Národní oběť dle ODS a limity návrhů ČSSD

Ilona Švihlíková

Nové návrhy na zdanění ze strany ODS jsou nejspíše jen dalším předvolebním tahem, který má udržet degresivní zdanění výhodné pro bohaté.

Sociální demokracie zareagovala na kritiku výše schodku představením vlastních návrhů, které by měly v budoucnu vést k vyrovnanějšímu hospodaření. Na rozdíl od pravice vidí hlavní problém na straně příjmů, nikoliv výdajů. Navrhuje proto znovuzavedení progrese, která je ve vyspělých zemích běžná, i zvýšení daně z příjmů právnických osob. Ironicky by se dalo podotknout, že to nebyla jen pravice, ale i sociální demokracie, která přebírala logiku „snižování daní povede k vyššímu růstu“. Sociální demokracie má tedy svůj podíl na daňových výpadcích v letech, kdy by i podle keynesiánské teorie měl být bez problémů dosahován přebytek (rezerva) pro horší roky, jaké zažíváme právě nyní.

Pozadu nezůstala ani ODS, která přispěla s konceptem „národní oběti“. Přestože je to ekonomicky očividné, ODS (a dokonce i takzvaní „nezávislí“ analytici) konečně přiznávají, že nepřímé daně, především DPH, mají degresivní povahu a dopadají tedy nejsilněji na ty nejchudší. Právě ti totiž nejsou schopni tvořit úspory a každé zvýšení například cen potravin pocítí mnohem citelněji než jejich bohatší spoluobčané. Trend k přesouvání od zdanění příjmů a majetku ke zdanění spotřeby byl ovšem za vlády ODS velmi patrný.

Nepřímé daně mají řadu praktických výhod: dobře se vybírají a těžko se před nimi prchá do různých daňových rájů. Zároveň je ale třeba konstatovat, že ODS se mohla „opřít“ o instituce, které mají prosazování neoliberální doktríny přímo v popisu práce — OECD či Mezinárodní měnový fond. Jejich „doporučení“ mají vždy podobu osekávání všech sociálních výdajů, které ještě zbyly, zapojení soukromého sektoru např. do vzdělávání, zvyšování nepřímých daní a snižování daní přímých, aby země „zůstala konkurenceschopná“.

Pokud se chce sociální demokracie tomuto silnému tlaku postavit, musí začít systematicky zprávy těchto jakoby neutrálních institucí napadat, a ne se jimi střídavě zaklínat a střídavě je odmítat, protože to působí nevěrohodně a nekonzistentně.

Dalším zásadním krokem je pak spolupráce v daňové problematice v rámci EU. Západní sociální demokracie (minimálně Rakousko a Německo) by se jistě v rámci EU nebránily diskusi o zavedení minimální úrovně pro daň z příjmů právnických osob, aby se zabránilo zhoubnému daňovému podbízení. Stačí se podívat do autoritativní publikace Eurostatu Taxation trends, abychom se přesvědčili, že právě ČR patří k zemím, které během několika málo let snížily daň pro firmy o celých dvacet procentních bodů!

Samostatnou kapitolou je pak boj proti daňovým rájům, který byl důležitým bodem kampaně současné německé kancléřky Merkelové a objevuje se i na zasedáních v rámci G20. ČSSD si musí uvědomit, že je skutečně internacionální stranou a že daňová konkurence neprospívá v zásadě nikomu, kromě nadnárodních firem, které ji bezostyšně využívají.

Zatímco degresivní povaha daně vede levicové strany k úvaze, že není možné připustit sbližování dvou sazeb, ODS hovoří o národní oběti i pro bohaté v podobě zvýšení či úpravy majetkových daní. Zatímco ale bohatí budou mít hodně možností, jak se dani vyhnout (jak by např. ODS vyřešila nemovitosti v zahraničí?), spotřebě potravin se vyhnout nelze. „Vybalancovat“ zásadní zvýšení cen potravin a jiných nezbytných statků, zvýšení daní z třetího domu s tím, že i „bohatí se tedy nějak obětují“, je pro běžného občana doslova výsměchem.

Pokud zároveň ODS trvá na „rovné dani“, která je rovná opravdu jen zdánlivě (navíc se světově unikátním přístupem daně z daně, v případě pojištění), pak jde v případě zdanění nemovitostí jen o předvolební kouřovou clonu, která má vzbudit dojem, že ani ODS není tak asociální, jak by se snad mohlo zdát.