I když nebyla známa poznámka kancelářského úředníka Agostina Vespucciho, kterou našli v Heidelberku, podle níž malíř na svém díle pracoval v říjnu 1503, nikdo nepochyboval o správnosti toho, co v letech 1550 a 1568 o obraze psal proslulý kunsthistorik Girogio Vasari — jenž dílo nikdy neviděl.

Jeho zvykem přece bylo, že se dotazoval současníků od roku 1546, kdy začínal s přípravami ke svým životopisům umělců. A tak můžeme předpokládat, že se dotazoval také synů Mony Lisy. Ti se narodili v letech 1493 a 1496, takže mohli vznik portrétu své matky prožívat ve věku velmi vnímavém.

Na podzim loňského roku však vystoupil italský kunsthistorik Roberto Zapperi s tvrzením, že obraz není portrétem manželky obchodníka, nýbrž identifikoval ženu na obraze jako Pacificu Brandaniovou, neznámou ženu z Urbina — milenku ženami obdivovaného Giuliana de' Medici. Zapperi je znám svým výzkumem díla bratrů Carracciových, jakož i významnou knihou o Goethovi.

Pacifica Brandaniová porodila Giulianovi nemanželského syna, jehož odložila. Tato skutečnost je doložena záznamem v knize příjmů nalezince v Urbinu. Příběh totiž začíná skandálem: Pacifica byla vdaná a Giuliano svobodný, čili šlo o cizoložný vztah. Pacifica při porodu zemřela, ale před smrtí sdělila jméno otce dítěte. Giuliano de' Medici žil v tu dobu jako exulant z Florencie na dvoře vévody z Urbina. Když se ovšem jeho bratr stal v roce 1513 papežem, mohl odejít do Říma, zbohatl a oženil se. Isabella d'Este, která jej kdysi v Urbinu hostila, jej povolala z Říma, aby svého syna identifikoval. Giuliano tak učinil a dal chlapci jméno Ippolito. Všechny tyto indicie Zapperi ve své knize dokumentuje.

Dovozuje také, že si u Leonarda da Vinciho objednal portrét pro chlace jako svého druhu náhradu za jeho matku. I pojmenování La Gioconda — Milá — do této domněnky zapadá. Girogio Vasari napsal: „Leonardo tu zpracoval každý detail velmi jemně.Oči měly onen lesk a vlhký třpyt, jejž můžeme stále pozorovat ve skutečnosti“. Sám ovšem dílo neviděl, takže se spolehl na výpovědi jiných. Vypravuje dokonce, že Leonardo povolal hudebníky a šašky, kteří před Monou Lisou vystupovali, aby na melancholické tváři vyloudili úsměv.

Manželka obchodníka s hedvábím však neměla tak vysoké společenské postavení, které by opravňovalo onen kosmologický patos, jejž vidíme v pozadí obrazu — je spíše přiměřený realitě knížecí milenky. Žena v popředí by v takovém případě byla fantazií. Leonardo totiž nemohl Pacificu zpodobnit podle skutečnosti, Giuliano neměl žádný její obraz. Mohl umělci poskytnout jen „atmosférickou“ podobiznu, vylíčit ji slovy a Leonardo ji vymaloval podle vlastní představy. Tím je vysvětlen třpyt tajemnosti v obličeji.

Leonardo obraz nedokončil. Pracoval na něm čtyři roky, dílo nedokončil, a když se v roce 1506 vrátil do Milána, vzal je asi s sebou. Později odcestoval do Říma a do Francie a Vasari se domníval, že obraz měl s sebou a že je totožný s dokončeným portrétem, který „je dnes (tím Vasari myslel 1550 nebo 1568) ve Fontainebleau u francouzského krále Františka."

Od roku 1905 však zastánci tohoto tvrzení nemají dost důkazů. Tehdy byl totiž tiskem vydán cestovní deník tajemníka kardinála Luigiho d'Aragona (1492 — 1519). Tento hodnostář navštívil na svých cestách také zámeček Amboise, kde bydlel Leonardo. A deník zaznamenal nejdůležitější zprávu o dokončeném ženském portrétu. Zpráva říká, že umělec představil kardinálovi a jeho doprovodu dílo jako „obraz jisté Florenťanky, který maloval z podnětu nebožtíka pana Giuliana de' Mediciho".

Jediný specialista na Leonarda, jenž se touto zprávou zabýval, byl Carlo Pedretti, bývalý profesor na Kalifornské univerzitě. Ten už v letech 1957 a 1959 uveřejnil domněnku, že potrétovaná žena je Giulianova milenka Pacifica di Giovanni Antonio Brandano. Rozloučení s Monou Lisou — tak se jmenuje kniha Roberta Zapperiho — Pedrettiho důkazy doplňuje a rozšiřuje. Neloučíme se s Monou Lisou, jenom s tou, jejíž domnělý portrét jsme až dosud vídali.