Žádný prezident nás nespasí

Miloš Zeman byl 17. listopadu opět středem pozornosti. Problém však není jen v tom, jakým způsobem Miloš Zeman funkci prezidenta vykonává, ale především jde o to, že se příliš upínáme na roli, kterou by hlava státu ve společnosti měla hrát.

17. listopadu se stejně jako v loňském roce podařilo Miloši Zemanovi na sebe strhnout pozornost. Mnoho lidí překvapil tím, že svým vystoupením na demonstraci pořádané Blokem proti islámu zase o něco posunul hranici toho, co je možné a tolerované. Stejný den se uskutečnila také akce s názvem Karta pro příštího prezidenta, která navázala na loňský protest s červenými kartami vyjadřujícími nesouhlas s tím, jak Miloš Zeman vykonává svoji funkci.

Letošní akce pořádaná na Národní třídě měla za cíl podpořit hledání příštího prezidenta: „Sejdeme se na místě a napíšeme každý, koho si vážíme, kdo by mohl, byť v nejbujnějším snu, být prezident,“ uvedli organizátoři. Hlavní problém podobných úvah spočívá v tom, že každý se snaží vymyslet osobnost, která by podle jeho vlastních představ nejlépe zastávala post hlavy státu.

Na osobu prezidenta se tak kladou nemalé nároky: mělo by se jednat o morální autoritu, elitu národa, někoho, kdo by nás činil lepšími. To vše v situaci, kdy přímá volba vychází vstříc tomu, aby se při hlasování projevily všemožné předsudky a manipulace. Navíc tento způsob volby nepřeje osobnostem, kterým by spíše než o stržení pozornosti na sebe pomocí vyhraněného názoru šlo o to se společnou diskusí k něčemu dobrat.

Vysoké požadavky na hlavu státu následně vedou k neméně vysokým nárokům na voliče. I na některých jménech, která zaznívají v souvislosti s příští prezidentskou volbou (například Šimon Pánek či Tomáš Halík), je patrné, jak velké tyto požadavky jsou.


Nejlepší cestou, jak čelit tomu, jakým způsobem Miloš Zeman funkci prezidenta vykonává, je emancipovat se od toho, jak zásadní pro nás tento post je. Foto Ondřej Mazura, DR

Námitka, že je třeba hledat spíše osobnost, která bude českou společnost spojovat a tím pádem musí jít o někoho, koho by byli schopni volit různé společenské skupiny napříč městem venkovem, navzdory různému vzdělání i sociálnímu postavení, se často shazuje tím, že to by přece znamenalo rezignovat na to, že prezident republiky má být morální autoritou, má být lepší než my a sloužit jako náš vzor.

Z čeho ale tato představa hlavy státu vychází? Proč potřebujeme někoho, kdo nás bude činit lepšími? Proč máme tendenci vkládat tento úkol na bedra jednoho člověka, který sídlí na Pražském hradě? Přílišné spoléhání a upínání se na vzory a autority není zdravé a už vůbec ne, když se koncentruje do jedné osoby. Neznamená to rezignovat na ideály a hodnoty a snahu být lepšími lidmi.

Nemlčet v metru 
Z hlediska svobodné a ne snadno manipulované společnosti dává mnohem větší smysl se nesoustředit na velké osobnosti a hledání ideálního prezidenta, ale zaměřit se na prostředí, v němž se pohybujeme a které je složené z mnoha různých aktérů, institucí, spolků a jednotlivců. Klíčové je, co považujeme za běžné chování a jak se v prostoru, ve kterém žijeme, projevujeme. Ten se vytváří právě tím, co děláme a neděláme a mohou to být i drobnosti, jejichž význam je ale zásadní.

Třeba když jedete metrem a dva mladíci si začnou výsměšně pořizovat selfie se spícím bezdomovcem, není snadné jim v takové situaci říct, že takové chování je nevhodné (byť by nevypadali nijak agresivně). Nakonec jde o to, že spoléhat se na vzory a autority, které nám ukážou cestu a budou kultivovat prostředí a atmosféru, která nás obklopuje, je mnohem snazší, než to dělat sami – sami hledat hodnoty, které považujeme za zásadní a snažit se shodnout, které to jsou.

