Polsko mezi volbami. Vzlétne trojhlavý orel?

Sotva si Poláci zvolili nového prezidenta, vyvstaly před našimi severními sousedy palčivé otázky podzimních voleb do Sejmu. Možné podoby polské politické mapy přináší předseda Mladých lidovců, Vladimír Hanáček.

Šestého srpna se ujal svého úřadu nový polský prezident Andrzej Duda. Ve svém inauguračním projevu představil své programové priority, mezi nimiž vedle v Polsku tradičně důležitých otázek hodnotových, zahraničněpolitických či témat takzvané „politiky paměti“ figuruje i závazek předložit některé legislativní návrhy ve významných otázkách daňové či sociální oblasti.

Nechybí zde mnohokráte zdůrazňovaný cíl snížení věku odchodu do důchodu, poměrně velkou pozornost ale budí i kontroverzní sliby zavedení faktického osvobození nejnižších příjmových vrstev od daňové zátěže, či státní subvence do některých postižených sektorů národního hospodářství, především hornictví nebo lodního průmyslu.

Zatímco ze strany poslanců stávající vládní koalice obdržel ve velké míře záporné reakce (a v jednom momentě dokonce i nesouhlasné bučení), poslanci „jeho“ opozičního Práva a Spravedlnosti (PiS) zahrnuli prezidenta bouřlivými ovacemi a potleskem vestoje. Celkově atmosféra a prostředí připomínalo spíš představení programového prohlášení vlády novým premiérem než prezidentskou inauguraci.

Nová epocha polského poloprezidencialismu
Polsko bylo po roce 1990 mnohými domácími i zahraničními politology tradičně řazeno mezi jeden z uvažovaných příkladů poloprezidentského režimu v Evropě. Tato skutečnost byla dána jednak vzorci politické kultury, kdy obnovení prezidentského úřadu v roce 1989 (a poté jeho posílení již ve směru plné demokratizace o rok později) bylo nahlíženo jako opětovné vyzvednutí tradic silného politického vůdcovství, které v Polsku existovaly od obnovy státu po první světové válce.

Jsou však spojeny i s úlohou výrazných osobností polských dějin v době takzvaných „záborů“ a neexistence samostatného státu v 19. století (jakkoliv tyto tradice nebyly nikdy předtím spojeny přímo s prezidentským úřadem). Významnou úlohu pro budoucí vnímání prezidentského úřadu a jeho váhy v systému pak samozřejmě sehrává i první přímo zvolený polský prezident Lech Wałesa a jeho předchozí historická role.

Zatímco za úřadování jeho dvou nástupců Alexandra Kwaśniewského a Lecha Kaczyńského bylo možno sledovat kontinuitu úlohy silných prezidentů, neplatilo to již do takové míry za posledního prezidenta Bronisława Komorowského, jenž zastával úřad v posledních pěti letech. Komorowski byl svými politickými oponenty namnoze kriticky (až výsměšně) označován za „vládního notáře“, který poslušně odsouhlasil všechny vládní návrhy zákonů, které prošly parlamentem a doputovaly na jeho stůl k podpisu. Sám prakticky nevyužíval práva zákonodárné iniciativy, kterou polský prezident na rozdíl od toho českého disponuje. O využití institutu referenda již vůbec nemluvě.

Ať už tuto praxi vysvětlovali jakkoliv, je zřejmé, že vláda Občanské platformy (PO) a Polské lidové strany (PSL) požívala zcela mimořádné výhody v podobě neaktivistického prezidenta, který do vládní politiky prakticky nezasahoval a svou ústavní úlohu plnil zcela loajálně „svému“ premiérovi a předsedovi vlastní strany Donaldu Tuskovi.

V posledním roce (za vlády Ewy Kopacz) došlo k poněkud jinému nastavení symbolických autorit v rámci ústavních institucí. Z hlediska formálně-institucionální praxe se však na dosavadním modelu vládnutí prakticky nic nezměnilo. Přinejmenším Polsko v letech 2010–2015 tedy do množiny poloprezidentských režimů rozhodně řadit nelze. Polsko v těchto letech fungovalo jako standardní parlamentní režim.

