Prague Social Europe Conference: Jak narovnat Evropu?

Konference Prague Social Europe Conference konaná pod záštitou Ministerstva zahraničních věcí přinesla dva paradoxy. Prvním byl sociálně demokratický apel zástupce MMF, druhým pak neoliberální rétorika ministra Mládka.

Před několika týdny se v pražském Černínském paláci, vznešeném sídle českého Ministerstva zahraničních věcí, uskutečnila konference s názvem Prague Social Europe Conference. Úvodní slovo patřilo premiérovi Bohuslavu Sobotkovi. Dlužno říct, že nebýt uprchlické krize, zněla by jeho slova progresivnímu uchu jako vcelku moderní, sociálně citlivý vhled do současné Evropy. Hned co popřál zdařilou konferenci, odjel premiér na setkání Visegradské čtyřky. Spolu s ním opustilo Černínský palác – alespoň co se týče jednotlivých vystoupení – i téma uprchlíků.

Bývalý maďarský eurokomisař László Andór uvedl první panel a s ním i samotnou konferenci slovy, že nerovnost není jen nerovnost mezi bohatými a chudými. Narazil na něco, s čím se musí levice dennodenně potýkat. Kritika nejčastěji diskutované nerovnosti – nerovnosti v příjmech – se odráží jako pingpongový míček ve slovech „vy jenom závidíte, chcete omezovat svobodného člověka a brát mu jeho zasloužený výdělek“.

Nerovnost se podle Andóra rozkládá v rámci celé společnosti, ne jen mezi dvěma znepřátelenými skupinami. A zdaleka nejde jen o finanční příjmy. Musíme prý mít na paměti i nerovnost v přístupu ke vzdělání, ke zdravotní péči, nerovnost v kvalitě i v průměrné délce života. Zrovna ta se jen mezi obyvateli Londýna liší až o deset let (!), o Evropě jako celku nemluvě.

László Andór si stejně jako vlastně všichni řečníci (počínaje Vladimírem Špidlou a analytikem Mezinárodního měnového fondu Franto Říčkou konče) neodpustil zdůraznit nutnost znovuobnovení ekonomického růstu. O tom, jestlipak náhodou nerosteme jen v čím dál větších bublinách, ani o tom, co by se s tím mohlo a mělo dělat, se toho dne příliš nemluvilo. Fetiš růstu ve své neoliberální podobě tak zůstává i po velké recesi naprosto netknutým.

Jistě vás (stejně jako nás) zarazila účast zástupce MMF, jedné z nejvýznamnějších finančních institucí planety. Těžko říct, zda to bylo způsobeno honosností Černínského paláce, strachem z přítomné hordy sociálních demokratů z celé Evropy nebo únavou z dekád omílání stejných vyprávění, ale Franto Říčka ukázal tolikrát vyhledávanou lidskou tvář kapitalismu. Do kritiky nerovnosti se Říčka pustil s intenzitou vlastní liberálním centristům. Na představitele „pure evil“ instituce je to ještě větší skok doleva, než jaký vykonala britská Labour party dvouskokem od Blaira ke Corbynovi.

Jan Mládek si hned na úvod postěžoval, jak náročné je snižovat mzdy v době dlouhodobě stagnujících odměn pro čím dál produktivnější pracovníky. Foto FES

Říčka dokonce zapochyboval nad flexibilizací trhu práce v postkomunistických zemích. Jeho spolupanelista Josef Středula mu v téhle fázi příspěvku dokonce hlasitě zatleskal a slíbil, že bude na svých jednáních se zástupci zaměstnavatelů používat i logo MMF…

MMF nalevo od Mládka
Nebyl to však jediný paradox, který akce nabídla. Nad celou konferencí se vznášela otázka mezd. V evropském kontextu trestuhodně nedostatečné odměňování zaměstnanců leželo na srdci téměř všem panelistům. Jedinou výjimkou nebyl zástupce Mezinárodního měnového fondu, pověstného globálním režírování „flexibilizací trhů práce“, ale ministr průmyslu a obchodu, sociální demokrat Jan Mládek. Ten si hned na úvod postěžoval, jak náročné je snižovat mzdy v době dlouhodobě stagnujících odměn pro čím dál produktivnější pracovníky.

Ve svém projevu, bezkonkurenčně nejméně „sociálně demokratickém“ z celé konference, neopomněl Mládek zmínit prolamování limitů. Raně devadesátkový pohled hnaný čistě národním zájmem naštěstí zachránil progresivní ideou, která by měla řešit všechny problémy našeho hospodářství. Nízké mzdy, zahraniční vlastnictví, absence strukturální politiky, absence ziskových příležitosti v reálné ekonomice i neschopnost systému odměňovat potřebné práce v péči či ve vzdělávání – to vše má jediné řešení: podporu průmyslu. Tečka.

Kontroverzní poslanec slovenského SMERu Ĺuboš Blaha se odpoutal od stranické poslušnosti, aby vyzdvihl tři historické postavy, na které je podle něj dobré si v dnešním ekonomickém guláši vzpomenout:

První z nich byl John Meynard Keynes. Sociálního demokrata by jeho jméno nemělo nijak vyvést z míry. Keynesovo myšlení bychom mohli označit za ekonomické jádro sociální demokracie. I přes ideové zaškobrtnutí o krizovou politiku austerity by se na něho nemělo zapomínat přinejmenším v období krize. A kdybychom si na něho vzpomněli i v bezvětří, nabízí nám jeho odkaz otázky typu společného evropského pojištění v nezaměstnanosti. V čem by to měl sociální demokrat roku 2015 považovat za nesmysl?

Druhou postavou Blahova výčtu byl James Tobin, jehož myšlenka zdanění finančních transakcí zůstává zatím trestuhodně nevyužitá.

Třetím do party pak byl „ten, jehož jméno nesmíme vyslovovat“: Karl Marx. Ne snad že bychom museli nutně být marxisty. Marxova kritika globalizace nám však může i dnes napovědět, co si myslet o chystané smlouvě transatlantického partnerství…

Konference představila směry, kterými se ubírá současná evropská debata o roli práce v postindustriální společnosti. Ve třech panelech a následných diskusích bylo možné diskutovat způsoby, kterými se může současná sociálně demokratické hnutí popasovat s věčnou výzvou nerovnosti.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.