Týden v DR: Děláme to jenom pro peníze

Naši redaktoři se každou neděli střídají ve svém doporučení, kterých šest textů z uplynulého týdne v DR by vám nemělo uniknout. Tentokrát čtenáře láká vedoucí rubriky Domov Vratislav Dostál.

Letošní rok je nadlouho posledním, ve kterém se nekonají ani jedny volby. Možná je to ideální čas k usebrání, k analýze, vytýčení realistických cílů, k promýšlení příští strategie, ke hledání spojenců. Sobotkova vláda je v polovině svého funkčního období, prezident Zeman těsně za ní, příští rok nás čekají volby do zastupitelstev krajů a třetiny Senátu, v dalším roce proběhnou řádné sněmovní volby, půl roku na to druhá přímá prezidentská volba a po dalším půl roce opět volby do třetiny Senátu.

Terén se tedy může během několika měsíců změnit k nepoznání, a to k lepšímu, anebo výrazně k horšímu. V politice má téměř vše – a to i u nás – svou logiku, štěstí nepadá z nebe a zárodky příštích poměrů lze po pečlivém ohledání těch dnešních identifikovat už nyní. Navzdory započaté trajektorii je tu tak jako vždy také prostor pro zvrat a novou dynamiku. Přesto není od věci připomenout v mnoha ohledech dodnes platnou analýzu demokracie Alexise de Tocquevillea.

Již před více než sto padesáti lety ukázal, kterak láska k blahobytu a proměnlivá povaha majetku vedou k tomu, že se demokratické společnosti obávají každého nepořádku. Tvrdil dokonce, že láska k veřejnému klidu je v demokracii často jedinou politickou vášní, která lidem zůstává. A protože není nikdo povinen poskytovat pomoc svým bližním a nemá zároveň právo očekávat podporu od svého bližního, jsme každý sice nezávislý, ale také slabý.

Právě tato situace, tvrdí francouzský myslitel, nám umožňuje pochopit, čeho jsme tak často v demokraciích svědky: lidé, kteří tak těžko snášejí své sousedy nebo nadřízené, trpí ochotně vládce a jsou současně hrdí a servilní. Zároveň, a v tom tkví nebezpečí, lidé v takových poměrech nepovažují za obvyklé ani nutné hledat spojence. Naopak: stahují se do sebe a uvažují o sobě izolovaně. Tocqueville dovozuje, že v demokratických dobách bude přirozeným způsobem vlády centralizace moci.

Odtud je už jenom krůček k nějaké formě despotismu, který lidem předstírá, že lhostejnost je vlastně jakási veřejná ctnost. A to prosím pěkně nepsal o uprchlících.

Zpět k současnosti: jakou demokracii vlastně žijeme? Jak to s ní vůbec myslíme? A především: sunou se poměry směrem, který Tocqueville diagnostikoval již v první polovině předminulého století? Tyto otázky si kladu denně. A myslím, že naší přinejmenším neblahou situaci lze ilustrovat na mnoha podstatných fenoménech i zdánlivě okrajových událostech téměř každý den.

Třeba na stránkách Deníku Referendum. Poslední týden nebyl výjimkou.

Jan Senft: Lesk a bída SuperStar

Podzimnímu vysílání hlavních televizních kanálů již tradičně dominují různé dovednostní soutěže. Česká televize bude tančit s hvězdami, Prima hledá talenty a Nova nové tváře mainstreamové hudby. Superstar byla z počátku doprovázena nadějemi na oživení skomírajícího hudebního průmyslu. Prakticky o nic jiného nešlo. V tomto je také soutěž pro velké vydavatelské domy projektem, který pokles zisků nezastavil. Je potvrzením ztráty jejich pozic.

Hudba se děje jinde: EMI, Warner Music, Universal, Sony a BMG, k ní už dávno potřeba nejsou, ba naopak. Když Prince utíkal v polovině 90. let minulého století od Warnerů, vystupoval na veřejnosti několik měsíců s nápisem Otrok na tváři. Byl to vzkaz všem, kteří umění zaměňují za byznys a myslí přitom především na svou vlastní kapsu.

