzervativismem je známa již z první poloviny minulého století. Tehdy si nacisté i po svém definitivním sladění s programem německého velkokapitálu a pobití nepohodlných dělnických vůdců z SA o Noci dlouhých nožů 30. 6. 1934 zachovali v názvu dělnickou a dokonce socialistickou identifikaci. Tehdy tato lež ještě vzbuzovala zájem a sympatie.

Když dopravní odbory přišly s kritikou pokusu zdanit režijní jízdenky a podobné zaměstnanecké výhody, vyvolaly vlnu podpory. Restaurační režim sáhl na dávno vybojovanou zaměstnaneckou výhodu. Sotva kdo myslel na to, že peníze, které bez diskutované novely nebudou na daních vybrány, mohou chybět zrovna i jemu v podobě horšího stavu silnic, nižší kvality veřejných škol apod. Vyvstala přirozená solidarita. Nyní se předsedovi Odborového svazu služeb a dopravy podařilo přesvědčit nás, že vše je jinak. Že týž subjekt dokáže hájit zájem úzké profesní skupiny a zároveň, při stejné příležitosti, zesměšňovat minoritu, která donedávna byla (a v různých prostředích dosud je) potlačována a ohrožována. Naučil nás opatrnosti při zvažování podpory dopraváckých požadavků.

Že zaměstnanci železnice a městských dopravních podniků přece za primitivní útoky svého šéfa na skupinu obyvatel nemohou a že podle toho jejich zápas posuzovat nelze? Budiž. Ale očekávají-li solidaritu, musí ji také projevovat. Nechť dají najevo volbou jiného šéfa, že tradiční smysl odborového hnutí ještě něco znamená. Do té doby nejsou věrohodní. A do té doby zůstane na pozadí předvolebního boje shoda vyjádřená dávným heslem přemosťujícím již před desetiletími politické směry v konfliktu se společným protivníkem: No pasaran!