S Lucií Bittalovou jsme se nikdy osobně nesetkali, přesto jsme byli díky sociální síti Facebook tím, čemu se v ní říká „přátelé“. V ní jsme si vloni dvakrát psali.

Poprvé jsem asi navazoval na nějakou debatu, do níž jsme se oba nechali vlákat. Snažil jsem se jí vysvětlit, proč by v evropských volbách měla namísto kandidátky vedené Ondřejem Liškou volit tu vedenou Janem Kellerem. Dnes myslím, že za sebe udělala správně, když na mne nedala. Podruhé napsala do sítě prosbu o překlad nějakého termínu, pomohl jsem jí, poděkovala, napsal jsem jí: „Není zač.“ — a tím naše banální „setkání“ skončila. Zanedlouho po té zjistila, že je těžce nemocná.

Nepatřil jsem k prvním, kteří se to dozvěděli, otálel jsem s tím, abych ji oslovil povzbudivým psaním s nadějí, že se naskytne příležitost. Když začala svou kampaň Měsíc raka, bránilo mi připojit se k ní jako cudnému — v něčem snad až prudérnímu — člověku logo: pracující s vulgárním motivem. Jenomže kritizujte takovou věc... Člověk by vypadal jako blb. Vyčítám si dnes každopádně, že jsem jí za jejího života už nenapsal.

Když zemřela, mnozí, kteří jsme ji nikdy nepotkali, na ni nemůžeme přestat myslet. Čím nás tak přitahuje, proč v nás její smrt vyvolává takový nepřemožitelný smutek? Manželka Johna Profuma, aktéra zřejmě nejslavnější politické aféry v britských dějinách, pronesla kouzelnou větu: „Není ani tak důležité, co se člověku stane, ale co s tím udělá.“ Způsob, jakým Lucie Bittalová naložila se svou nemocí, byl odzbrojující.

Občanskou aktivistkou byla zdravá, občanskou aktivistkou zůstala nemocná. Jistě se najde pár příběhů žen, které svým příkladem přiměla k tomu, aby nepřehlížely své zdraví. Ale pro mnohé ještě mnohem podstatnější bude způsob, jakým hleděla do tváře smrti. S odvahou, statečností a z povzdálí se zdálo, že snad i s ironií. Jakkoli strašlivě to může znít: její smrtelnou nemocí jakoby její život došel velikého naplnění.

Patřila ke generaci, která nemá se smrtí žádnou sdílenou zkušenost. Možná i proto se mezi jejími příslušníky často sahá k humoru doslova šibeničnímu: „střel se do hlavy,“ „se s tím smiř“. Do světa statusů, tweetů a rozpustilých hříček tu ale najednou vpadla událost absolutní vážnosti.

Jak dát smysl smrti sedmadvacetileté ženy plné života? Jeví se to jako strašlivá tragédie, jako by zcela beze smyslu. Snad i proto se nikdo z jí blízkých autorů její generace nechtěl psaní textu o ní ujmout: všichni zdvořile odmítali. Mlčení není komu a proč mít za zlé. Smrt takového člověka prostě není ničím, co by měla nastupující generace českých intelektuálů ve sdílených zážitcích.

Nikdo nemůže přemoci smrt. V jedné ze vzpomínek na blízkého člověka jsem četl, že zemře-li člověk mlád, mluvíváme o smrti „předčasné“, což je přece velmi zvláštní pojem. Myslím, že Lucie Bittalová patřila k těm, kteří, pokud by si mohli vybrat, chtěli by raději prožít život smysluplný nežli dlouhý. A to se jí rozhodně podařilo.

Její smrt se zaryla mnoha lidem hluboko do duše. Velmi mnoho udělala pro vylepšení obrazu občanského aktivisty. Byla smělá, tvořivá a vtipná. Způsob, jakým jednou napálila nenávistné hlupáky, by se měl vyučovat v každé škole občanského aktivismu. Ignorovala nenávist, byla statečná. Všichni si — dost možná napořád — budeme pamatovat její portrét čisté krásy: lysá hlava, smělá, milá, kouzelná tvář, která vyzývavě hledí z očí do očí smrti.