A sžíravý kritik společenských poměrů Frank Zappa už svou třetí desku z března 1968 nazval s poťouchlou ironií sobě vlastní We're Only in It For the Money. Utahoval si tak z hippies a květinových dětí. Na jejím obalu byla fotka parodující Seržanta Pepře od Beatles, namísto květin byla v její spodní části poskládána zelenina.

Obal desky Franka Zappy z jara 1968. Archív DR.

Frank Zappa by slova Jana Senfta už tehdy podepsal: „Subkultury a kontrakultura, které dříve brojily proti establishmentu ve všech rovinách společnosti, od umění po politiku, se postupně etablovaly ve středním proudu. Ať už jde o hippies, černošskou menšinu nebo tvrdé rockery. To se projevuje v celkové krizi „politiky identit“: bojovat za svou identitu nestačí.“

Lukáš Senft: Rukojmí své práce
Sledovat permanentně a ještě k tomu dlouhodobě dění v Poslanecké sněmovně je jen pro silné nátury. Anebo cyniky. Už dlouho tvrdím, že pokud by si kritické množství lidí vzalo na dva týdny volno ze své práce a sledovalo práci svých zákonodárců, režim by nevydržel déle než několik hodin, maximálně několik týdnů. Jenže to se nestane, jsme rukojmí své práce.

Škoda, že jsme už zapomněli, že „lidská hodnota“, jak píše Lukáš Senft, „netkví v jakémkoli zaměstnání, ale ve svobodném protestu proti jakémukoli sdírání z kůže.“ Dokud nám nedojde, že jsme do přepracovaných nebes kdysi odevzdali svou důstojnost, nejspíš se poměry k lepšímu nezmění. Taky bych si jako autor přál myslet, že už nyní je načase vzít si naší důstojnost zpět.

Filip Outrata: Kouzlo i poučení šišatého míče

Docela dlouho jsem se kdysi pohyboval ve fotbalovém prostředí. Od těch časů pochybuji, že poměry v něm se nějak výrazně liší od poměrů jinde. Naopak: domnívám se, že jde o mikrosociální terén, který vcelku věrohodně, třebas v malém, zrcadlí situaci české společnostiv jejím celku.

V tomto je také počin Petra Čtvrtníčka, na mysli mám jeho specifické divadelní představení Ivánku, kamaráde, pro pochopení polistopadové éry podstatnější, než mnohá sociologická pojednání. Větu „a vám se jako ten fotbal líbil?, a údiv, se kterým je Čtvrtníčkem pronesena, považuji za dokonalou zkratku naší situace. Filip Outrata v tomto ohledu poutavě porovnává fotbal a ragby.

Například: „V ragby je prakticky vyloučená obdoba toho, že by na mistrovství světa či v ligovém zápase padl například zcela regulérní gól odrazem od břevna za brankovou čáru, který ale rozhodčí nezaznamenal, neodpískal a gól tedy nebyl. Možnost svévole v rozhodování je snížena na minimum. A atmosféra hry i reakcí fanoušků tomu odpovídá.

Propojení transparentnosti s důrazem na věcnou, informovanou a užitečnou diskusi zní jako docela dobrý recept na pozdvihnutí české společnosti a veřejné debaty. Jistě, politika a diskuse v médiích či na sociálních sítích je něco jiného než sport, i když to tak leckdy nevypadá. Ale přece.“

Jiří Dolejš: K štěpení levice na xenofoby a sluníčkáře

Málo se to připomíná: Komunistická strana Čech a Moravy je po minulých sněmovních volbách naší nejsilnější opoziční formací. Měla by hrát užitečnou roli, být sociálním demokratům kritikem zleva, permanentně ji varovat před náběhy do středu, připomínat jí její levicovou identitu a program.

Ať už je to neschopností předáků KSČM, pohodlností či jistým konservatismem, komunisté v této roli selhávají. Možná také vinou médií o nich prakticky není slyšet, jako by byly se svou dlouhodobě stabilní pozicí spokojeni. Pokud sociální demokracie nakonec selže a ocitne se na periferii, obrozující se levice bude muset čerpat inspiraci i sílu z jiných ohnisek, komunisté o podobnou roli konec konců neusilují.