Příchod Andrzeje Dudy do prezidentského paláce a jeho ambice významně ovlivňovat budoucí politické rozhodování tak představuje jistý návrat k původním charakteristikám polského politického režimu z hlediska vztahu prezidenta a vlády, který je v daný moment bezprostředně určován určitým stavem „kohabitace“: Prezident z konzervativního tábora se sžívá s vládou konzervativně-liberální PO a neoagrární PSL, tedy stranami, které v druhém kole nedávných voleb podporovaly jeho rivala. Je však vysoce pravděpodobné, že tento stav přetrvá maximálně několik měsíců – tedy do podzimních parlamentních voleb.

Konzervativní prezident Duda se sžívá s vládou konzervativně-liberální PO a neoagrární PSL, které v druhém kole nedávných voleb podporovaly jeho rivala. Foto z oficiálního webu AD

PiS jako trojhlavý orel
Vnitřní dění ve straně, která dle předvolebních průzkumů přesvědčivě aspiruje na pozici vítěze podzimního klání, je nejen z hlediska povolebních výhledů, ale též z perspektivy dlouhodobé povahy polského politického stranictví více než pozoruhodné. Sám výběr Dudy coby prezidentského kandidáta byl částí pozorovatelů vnímán jako málo očekávaný – původně se čekal podobný model jako v případě Komorowského a PO – sázka na někoho, kdo by důstojně, reprezentativně, a přitom bez větší ambice zasahovat do vládní politiky poskytnul z prezidentského křesla předsedovi PiS Jarosławu Kaczyńskému pohodlný návrat na post premiéra a následné vládnutí. Tedy jakýsi „Kaczyńského notář“, který by byl schopen nahradit v prezidentském úřadě „Tuskova notáře“ Komorowského. O Andrzeji Dudovi se při vší jeho úctě a loajalitě k předsedovi PiS v této poloze rozhodně uvažovat nedá.

Energický Duda totiž slibuje využití reálných prezidentských kompetencí k prosazení svých „vládních“ priorit. Zůstává jen otázkou, jak se bude snažit tyto pravomoci využívat v momentě, kdy budou jeho volební priority přetaveny do programového prohlášení nové vlády, které by sestavovala jeho vlastní strana.

A zde se dostáváme k zajímavému rozložení sil na pomyslném poli vnitrostranické distribuce moci. Zatímco Duda jako prezident symbolicky otevřel PiS dveře k volebnímu úspěchu v důležitých sněmovních volbách, další dějství tohoto zápasu musí být již dominantně v režii dalších aktérů. A zatímco se všeobecně očekávalo, že toto dějství bude již plně pod taktovkou Jarosława Kaczyńského, nadešlo v červnu velké překvapení: samotný předseda PiS oznámil, že na post premiérky jeho strana nominuje dosavadní místopředsedkyni a nedávnou manažerku Dudovy prezidentské kampaně Beatu Szydło.

Kandidátka na premiérku přináší PiS před veledůležitými volbami další dosud zcela nepřítomný rozměr její sebeprezentace. Dvaapadesátiletá etnografka, bývalá starostka malopolské obce Brzeszcze a dlouholetá poslankyně Sejmu představuje prototyp politika, jenž ztělesňuje hodnoty, které s bouřlivými opozičníky z PiS nebyly v posledních dvou volebních obdobích příliš spojovány: klid a rozvahu, smysl pro analytickou preciznost, ale i schopnost akceptovat každodenní rutinní práci jako nástroj politického úspěchu. V situaci, kdy v čele vládní PO coby hlavního rivala PiS stojí stávající premiérka Ewa Kopacz, bylo postavení ženské kandidátky na post premiérky ze strany PiS, zdá se, velmi prozíravým krokem, alespoň soudě dle vývoje volebních preferencí. Strana dle posledních průzkumů atakuje hranici zisku samostatné většiny v Sejmu. Ukazuje se tedy, že jde o sérii celé řady možná překvapivých, ale velmi dobře promyšlených a načasovaných taktických kroků směrem k volebnímu úspěchu a návratu do vládních lavic. Jak napsal významný polský filozof a europoslanec za PiS Zdzisław Krasnodębski na svém facebookovém profilu: „Palác dobytý, nyní je čas na Sejm a Ujazdowské aleje!“ (ulice v centru Varšavy, kde se nachází sídlo polského premiéra)…