Pokud ale skutečně nechceme rezignovat na svobodu, rovnost a demokracii, ke kterým se už samotnou oslavou 17. listopadu hlásíme, nezbývá než přestat toužit pro prezidentovi, který by měl všechny ctnosti světa, a přiznat si, že demokracie by se v České republice nezhroutila, ani kdybychom žádnou hlavu státu neměli.

Když už se nám jí ale nechce rušit úplně, bylo by dobré alespoň připustit, že je nakonec lepší mít na Hradě někoho, kdo třeba nebude ztělesněním našeho nejbujnějšího snu, nebude však příliš škodit a shodne se na něm společnost napříč.

Je možné, že taková osoba neexistuje a že se stejně příštím prezidentem stane Miloš Zeman, ale základem je dospět k tomu, že na společnost, ve které žijeme, její hodnoty a normy máme mnohem větší vliv, než si připouštíme (už jenom tím, co řekneme nebo neřekneme v metru).

Nejlepší cestou, jak čelit tomu, jakým způsobem Miloš Zeman funkci prezidenta vykonává, je emancipovat se od toho, jak zásadní pro nás tento post je. Na tom, jak vypadá naše společnost i my sami, neseme největší díl viny my. Na osobnosti, autority, ani prezidenta to svést nelze. Nikdo z nich nás nespasí.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Každý sám sobě Masarykem? Pátek, 20.Listopadu 2015, 16:48:8

Zajímavá úvaha. Či spíše výzva. Ano, v centrální výpovědi nelze než plně přisvědčit: spoléhat se na cizí autority je vždycky špatná cesta, nakonec je rozhodující, jakým bude každý jednotlivec z nás. A jestli každý z nás se ve svém bezprostředním okolí dokáže postavit zjevné špatnosti, anebo ne.

Na straně druhé, tak zcela podružné to zase také není, kdo je vrcholným představitelem státu. Uvědomme si jenom, jakou morální autoritou byl Masaryk za první republiky - a ten jeho mravní étos nezemřel s ním, například mnoho bojovníků proti německé okupaci jednalo v jeho odkazu.

A představme si jenom, jaký obrovský rozdíl by to znamenalo pro mravní stav národa, kdyby dnes vrcholným představitelem české státnosti byl nikoli populistický demagog zaštiťující autoritou své funkce nejpřízemnější vášně a choutky davu, nýbrž právě ten Masaryk, který byl kdykoli připraven ve jménu pravdy a mravnosti postavit se třeba proti (téměř) všem.

Takže, nespoléhejme slepě a pasivně na autority - ale zároveň hleďme na to, aby naším představitelem byla autorita skutečná, ne pouze formální.

A naprosto nejlépe by bylo, kdyby takovou mravní autoritou dokázal být každý z nás. Však i samotný Masaryk se takovou autoritou nenarodil - ale vypracoval se k ní, silou a přesvědčivostí své vlastní osobnosti.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Prezident nás nemusí spasit Pátek, 20.Listopadu 2015, 18:19:27

Avšak aspoň minimální nároky na jeho morálně volní vlastnosti jsou legitimní.

Autor píše:
"je nakonec lepší mít na Hradě někoho, kdo třeba nebude ztělesněním našeho nejbujnějšího snu, nebude však příliš škodit a shodne se na něm společnost napříč"

Problém je, že momentálně máme na Hradě někoho, kdo JE
ztělesněním našeho nejbujnějšího snu - bohužel zlého snu, někoho, kdo škodí příliš, a o tom, že by se na něm společnost shodla napříč, nemůže být ani řeči.

Opravdu - nemáme přece bůhvíjaké nároky. Máme nároky zcela minimální. Aspoň na těch bychom však měli trvat.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.