Přesto by nebylo prozíravé zavrhovat české komunisty do jednoho, jejich místopředseda Jiří Dolejš budiž důkazem. Tento týden se v Deníku Referendum pokusil popsat způsoby, kterými levice v praktické politice čelí uprchlické krizi.

„Evropská levice,“ píše Dolejš, „jejíž jsme součástí, prostě obecně stojí před úkolem jak své solidární přístupy naplnit věcnými opatřeními, která dají odpověď zneklidněné veřejnosti. Té naší často chybí i objektivnější informace o menšinách a má řekněme labilnější hodnotové zakotvení.“

Jiří Paroubek: Policejní zásah v Olomouci uštědřuje další tvrdý úder ČSSD

Doposud jsme nezažili, aby v polovině volebního období strany vládní koalice disponovaly vyššími preferencemi, než opozice. Sečteme-li podporu všech tří vládních stran, již několik měsíců se dopracujeme k tomu, že by je volilo asi dvě třetiny lidí. To je zcela unikátní.

Mimo jiné to znamená, že pokud se nestane nic mimořádného, vítězem příštích voleb bude hnutí ANO nebo ČSSD. Pokud kdysi Tocqueville varoval před centralizací moci a despotismem, my se dneska musíme mít na pozoru především před její oligarchizací. V tomto punktu je bezesporu nebezpečným Andrej Babiš, který kumuluje moc způsobem, jaký jsme po roce 1989 nezažili. A zdůrazněme, že permanentně volá také efektivnějším vládnutí.

Bez ohledu na to, jak hodnotíme kondici sociálních demokratů, za nejpodstatnější událost tohoto týdne musíme proto považovat obvinění sociálnědemokratického hejtmana v Olomouckém kraji z podplácení. Po severních Čechách a severní Moravě jde o další region, kde bude kredit nejsilnější levicové formace významně poškozen.

Nic na tom nemění fakt, že hejtman Rozbořil vinu odmítá a zatím nechce na své posty rezignovat. Přesně to napsal bývalý předseda sociálních demokratů Jiří Paroubek. „Pokud hejtman Rozbořil odstoupí ze své funkce, naruší to velmi významným způsobem pozice ČSSD již ve třetím volebně pro ni velmi významném kraji,“ píše expředseda ČSSD s tím a dodává: „Pokud obviněný hejtman naopak ve své funkci zůstane, mělo by to pro sociální demokracii smrtící účinek.“

Dokonce tvrdí, že ČSSD bude mít ve volbách do krajských zastupitelstev za rok zhruba třináct až patnáct procent hlasů. A nejen to, prý se může nakonec ukázat, že i to je spíše odhad přeceněný.

Jakub Patočka: Prolomení limitů těžby by bylo ekologickým i sociálním zločinem

Pokud bylo nejpodstatnější událostí minulých dnů obvinění Rozbořila, příští týden jí bude prolomení limitů těžby hnědého uhlí. Šéfredaktor Deníku Referendum Jakub Patočka o tom napsal už v pátek. Těžko k jeho komentáři něco dodávat, vždyť se tam píše i toto:

„Případné rozhodnutí o prolomení limitů těžby, a to v jakékoli podobě, nelze pokládat za nic jiného než za mimořádně urážlivé vyhlášení války ekologickému hnutí, přírodě, sociálním zájmům lidí v severních Čechách a smyslu revoluce roku 1989. Bylo by to rozhodnutí, které by hrubě poškodilo severních Čechy a českou demokracii. Je nadto vysoce pravděpodobné, že prolomení limitů nebude možné bez bití lidí, kteří se budou takto strašlivé zvůli vzpírat. Doufám, že budu moct být mezi nimi.“


*   *   *

Přesto všecko sem chci napsat ještě toto: často si v duchu, anebo potichu, jenom sám pro sebe, přeříkávám první věty podmanivého manifestu Hnutí za občanskou svobodu ze druhé poloviny 80.let minulého století, který se příznačně jmenoval Demokracie pro všechny: „Čas dozrál k práci vpravdě politické. Vstupme do prostoru, k němuž lidé chovají všeobecnou nedůvěru vinou těch, kteří ho po desetiletí okupují svou diktaturou a svou nekompetentností. Tento prostor musí být rehabilitován. Politika se opět musí stát místem výrazu a uplatnění skutečných zájmů společnosti.“

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.