Na post premiérky PiS nominují dosavadní místopředsedkyni a nedávnou manažerku Dudovy prezidentské kampaně Beatu Szydło.Foto lubelskie.naszemiasto.pl

Zbývá tedy jen posoudit, kde se vlastně nachází v tomto schématu místo pro Jarosława Kaczyńského. Předseda PiS si navzdory opačným předpokladům zjevně uvědomil, že setrvávat v pozici výlučného ztělesnění své strany není v očích široké veřejnosti dlouhodobě udržitelné. Jakkoliv jistě nehodlá odhodit politickou taktovku nad celým konzervativním proudem polské politiky, umě využívá výrazné autority, kterou v očích konzervativní voličů disponuje. Zasloužil si ji jak díky svým vlastním politickým zásluhám, tak díky trvalému zpřítomňování odkazu svého tragicky zesnulého bratra.

Tuto skutečnost plně sdílejí i obě nové „oficiální“ tváře PiS, Andrzej Duda a Beata Szydło. Právě kandidátka na premiérku už ve svém projevu na konvenci PiS bezprostředně po oznámení kandidatury prohlásila, že sice byla tak trochu „vytažena z pytlíku“, ale zasadí se vybudování takového Polska, jaké si vysnili oba bratři Kaczyńští. Ať už by Jarosław Kaczyński zůstal po volbách toliko předsedou nejsilnější vládní strany a řadovým poslancem Sejmu, nebo by se stal jeho maršálkem (což se mi jeví nejpravděpodobnější), anebo by dokonce přijal nějakou řadovou vládní funkci, můžeme si být jisti, že reálná koncentrace nejvyšší moci v zemi by tak jako tak byla soustředěna do rukou těchto tří osobností PiS.

Zatímco opoziční PiS se poměrně daří dosáhnout nové konfigurace vztahů mezi obměňující se stranickou elitou účinně k očekávání voličů, odvisle od vnějšího vývoje i v kontinuitě s dosavadní praxí, vládní PO po odchodu svého dlouholetého předsedy (a premiéra) Donalda Tuska na pozici předsedy Evropské rady tak trochu neví, co si počít sama se sebou. Sama nejen oslabena dílčími neúspěchy svého dosavadního vládnutí a nízkou schopností přinášet nová témata, ale též personálně vyčerpána vnitřními rozbroji není schopna najít nového silného lídra. Premiérka Ewa Kopacz je vnímána částí polské veřejnosti jako odpovědná „manažerka“ vládní politiky, ale chybí jí nejen Tuskovo charisma, ale především potenciál sjednotit vnitřně rozdělenou a rozkmotřenou stranu.

Přesně z těchto důvodů se pak nemůže stát všeobecně přijímaným lídrem ani nikdo z reprezentantů jednotlivých proudů uvnitř strany – ani ex-maršálek Sejmu Radosław Sikorski, ani ministři Grzegorz Schetyna či Tomasz Siemoniak, ani exministr Cezary Grabarczyk či někteří další.

Po letech bezprecedentního politického růstu tak PO paradoxně naráží na to, co se dosud zdálo její obrovskou výhodou: široké ideové rozkročení a „catch-all“ potenciál získávat negativní hlasy všech voličů, kteří se ať už z jakýchkoliv důvodů obávali návratu Kaczyńského k moci. V této situaci se potenciální opoziční očistná kúra zdá být pro PO nejlepší perspektivou.

Rockový ocas potenciální koalice
Zatímco ostatní dosavadní parlamentní strany, tedy levicová SLD a Twój Ruch Janusze Palikota (které spolu a s několika dalšími stranami vytvořily společnou volební platformu Sjednocené levice, která však zdá se bude mít dokonce jednoho stejnojmenného konkurenta) i vládní PSL doslova balancují nad propastí a v některých průzkumech voličských preferencí se přímo pohybují pod pětiprocentní hranicí.

Poněkud jinak je na tom nově vzniknuvší formace Hnutí Pawła Kukize, nedávného nezávislého prezidentského kandidáta, jenž se ziskem více než 20 % hlasů sice zůstal před branami druhého kola, ale překvapil svým nad očekávání dobrým výsledkem, a nikdo nepochybuje o tom, že pravděpodobnost přítomnosti jeho hnutí v Sejmu je po podzimních volbách téměř jistá.

Rocker Paweł Kukiz získal coby nezávislý prezidentský kandidát velmi slušných 20 % hlasů. Foto wyborcza.pl

Kukizovo hnutí (Ruch Pawła Kukiza) má potenciál získávat hlasy hlavně nespokojených voličů, kteří upřednostňují anti-establishmentovou volbu. V závislosti na tom je jeho tradiční programovou vlajkovou lodí požadavek změny volebního systému do Sejmu ve směru zavedení většinového hlasování s jednomandátovými obvody. Pokud PiS nevyhraje volby „dostatečně“ a nebude disponovat samostatnou většinou (a tedy i schopností sestavit vlastní jednobarevnou vládu), je nejpravděpodobněji osloveným koaličním partnerem právě hnutí nonkonformního rockera Pawła Kukize.

Ať už by byla programová blízkost a potenciální shoda na vládními prioritami obou subjektů jakákoliv, je jisté, že výše naznačená rovnoměrná mocenská distribuce mezi tři ústřední osobnosti PiS by byla výrazně narušena: Moci vládní strany a její schopnosti prosazovat vlastní program by byla fakticky závislá na podpoře „juniorního“ koaličního partnera v podobě Kukizova hnutí.

Na závěr si tak můžeme dovolit podotknout, že pokud by k takovémuto vyústění skutečně došlo, získal by polský bílý orel tři „pisovské“ hlavy, které by se při určité konstelaci mohly vzájemně doplnit a vyvažovat. Tento trojhlavý orel by však zřejmě zároveň disponoval „rockovým“ ocasem, který by s ním jistě mnohokrát nepříjemně zamával. Reálnost takových vizí ukáže až podzim…

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Jan Škvrňák - Praha

Středa, 26.Srpna 2015, 14:26:41

Díky za zajímavý článek!

"Tah na branku" PiS mi ostře kontrastuje s vyčerpáním a neschopností PO.
Kaczyński si zřejmě uvědomil, že nemusí do všech bojů jít sám, ale může tam posílat své podřízené. Nevím, jestli reálně počítal s vítěstvím Dudy ve volbách, spíš bych si myslel, že ne. Podle mne se připravoval na volby, sám nechtěl riskovat svoji porážku a zároveň chtěl ukazovat jinou, novou tvář PiSu. Duda nicméně názorově není nikde výrazně jinde, jeho často nepěkné konservatismus je jen přívětivěji komunikován na veřejnosti. Jiná forma, stejný obsah.
Nicméně sázka na něj vyšla a stejně tak i Szydlo může nabízet jinou tvář strany se stejným obsahem. PiS si svoji 4. RP neprosadí tvrdým střetem s liberály, ale energickými kandidáty a dobrou reklamou.
Jistá analogie by tu byla - Piłsudski během své diktatury neměl vždy vysokou ústavní funkci, přesto systém ovládal. Kaczyński ve své vládě nemusí být ani ministrem.

S Kukizem se uvidí, dochází mu plyn, navíc se spojuje s lidmi kolem neonacistického RN.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.